Plotínos (205 - 270)
řecký filosof
(P. K.)O sebepoznání, Enneada V, 3, Praha, Oikúmené 2014, (překlad: Karfíková, L.)
Přinášíme tři ukázky y Plótínova díla.
První je z třetí subkapitoly s názvem: Diskursivní myšlení mezi smyslovým vnímáním a intelektem
(s. 71 -73)
Druhuje z jedenácté subkapitoly s názvem: Ustavení Intelektu jeho vztahem k Jednu
(s. 107 - 109)
A třetí ze subkapitoly šestnácté s názvem: Racionální struktura pochází z něčeho, co racionální strukturou není
(s. 129 - 131)
Výběr těchto ukázek se těsně váže na celou strukturu této Enneady, neboť se zde pojednává o nejméně třech rovinách poznávání a tedy také sebepoznávání.
Diskursivní myšlení mezi smyslovým vnímáním a intelektem:
(s. 71 -73)
Také přece vnímáme smyslovým vnímáním, ačkoli to (ne)jsme my, kdo vnímá. Což podobně také rozvažujeme a (díky intelektu) nahlížíme? Anebo jsme to my, kdo rozvažuje, a také kdo nahlíží inteligibilní obsahy v rozvažování přítomné? Vždyť my jsme přece právě toto. To, co působí Intelekt, přichází shůry, co prostředkuje smyslové vnímání, zdola, my jsme však hlavní část duše, střed mezi oběma uvedenými schopnostmi, nižší a vyšší, neboť smyslové vnímání je nižší, Intelekt vyšší. Smyslové vnímání je však podle obecného přesvědčení stále naše - protože vnímáme stále -, zatímco u Intelektu je to sporné, protože ho jednak neužíváme stále, jednak je oddělený. Oddělený v tom smyslu, že se nesklání, nýbrž spíše my vzhlížíme k němu. Smyslové vnímání je pro nás poslem, on je však náš král.
První otázkou, kterou je zapotřebí artikulovat je otázka po tom, kdo jsme (nejsme) my. Odpovědět na ni, zdálo by se, není snadné, neboť, co je vlastně oním středem mezi smyslovým vnímáním a intelektem? Naše odpověď bude snad velmi prostá. Jsme obojím, disponujeme jak vnímáním, tak i intelektem, i když jedno je poslem a druhé králem. Vnímání je neustále, ale nikoli tak, jak se velmi často traduje, že vnější svět nás atakuje, protože jsme v něm, že na nás působí. V našem pojetí tomu tak není, jsme to my, kdo vytrhává stimuly ze jsoucen, my jsme v tomto procesu aktivní, jsme subjektem, který něco vnímá, protože to chce vnímat, ale ne vše je námi takto vnímáno. Ve velké většině případu vnímáme jen to, co očekáváme, co spadá do našich plánů, přání tužeb a toho, jak máme v sobě uspořádané modely světa. Ostatního si nevšímáme, nevnímáme to, i když jsoucna to obsahují, nejsme předpřipraveni, k takovémuto vnímání. Jen občas se stane, že s očekávanými stimuly vytrhneme ze jsoucen i něco překvapivého, co se neslučuje s naším vnitřním modelem toho, jak je svět uspořádán. V tomto případě máme dvě možnosti. První je ta, že přebudujeme endoceptivní model světa; a v druhém případě, který je častější, odsuneme neočekávané stimuly do periferie mysli. Plótínos však takto neuvažuje.
Proč asi Plótínos uvažuje o tom, že to také nemusíme být my, kdo vnímá? Je to jen negativní vymezení, vůči tomu, že jsme to právě my? Zdá se, že ne. Může to zřejmě být naše předvybavenost pro vnímání, která je dána našemu tělu, kterou my neovládáme podle svých záměrů.
