Casanova Giacomo (1725 - 1798)

(italský osvícenský literát, hudebník, diplomat, cestovatel a dobrodruh)

(M.H.)

"(Rozum) ... mi dokazuje, že jsem člověkem pouze tehdy, donutím-li přírodu k mlčení, když se začne vzpouzet akci, která jako jediná může vyléčit mé neduhy. ...

Qui non potest vivere bene non vivat male.[1]

Těch osm slov má takovou sílu, že je nemožné, aby člověk, jemuž je život na obtíž, váhal zabít se poté, co je uslyší."

(Casanova, G.: Trochu jiný Casanova, ed. J. Hajný, Argo, Praha 2004, str. 44.)

Asi to bude či mohlo by být pro mnohé překvapivé zjištění. Jestliže ve všeobecně rozšířeném mínění byl a je Giacomo Girolamo Casanova především proslulý a zároveň tímto způsobem jaksi "dehonestovaný" jako bonviván, neodolatelný svůdce a pověstný milovník, ale také jako intrikán a špión, pak je, bohužel, pozapomenuto a zcela ponecháno stranou, že měl rovněž encyklopedické znalosti, přebohaté zkušenosti z mnoha cest, byla mu vlastní přirozená duchaplnost a že byl vůbec duchovně daleko bohatší a mnohotvárnější osobností, než se o něm běžně soudí.[2]

Čteme-li dnes jeho úvahy, celkem snadno zjišťujeme, že jsou velice zajímavé a pozoruhodné a navíc se vyznačují značnou brilantností, byť nejsou podány v nějaké ucelené, resp. systematické podobě. Casanova byl neobyčejně bystrý v úsudku a šikovný a obratný v polemice. V argumentaci používal velice umné postupy, vynalézavost jeho ducha byla úžasná. Nelze tedy než konstatovat, že jeho texty jsou i pro dnešního čtenáře plné ponoukavostí a inspirací! (Ostatně každý, kdo by měl patřičný zájem a nepotlačitelnou zvědavost, se o tom může přesvědčit vlastní četbou.)

Kratičký text o sebevraždě (Nevznikl nijak nahodile či jaksi "en passant". Casanova v několika obdobích svého života vskutku o sebevraždě uvažoval - bylo to například během jeho pobytu v Londýně v šedesátých letech XVIII. století, kdy zmaten a ovlivněn tlakem vnějších okolností chtěl odejít kvůli nešťastné lásce k Marianne de Charpillon, anebo (což je podstatně zajímavější a závažnější) v období po druhém útěku z Benátek, kdy se mu život v podobě nepřetržitého útěku, tj. vezdejšího pobývání jakožto doživotního běžence, jevil jako plný naprosté marnosti, a tedy nesnesitelný.[3]) a o tom, kterak si k ní vyhledávat prostředky, je přesvědčivým důkazem jak jeho rozhledu, tak také pronikavého vhledu, neboť je jasný, přesný, výstižný a přitom poměrně provokativní!

Abychom však byli přesní - jedná se provokativnost zejména s ohledem na dobu a společnost, ve které Casanova žil, nicméně ani v současnosti se tento "náboj" z jeho textu nevytratil! Není na tom nic zvláštního, neboť ani samotný "problém sebevraždy" není dnes něčím historickým či neaktuálním. Spíše naopak!!

Rozumem vybavené lidské bytosti jsou vůči síle, o které píše italský autor, vskutku vstřícné a dokážou ji přijmout, nechat do sebe vstoupit a poskytnout jí možnost plně rozvinutého působení. Ostatně vzrůstající suicidalita, tj. množství sebevražd či pokusů o ně, o tom dostatečně svědčí. (Stačí se porozhlédnout kolem sebe a zaznamenat statistické údaje jen z naší současnosti.[4])

Proti tomuto trendu se ovšem snaží postavit obecně rozšířené mínění. Usiluje o vytvoření jakési pomyslné "hráze" vybudované ze všeobecně přijímaných názorů, majících leckdy charakter prostých prejudicií. V nich je ovšem sebevražedný akt vždy nějak vzbuzující různá podezření, je chápán jako lidsky (individuálně i sociálně) ne-čistý, a tedy zavrženíhodný, neboť v rámci oněch názorů je prostě neuchopitelný a nesrozumitelný!

