ÚVODEM

Záměr komentářů k textům, které jsou jen poznámkami pod čarou, se rodil postupně, když jsme si uvědomili, že tyto poznámky jsou průnikem do mysli filosofovy. Jsou sice mimo hlavní téma dané práce, avšak přece jen nějak významně doplňují text. Takovéto poznámky však nelze komentovat mimo jejich umístění, proto naše komentáře zasahují bezprostředně i k nim a navíc chceme ukázat, co tyto texty a poznámky udělaly v naší mysli. Chceme se vyhnout chronicky známým výrokům a textům, které jsou rozebírány v nesčetných učebnicích a které byly vybírány pro seznámení se s filosofií. Chceme spíše poukázat na inspirativnost jednotlivých textů, které nebudeme zařazovat chronologicky, ale jen tak, aby se zobrazila posloupnost našeho myšlení, která je zatížena těmito texty i naším důrazem na poznávání a na lidské myšlení a to, co tím rozumíme. Ostatní texty ponecháváme stranou nikoli proto, že by nebyly zajímavé a tím nás zajmuly, dokonce snad i uvěznily v sobě, ale proto, že každý z filosofů má svůj svět a ten je tvořen především vším, k čemu je napřena pozornost mysli filosofa. Domníváme se, že to je hlavní smysl četby.

Mimo to chceme v těchto textech přiblížit na ukázkách a komentářích také ony postavy (filosofy), kteří jsou pozapomenutí. Ve své době však byli hnacím motorem posunu v myšlení. Mnozí z nich inspirovali velikány, kteří se do učebnic dostali a kteří tvoří základní osu filosofického myšlení. Polemiky s těmito pozapomenutými postavami se odehrávaly ve velkém napětí, a proto také je chceme připomenout, aby se na ně nezapomnělo. Tím chceme také znovu rozvířit myšlenkové pohnutky, které snad přinesou další motivy do dějin filosofického myšlení.

Co to znamená číst?

Snad každá četba má dvě stránky, které jsou samostatné, a které se zároveň nějak prolínají, a sice stránku porozumění a stránku probuzení vlastní mysli k činnosti, která je naléhavá. Co znamená porozumění textu, bylo dostatečně vysvětleno těmi, kteří se zabývají hermeneutikou.

Také stránka probuzení mysli byla objasňována. Zdá se nám, že však nikoli dostatečně a proto místo úvodu započneme s otázkou, jak je něco takového možné (?); jak to, že některá z myšlenek nás přitahuje a jiná nás nechává chladnými, či lhostejnými? Zde nelze říci jako kontrast, že nás některá myšlenka odpuzuje, protože i takováto myšlenka má svůj atraktor a my k ní zaujímáme stanovisko, což rovněž znamená, že nás probouzí k myšlenkové aktivitě tím, že tříbí dosud v mysli zaznamenané a my se musíme s ní nějak vypořádat.

Předpokládáme tedy, že v nás jsou už předem nějak obsažené myšlenkové modely světa (případně našich očekávání toho, jaký je svět) a některé z myšlenek vyextrahovaných z četby tomuto modelu světa odpovídají, doplňují jej, případně jej dále rozvíjejí; a jiné z přečtených myšlenek mu odporují, jsou k němu kontradiktorické, neslučitelné s ním. Obojí probouzí a usměrňují naše myšlení, jsou pro nás naléhavé. Další pak se s tímto modelem míjí (a ty nás nechávají chladnými, lhostejnými) nejsou pro nás nikterak atraktivními a my je odsouváme do periferie mysli, kde buď zůstávají jako podvědomé/nevědomé, nebo časem vyprchají. Ty z myšlenek, které potvrzují náš předchůdný názor, jsou pro nás nejpřitažlivější. Stvrzují něco, co již známe a tím dotváří jistotu našeho pobytu. Pokud se navíc setkáme s něčím, co náš názor doplní detailem, nebo ho rozvede do dalších možností, jsme tomu rádi.

Zde se nezabýváme tím, jak vznikl onen předchůdný názor, ale jen tím, co je to číst, co se tedy děje, když čteme, zejména složitější text.

Často se nám stává, že při četbě najednou nejsme u čteného textu, ale že naše mysl přestane číst a nějak, ne plně uvědoměně, zpracovává přečtené. Co se v takových okamžicích děje?

Naše vysvětlení se neobejde bez rozštěpení proudu myšlení na dva samostatné proudy, z nichž jeden je tím, který sbírá informace z knihy (mnohdy pokračujeme ve čtení, aniž bychom si uvědomovali to, co náš zrak zachycuje, až se najednou ocitneme na konci stránky) a druhý proud, který vše vnímané hodnotí, doplňuje o asociace a podobnosti, snaží se uhádnout, jak text bude pokračovat, vřazuje naší osobnost do čteného děje, souhlasí/nesouhlasí atd. Tyto dva proudy jsou při čtení nezbytné, neboť syntetizují čtené s naším dosavadním životem, či s fantazijními obrazy, které jsou plody naší mysli.

Mnohé z čteného je převoditelné do obrazů a tak se dá např. ilustrovat kniha, nebo nafilmovat příběh podle čteného. Filosofická literatura je téměř nepřevoditelná do obrazů, neboť je na jiné úrovni abstrakce a obecnosti, než je tomu s běžnou literární činností. O to snad více vyžaduje od obou proudů lidského myšlení, které se snaží přečtenému porozumět. Navádění k takovémuto čtení a promýšlení přečteného je cílem, který jsme si pro níže sepsané vytýčili.

Mnohdy se čtení přirovnává k hádání. Naše civilizace pokročila natolik, že slova již nečteme po písmenkách a jejich následnostech, ale vnímáme je jako slova, tedy jako celky. A nezůstáváme jen na úrovni slov, ale jsme schopni domýšlet celé věty a mnohdy i odstavce. Nevšímáme si postavení slov ve větě, ale snažíme se jen pochopit smysl a pak uhánět k další větě. Nesnažíme se tedy pročíst se předloženým textem a všímat si větných nuancí, které mohou naznačit také jiný způsob pochopení napsaného.

Totéž platí nejen o čtenáři, ale také o tom, kdo text píše. Také na této straně je mnoho automatického, rutinního, nepromyšleného. Někdy se zdá, jako by jen prsty ťukaly do klávesnice a až dodatečně se z napsaného vynořuje smysl, který, i když by byl v mysli předpřipraven, nabývá konečné podoby až s vytištěním. To jsou ony sochy, na nichž již nelze nic měnit a které začínají žít svým vlastním životem, a proto musí pisatel počítat s různými jejich interpretacemi. A v tomto případě se nejedná o tento námi napsaný text, ale o text, jež se snažíme takto interpretovat.