Jestliže vnímáme, pak naše vněmy jsou roztříštěné mezi smysly. Najednou vnímáme několika kanály (zrakovým, sluchovým, ale i chuťovým, atd.) a toto vnímání je navíc ještě atomizované; a to vše musí něco, co je v nás syntetizovat, abychom dostali prožitek a představu jak věci jsou, jak je pro nás vnější svět uspořádán. To, co provádí tuto syntetizující činnost je naše myšlení. Plótínos to nazývá diskursivní části naší duše, či intelektem, na němž má naše duše podíl. Proto je intelekt králem, neboť on vládne, kdežto duše je jen poslem, který vše dopravuje intelektu k nahlížení.
Podíváme se však dále, jak je to vlastně s intelektem, který sice vládne smyslové dimenzi naší osobnosti, ale sám je také na něčem závislý.
Ustavení Intelektu jeho vztahem k Jednu
(s. 107 - 109)
Tedy i tento Intelekt, který je mnohý, pokud chce nahlížet to, co vše přesahuje, totiž samo Jedno, pak vychází ze sebe a chce zamířit k němu jako k jednoduchému, avšak uchopuje vždy něco jiného, co se v něm samém zmnožuje. Proto se k němu vydal ne jako Intelekt, ale jako pohled, který ještě nevidí, avšak vyšel jako pohled obsahující něco, co sám zmnožil. Toužil tedy po něčem, o čem měl neurčitým způsobem v sobě nějakou představu, vyšel však jako pohled, který uchopil něco jiného, co sám v sobě učinil mnohým. Má v sobě jistě otisk této podívané, jinak by se mu jí nemohlo dostat. Intelekt se tak z jednoho stal mnohým a jako poznávající tuto podívanou uviděl a tehdy se stal vidoucím pohledem. Je to již Intelekt, jakmile toto obsahuje, a obsahuje to právě jako Intelekt; předtím to bylo jen úsilí a pohled nezformovaný otiskem. Tento Intelekt tedy zamířil k Jednu, avšak tímto uchopením se stal Intelektem, který Jedno stále potřebuje. Jakmile nahlédl, stal se Intelektem, bytností i nahlížením. Dosud nebyl nahlížením, protože neměl co nahlížet, ani Intelektem, neboť ještě nenahlédl.
Intelekt je sice králem, ale je něčím, co v sobě obsahuje mnohost, či snad tuto mnohost v sobě vytváří, když se vztahuje, či když nahlíží Jedno, které je zase snad jeho králem. Tuto mnohost, která je v intelektu, či která se nahlížením na jedno v intelektu vytváří, bychom snad mohli interpretovat jako různé intelektové schopnosti, jako různé operace lidského myšlení. Nejde tedy jen o logiku, dedukci a induktivní operace, analýzu a syntézu, ale snad také o mnohé další operace, z nichž jako nejdůležitější považujeme abstrakci, generalizaci a komparaci. To vše se v intelektu neustále utváří a obnovuje, když intelekt se snaží nahlédnout Jedno a když se snaží toto Jedno nejen charakterizovat, ale především nějak procítit, prohlédnout. Teprve těmito různými operacemi, či intelektovými (myšlenkovými) pohyby se intelekt stává tím, čím je. Předtím se pohyboval především na úrovni smyslové, tím, že vněmy skládal ve věci. Nyní již se může pohybovat i na své vlastní úrovni na úrovni pojmů a tak nahlížet na Jedno a snad i zpětně na vněmy, které teprve nyní uvidí v pravém světle.
Intelekt se tedy ustanovuje jako intelekt až, když je ve vztahu k Jednu. Předtím ani nevěděl, co vlastně dělá a teprve až nahlédne-li jedno je vidoucí a vědoucí. Intelekt jako by nasával do sebe ono Jedno, čímž se ovšem sám vnitřně diferencuje. Zmnožuje v sobě své vlastní potence a ví, kterými operacemi se může k Jednu vztahovat. Vztahování se k něčemu vždy vymezuje jak možnosti toho, co se k něčemu vztahuje, tak i to k čemu se vztahuje. Tak se vytváří to co je intelektu vlastní a bez čehož by nebyl sám sebou.
