Fink Eugen (1905-1975) 

německý filosof

(P. K.)

Hra jako symbol světa. Český spisovatel 1993. (s. 137 - 138)

"Všechno pomíjivé je pouze podobenství" - to platí v metafyzice s jejím rozlišováním časného a věčného, avšak neplatí to pro myšlení usilující o to, aby se stalo filosofií ve smyslu světské moudrosti, které konečné není odpadnutím od ideje a nicotným zdáním, nýbrž tím, co je bytostně uvnitř světa a tu a tam může ve světle světa vysvitnout. Docelení tu nic nedoplňuje, nepřipojuje nic, co předtím chybělo anebo čeho se tu nedostávalo, nepřikládá jedno jsoucno k druhému a vůbec neruší fragmentární ráz konečných věcí - nýbrž naopak je jako tyto individualizované jednotliviny výslovně vrací objímajícímu celku světa. Docelení tedy musíme myslet z celku světa, a nikoli z nějaké celosti uvnitř světa. Teď již nejde o to učinit nějaké úlomky celými v tom smyslu, v němž jsou celkem věci uvnitř světa, nýbrž toto nitrosvětské "být celým" jako takové je třeba pojmout jako zlomek. Takto se z věcí stanou SYMBOLA; nikoli jako znaky něčeho jiného jsou věci symbola, nýbrž právě jako ony samy, pokud svou konečnost ukazují jako konečnost uvnitř světa. Obvykle žijeme v pozoruhodné zaujatosti a slepotě: nestaráme se o to, co taková konečnost vůbec jest. Žijeme dnem, žijeme světem, a přitom se vůbec netážeme, v čem a vzhledem k čemu žijeme. Jsme stísnění neustálým doléháním věcí, které nás ze všech stran obklopují, a přitom se vůbec nezamýšlíme o poli; prostoru a čase tohoto doléhání. Jen zřídka a ponejvíce nakrátko nám věci rozevírají svou "hloubku světa", poukazují na vládnoucí celek tak, aniž by nás odváděly a vedly k něčemu jinému; tehdy však naopak zůstáváme s nimi, hroužíme se do nich a zakoušíme, jak jimi prochvívá celek. V prohlubování věci směrem ke světu se věc stává symbolem, děje se SYMBALLEIN jsoucna a univerza. Toť nejpůvodnější kouzlo: nepojmenovatelná moc všehomíra se zjevuje prostřed křehkých věcí. Tehdy se hvězdy noční oblohy mohou otáčet kolem dvou zřítelnic, na zbrani může zablesknout světlo světa - jako na Odysseově luku po pobití nápadníků - a prosté rozlomení chleba může být symbolem ve svrchovaném smyslu. Přivodit tyto proměny věcí, to není zůstaveno svobodné vůli člověka. Vysvitnutí světla světa na věcech uvnitř světa přichází nevoláno - je jako přepadení.

Tentokráte se nejedná o text pod čárou, E. Fink tento způsob psaní příliš nepoužívá, nezneužívá. Přesto jsme zvolili krátký výňatek z textu jeho práce Hra jako symbol světa, neboť je v mnohem příznačný a doplňující naše předchozí úvahy o poznávání a řádu poznávání.

Začněme tedy s pokusem o interpretaci výše uvedeného textu a to tak, abychom se vtěsnali do myšlení, které se chce stát filosofií ve smyslu světské moudrosti:

V prvé řadě je nutné vypořádat se nějak s rozlišením mezi metafyzikou a filosofii ve smyslu světské moudrosti. Filosofie se takto (i když snad jen zdánlivě) odlišuje od metafyziky.

Toto rozlišení je pro nás od počátku nepřijatelné, neboť tradice metafyziky nám spadá vjedno s filosofii, i když pro někoho jen s ontologickou části filosofického myšlení (jak je tomu u zjednodušeného pochopení Aristotela). Pro nás jde spíše o Parmenidovsko - Platónskou tradicí, kdy myšlení a bytí jedno jsou. Fink specifikuje metafyziku a filosofii ve smyslu světské moudrosti. Metafyzika pro něj rozlišuje mezi časným a věčným, což znamená, mezi tím, co jest dočasné a tím, co je věčné a trvající jinými slovy mezi jsoucny a bytím. Jsoucna, jak uvádí jinde, jsou proměnlivá vznikají a zanikají, proměňují se. S bytím se to má jinak, to bytuje, nepodléhá ničemu, jest. Z tohoto časového pojetí (časné a věčné) pak vyplývá postavení filosofie ve smyslu světské moudrosti jako to, kdy především časné by spadalo do jejího oboru myšlení.

