Broch Hermann (1886 - 1951)  rakouský spisovatel a esejista

(H.M.)

"Neboť každé skutečné přiblížení se člověka k totalitě světa se může překrývat s tušením nekonečnosti, bez něhož by byl jakýkoliv poznatek ať už matematiky, mytologie či umění nemyslitelný. .....

A právě poznatek pravdy těsně propojený s pojmem nekonečnosti par excellence nutí člověka vypracovávat stále nové modely poznání světa."

(H. Broch: Román - mýtus - kýč, Dauphin, Praha 2009, str. 243-244.)

Je to pěkný termín: "tušení nekonečnosti"! A velice důležitý! Podívejme se na něj blíže.

Setkání se s totalitou světa, resp. přiblížení se k ní - to není každodenní událost, to není všednodenní realita. Lidská mysl takové setkání či přiblížení nutně musí vnímat jako cosi běžnou všednodennost překračující, výjimečné. Ostatně málokomu se něco takového přihodí. Převážná většina lidí k tomuto stavu nebo situaci za celý svůj život nedospěje. Bohatě jim stačí úzký horizont, nevelká výseč, drobný fragment světa obsáhnutelný prostou každodenností.

Nicméně pokud k tomu dojde, anebo opakovaně dochází, má autor uvedené myšlenky pravdu v tom, že je s tím vždy nějak spojeno "tušení nekonečnosti".

Je to tušení o neobyčejné složitosti, neuchopitelnosti, výrazně překračující běžnou lidskou imaginaci, neboť představa nekonečna je nemožná! Rozumí se přirozeně představa nekonečna tzv. aktuálního. Potenciální nekonečno (nekonečno matematické řady) si je možno jakžtakž představit, byť se vlastně nejedná o představu přesnou a adekvátní (i na "konec" potenciálního nekonečna prostě nelze dohlédnout!), nýbrž pouze o zprostředkující a přibližující. (A navíc, jak přesvědčivě prokazoval jistý G. W. F. Hegel, nelze rozumět potenciálnímu nekonečnu jako něčemu skutečně nekonečnému. Vždyť se jedná pouze o monotónní opakování téhož, např. jednotky. Jaképak tedy nekonečno!!)

Proto přichází autor s termínem "tušení", nikoli s termínem "poznatek", nikoli s termínem "vědění"! Troufám si dodat, že tušení je zvláštní mentální děj často spojený s určitými somatickými proměnami. Z toho důvodu bych ho označil jako "mentálně tělesný děj". (Snad nebude příliš násilné či přehnané propojení "tušení" s neujasněným "v-hledem", in-tuicí!)

Avšak mentálně tělesný děj není nic jiného než zvláštní forma poznávání - totiž po-cit! Je to tedy "po-cit nekonečnosti", jenž je generován setkáním, anebo dokonce střetem s totalitou světa.

A je to fascinující po-cit, který nějakým způsobem (ať už přímým nebo nepřímým, ať už uvědomeným či neuvědomeným anebo podvědomým) nutně modifikuje lidské vnímání toho, co jest.

Nejedná se ovšem pouze o cosi takového. S tušením - po-citem nekonečnosti je spjato uvnitř lidského vnímání a uchopování ještě něco jiného. Je s tím spjat po-cit jakéhosi uspořádání, nějakého řádu. Tento po-cit je v tomto směru ještě původnější než po-cit nekonečnosti. Je tomu tak proto, že takový po-cit sahá mnohem hlouběji, noří se do samotných základů!

Uspořádání, řád je vždy tím, z čeho se rekrutují mentálně tělesné děje směřující k určitému způsobu uchopení, pochopení a porozumění. Řád (nebo spíše ŘÁD) je vždy v tom nejhlubším podloží jakýchkoli takových snah. Proto ač zprvu, či na první pohled není vnímatelný, zachytitelný, přesto diriguje jakékoli úsilí o uchopení a porozumění.

Celek, totalita, celkovost musí být nějak uspořádána, aby ji mohla lidská mysl nějakým způsobem uchopovat. Vždyť i všelijaké způsoby uchopování toho, co jest (jsoucen), to znamená nějaké podoby vytrhávání jednotlivostí z celku toho, co jest, musí být určitým způsobem uspořádávány, jinak by byly zcela ireální a iluzivní.

Tedy:

Setkání s totalitou - tušení nekonečnosti - po-cit nekonečnosti - po-cit řádu!