Jestliže jsme výše uvedli, že my jsme, interpretujeme-li Plótína správně někde uprostřed mezi smyslovým vnímáním a intelektem, pak nyní se posouváme o rovinu dále a stáváme se něčím, co je mezi Jednem a smyslovým vnímáním. Stáváme se Intelektem, který je schopen nahlížet nejen obojí, tedy jak rovinu smyslového vnímání, tak i Jedno, ale také a to především sebe sama. Intelekt se takto dovídá něco o sobě, nahlíží na sebe sama a vidí, jaké jsou v něm potence.
Co se však rozumí oním Jednem?
Racionální struktura pochází z něčeho, co racionální strukturou není
(s. 129 - 131)
To, co vytvořilo smyslově vnímatelný svět, by tedy samo nemohlo být smyslově vnímatelným světem, nýbrž Intelektem a světem inteligibilním. A to, co i jemu předchází, protože ho zrodilo, tedy není Intelekt a inteligibilní svět, nýbrž je jednodušší než Intelekt a jednodušší než inteligibilní svět. Mnohost totiž nepochází z mnohosti, ale tato mnohost pochází z toho, co mnohé není. Je-li i to mnohé, pak to není počátek, nýbrž počátkem je něco jiného před ním. Musí být tedy spojena vztahem ke skutečnému Jednu, které je prostá vší mnohosti i jakékoli jednoduchosti, má-li být skutečně jednoduché.
Jaké je však to, co z něho pochází, mnohou a veškerou racionální strukturou (logos), ačkoli Jedno jistě žádnou racionální strukturou nebylo? Pokud jí ale nebylo, jak to, že racionální struktura nepochází z racionální struktury.
Interpretovat tento Plótínův text je obtížné, protože vyžaduje značnou dávku abstrakce.
Základem interpretace Jedna je podle našeho názoru to, že Jedno nemá v sobě žádnou strukturu a tedy ani mnohost, která by se mohla v jednotlivostech projevovat. Jedno je tedy prosto vší mnohosti, ale také i jednoduchosti. Zde se asi mysli jednoduchosti, která by se mohla jako jednoduchost projevovat a být takto k dispozici Intelektu k nahlédnutí. Intelekt má mnohé schopnosti k nahlížení, ale Jedno se nepotřebuje v něčem nahlížet a tedy ani štěpit. Jedno jest.
Měli bychom-li metaforicky Jedno k něčemu přirovnat, či ho zobrazit, pak považujeme jako přiměřenou metaforu absolutno. Nikoli tedy Boha tvůrce, v němž je již předem vše před-obsaženo a jen se to postupně uvolňuje, přičemž z něho emanují mnohostí, ale absolutno v tom nejabstraktnějším významu, které jen jest. Je to tedy BYTÍ, z něhož emanují jsoucna ať již smyslově vnímatelná a rozmistitelná, ale také Intelekt se všemi jeho schopnostmi nahlédání. Snad pro pokus o metaforické přirovnání bytí může sloužit citát z Hegerovy Velké logiky:
Bytí je neurčené bezprostředno. Nemá určenost vůči podstatě, ani žádnou jinou, kterou by mohlo získat v sobě samém. Toto bezreflexivní bytí je takovým bytím, jaké existuje jenom v sobě samém.
Jak však může z Jedna, když nemá žádnou kvalitu vznikat racionální struktura (logos)?
Naše odpověď se opírá o to, že z bytí vznikají jsoucna, z apeironu peras. Emanace jsoucen z bytí se nemůže dít libovolně., ale vždy podle vnitřních možností onoho peras, tedy oněch určitostí. Bytí je libovolné, ale jsoucna jsou určitá. A aby byla určitostmi, musí být ve vnitřně určených proporcích, či poměrovostech a to není možné vysvětlit jinak, než jako racionální strukturu. Racionální struktura tedy nevzniká z Jedna, ale vzniká až při samotném procesu emanace.