Pro nás (tentokráte v kantovské tradici) je metafyzika zaměřena na:

Jistě, všechny takto nadefinované oblasti spadají vjedno s věčnem, přesto jsou vymezeny ještě i jinak než jen časově. Každý cítí, že při tomto pojetí metafyziky jde také o transcedenci, neboť světská moudrost je zde překračovaná.

Filosofie by se takto stávala jen průzkumníkem mezi jsoucny, byla by nitrosvětskou záležitostí, avšak i když by neskládala jsoucna k sobě nic nedoplňovala, nepřipojovala nic, co předtím chybělo anebo čeho se tu nedostávalo, nepřikládá jedno jsoucno k druhému a vůbec neruší fragmentární ráz konečných věcí, stále by byla jen u věcí, nedoceluje. Transcedence by se zde nedostávalo. Jejím úkolem jakožto světské moudrosti by bylo jen tyto individualizované jednotliviny vracet objímajícímu celku světa.

Naše vymezení filosofie je mnohem širší, než je jen její vymezení jako světské moudrosti. Je nutné ocenit Finkovu snahu přiřknout filosofii její úsilí o navrácení jednotlivin a fragmentů do celku a vycházet z tohoto celku při konstitucí světa, avšak domníváme se, že je nutné rovněž přiřknout filosofii i snahu o transcendenci, tedy o to, co lze považovat za věčné. Metafyziku tedy považujeme za součást filosofie, která je takto nejen světskou moudrostí. Filosofie světskou zůstává, i když bychom přijali rozlišení mezi světským a mimosvětským, či nadsvětským (božským) a přesto, i když musíme rozlišovat mezi úvahami filosofickými a teologickými, a přesto v sobě zahrnuje něco věčného, tedy metafyzického, čímž je bytí. Nezůstává tedy jen u jsoucen, ale prostupuje svými myšlenkami až k bytí.

Filosofie zároveň s tím, jak prozkoumává svět, je i reflexí sebe sama, neboť je uvnitř světa a prozkoumává jednotlivá jsoucna, ale ne tak, jak k sobě tato náleží, případně jak je možné je spojit (docelit), ale vždy jako celek, jehož ona sama je součástí. To vše lze nějak zahrnout pod pojem myšlení, kterým filosofie prioritně jest, a které jedině může pojmout jak jednotlivosti, zlomky, tak i celek světa.

Dále je nutné zaměřit se na to, co to znamená, že filosofie může být občas nicotným zdáním, ale zároveň se může stát tím, co občas (tedy: teď i ondy; tu i tam), uvnitř světa může vysvitnout, či problesknout a tím něco osvětlit a vyjasnit. Takovouto roli může sehrát každé udivené (divící se) myšlení, které se snaží dohlédnout někam dále, než jak se věci ve světě vystavují na odiv.

Fink zde upozorňuje, že:

Obvykle žijeme v pozoruhodné zaujatosti a slepotě: nestaráme se o to, co taková konečnost vůbec jest. Žijeme dnem, žijeme světem, a přitom se vůbec netážeme, v čem a vzhledem k čemu žijeme. Jsme stísnění neustálým doléháním věcí, které nás ze všech stran obklopují přitom se vůbec nezamýšlíme o poli; prostoru a čase tohoto doléhání. Jen zřídka a ponejvíce nakrátko nám věci rozevírají svou "hloubku světa"

Fink také velmi často poukazuje na to, že člověk je starost, je bojem a prací za své sebeudržení a to jak vůči přírodě, tak i vůči společenstvím v nichž žije. To mu zabírá všechen časoprostor jeho života, přesto může a je vybaven tím, že ob-čas, tzn. podle jeho slov, kdy věci rozevírají svou hloubku světa, může něco problesknout a tím i osvětlit a vysvětlit něco více, než jak se věc vyjevuje v každodennosti.