To je, resp. musí být základní souvislost ležící v nejhlubším nitru lidského úsilí o poznání toho, co jest - tj. Bytí. Zároveň je ovšem nutno si uvědomit, že po-cit není tím, co běžně označujeme za vědění.

O ŘÁDU (v tom silném a původním významu) nelze "vědět"! Ve vztahu k ŘÁDU platí totéž, co platí o "Já" - je postižitelný "(ne-)věděním"!

Tento závěr stojí na třech základních tezích, spočívá na třech základních pilířích:

Jsoucna jsou jednotliviny, v nichž se manifestuje "Bytí jest!" Každá jednotlivina jakožto jednotlivina musí mít nějaké své určení (je určitá jakožto způsob bytí a na něj vázaný způsob působení)! Existence takového určení je manifestací jistého uspořádání, které je vlastní (proprium) Bytí jakožto "moci" (potentia essendi). To, že Bytí má svůj řád (tj. ŘÁD), je výrazem jeho moci. V ŘÁDU se vyjadřuje, manifestuje nejvlastnější esence Bytí - totiž jeho moc.

Takto je Bytí a jeho ŘÁD dostupné (alespoň tušivě, in-tuitivně, v-hledově!) lidskému po-ciťování a posléze poznávání a rozumění.

Ostatně jen ono uspořádání Bytí skrze moc (ŘÁD) může být tím, čemu je adekvátní vnitřní uspořádání lidského myšlení. Stačí si uvědomit, že mezi ŘÁDEM a MOCÍ je úzké niterné propojení. (Spíše však sahající až ke ztotožnění. Úplně přesně vyjádřeno: Uvnitř Bytí je ŘÁD a moc jedno a totéž. Jejich rozlišení je dílem lidského myšlení postaveného na principech (dialektice) diferenciace.)

Bylo-li by Bytí bezmocné, bylo by neuspořádaným Bytím, tedy "ne-řádným Bytím" (esse non-ordinarium). Z lidského "pohledu" je takovým "ne-řádným bytím" nicota, jež je neuspořádaná, a proto bezmocná. Z hlediska celku toho, co jest a není, je však nicota tím, čeho moc je "mimo-řádná" (potentia extra-ordinaria)!

Pokud lidské myšlení může postihovat ŘÁD, potud se mu odhaluje, že smysl Bytí je kladen (dán) mocí, která je Bytí vlastní (proprium). Tato vlastní "moc být" se skrze sama sebe, skrze svou absolutní autonomii projevuje v tom, jak se realizují lidským myšlením rozlišené, jednotlivé způsoby bytí a působení.

ŘÁD se vyjevuje v tom, co nutí (coacti sunt - jsou nuceny) jednotlivé projevy určitým způsobem jednat a působit. Naproti tomu je lidské myšlení nuceno vytrhávat tyto jednotliviny z celku, aby vytrhávaje takové jednotliviny z celku, mělo možnost zaznamenávat uspořádání a tedy uchopovat ŘÁD. Přitom samo "vytrhávání jednotlivin z celku" je (res. Mělo by být, aby bylo adekvátní a nikoli falešné, klamné či pouze fiktivní) uspořádáno v souladu s realizovanou mocí být - tj. ŘÁDEM!

Problémem lidského myšlení (jenž se z hlediska ŘÁDU projevuje právě onou neustále nutkavou snahou o nové a nové vytrhávání a zpracovávání vytrhávaného do nových "modelů poznání") je, že je schopno (jakožto jednotlivina, tedy v souladu s ŘÁDEM) pouze dočasně (často jen oka-mžitě) participovat na MYŠLENÍ jakožto adekvátním vyjádření ŘÁDU a nikoli se s ním natrvalo či alespoň na delší čas ztotožnit.

Jsouc rovněž jednou z jednotlivin (byť ze svého pohledu výjimečnou) je lidské myšlení omezeno na projevy ŘÁDU v nutkavém bytí a působení jednotlivin, které samo v souladu s ŘÁDEM vytrhuje z celku. Nicméně i tak lze pronikat k ŘÁDU v jeho absolutní nutnosti, tj. k matematičnu a logičnu.

Možná v této souvislosti stojí za to připomenout jednu z nejponoukavějších myšlenek:

"Jedině z nutnosti tohoto věčného řádu mají všechny jednotliviny jaksi své určení, býti a jednati!"

(B. Spinoza: Rozprava politická, II. kapitola)