Je to tak, že věci rozevírají svou hloubku světa, nebo je to tak že v časoprostoru se najednou objeví škvíra (?) rozsedlina (?) kterou něco probleskne?

Věci jsou tak jak jsou. Nejčastěji, díky obstarávání je však pozorujeme jen jako věci, jako něco odděleného vzájemně od sebe. Pozorujeme je jako stůl a jako židli, jako hrneček s kávou a to ještě tak, že odděleně pozorujeme hrneček a odděleně kávu. A všude kolem je vzduch, který nepozorujeme, pokud nefouká vítr tak, že se větve ohýbají a přitom to vše tvoří celek, který je sice vnitřně diferencovaný, ale přesto jde o celek. Naše starost, naše práce, náš boj nám nedovoluje, abychom zahlédli celek světa, abychom měli prožitek bytí. Staráme se, či nejčastěji jen obstaráváme něco potřebného. Tu a tam dáváme věci potřebně do vztahů, jako je tomu např. u hrníčku a kávy. Hodí se to pospolu. Ale pořád to jsou věci, není to celek neprosvítá tím bytí jako bytí. Samozřejmě, věci jsou, ale stále pro nás jsou jako věci jako jednotlivá jsoucna, neprosvítá jimi bytí, nerozevírají svou "hloubku světa".

Filosofický postoj však poukazuje především k hloubce světa, tedy tam kde všechno splývá v jedno, i když se projevuje jako jednotlivosti, či jako věc k užitku. Jak však takový filosofický postoj, aby byl se vším všudy přijatelný je možné dosáhnout. Nejde jen o pouhé prohlášení:

vše jest jediný celek,

jde především o prožitek toho, že:

vše jedno jest.

Že vše vskutku jedno jest. Tento prožitek není častý, a jak poukazuje Fink, není ani metoda, jak bychom ho mohli dosahovat. On se stane.

Přivodit tyto proměny věcí, to není zůstaveno svobodné vůli člověka. Vysvitnutí světla světa na věcech uvnitř světa přichází nevoláno - je jako přepadení.

Přece však jedno chceme zdůraznit. I když to není zůstaveno svobodné vůli člověka, přece jen můžeme jistý návod dát a to sice ten, že je nutné snažit se o to, myslet na to, co je to bytí. A to neustále, až k zoufání a utrpení pramenící s nedostatečnosti naších poznávacích mohoucností, ale přece jen nelze přestávat pohlížet na věci a jejich smysl a snažit se odblokovat běžné každodenní myšlení s jeho starostmi o obstarávání. Není to návod k použití, nikde není záruka, že budeme přepadení vysvitnutím světla světa, avšak dá nám to alespoň takové zadostiučinění, že jsme se pokoušeli.

Nelze závidět těm, kteří k vhledu přijdou snadněji, intuitivně, kteří jsou třeba osvícení, neboť závist strhává lidské myšlení do každodennosti, od čehož je nutné se oprostit. Je zapotřebí myslet/nemyslet, avšak nikoli těkat, pábit, ale být soustředěný na onen třeba nepřicházející okamžik, v němž se svět rozestře, a my jsme schopni nahlédnout. Mezera, škvíra a ve svých důsledcích i celek světa a jeho smysl, se otevírá jen těm, kdož jsou připraveni něco takého postřehnout, kteří se snaží postřehnout, kteří svou před-vzdělaností tuší, že něco takového vskutku jest. Těm, kdož nejsou ponoření do sebe, ale těm, pro které je bytí vůdčím principem. Mnohdy se lze dostat na hranu bytí, ale stále ho nelze nahlédnout. Už, už, jako by se to mohlo podařit, ale v tento okamžik opět převládne chtění, úmysl a vše se uzavře, ztratí. Jako by bylo zapotřebí jakési lhostejnosti, dokonce lhostejnosti k vlastnímu životu, aby se ze jsoucen vynořilo bytí. Nelze však ani v tomto okamžiku ztrácet pozornost a soustředěnost.