Jsme totiž vychováváni, posilováni a utvrzováni (určitými idejemi a všeobecným míněním podepřenou výchovou, opřenou začasté /po staletí, ba tisíciletí/ o oficiální křesťanskou věrouku) v přesvědčení, že samotný sebevražedný čin je urážkou či pohrdáním darem života, a tedy je ne-lidský, ne-přijatelný, od-souzeníhodný, ne-mravný, hříšný atd. atd. (Často se navíc při tom tak soudí pouze na podkladě vágních, nejasných informací o situačním kontextu, o vnějších okolnostech, pokud jsou vůbec známy. Nejedná se tedy o snahu o pochopení, porozumění, ale spíše o "apriorní posudky a odsudky" takového činu.)

Při běžném přemýšlení stojíme tedy v jakémsi "sevření" mezi těmito protiklady. Na jedné straně existuje evidentní (a nepřehlédnutelná) fakticita toho, že mnozí lidé zakusí a přijmou intenzivní působení oné "síly", o níž uvažuje Casanova, na straně druhé se tyčí hradba obecného mínění, ba přesvědčení, které jakoby symbolizoval vztyčený prst ukazující na výstrahu: "CAVE!" (tj. "Střez se!" - Střez se něčeho takového dopustit.)

(Nelze přitom opominout, že tento prst je především "prstem křesťanským", neboť právě v křesťanské tradici je suicidium něčím zcela nepřijatelným, absolutně odmítaným!)

Zkusíme proto, inspirováni či ponouknuti myšlenkami italského osvícence, pohlédnout na otázku sebevraždy z trochu jiných hledisek - hledisek zakládajících se především na úvahách o lidské přirozenosti. Vede nás k tomu ohled na nepochybnou dlouhodobou absenci hlubšího porozumění tomu, co ustavuje, zakládá lidskou přirozenost, nebo, chcete-li, esenci lidství či podstatu člověka řečeno slovy spíše filosofickými.

Je přirozeně možné namítnout, že o takové porozumění usilují lidé od nejranějších počátků jejich existence a výsledky této snahy nejsou nijak povzbudivé, neboť stále je vše zahaleno spíše oparem nejasnosti, pochybností, neurčitosti a spojeno s mnohým tápáním či blouděním. To ovšem nijak neumenšuje bytostný význam takového úsilí. Není to důvodem k rezignaci, spíše naopak je trvalou výzvou!!

Jestliže v nás může ona "síla slov" vyvolat takovou moc, na základě které jsme mocni (schopni) vykonat sebevražedný akt, pak to o něčem vypovídá. Vyroste-li v nás taková moc, vyroste přece z naší, tj. z mé, tvé, jeho, její, jejich individuální přirozenosti! A je-li v lidské přirozenosti něco takového potenciálně při-tomno, neboť jinak by to nevyrostlo, pak přece nemůže být suicidium něčím lidsky ne-přirozeným. Jistě, je to poněkud triviální argumentace, ale to nic neubírá na její platnosti.

To, co je v člověku vyvoláno silou odpovídající (tj. adekvátní) lidské přirozenosti, je kompatibilní s jeho lidskostí. (A vice versa - to, co je ne-kompatibilní s lidskostí, je lidsky ne-přirozené, a tedy ve své podstatě ne-lidské.)

Taková moc je proto přirozená, neboť již při našem zrodu (při-rodu) jsme (podle názoru italského osvícence, se kterým je po našem soudu třeba souhlasit) jako lidští jedinci potenciálně ne-podřízeni absolutní moci pudu sebezáchovy (tj. "hlasu přírody v nás"), byť je v našem vezdejším pobytu (jakožto příslušníků živočišného rodu) přirozeně respektován. (Zde je jeden z kruciálních momentů našich úvah, k němuž se později vrátíme.)

Ostatně proto, aby v nás byl tento respekt potlačen či zatlačen[5], musí být v nás tato moc vyvolána silou. Přitom však nesmí jít pouze o sílu prostého vnějšího (jen a jen zvnějšku přicházejícího, bez naší aktivní při-tomnosti) přinucení, či donucení - to je zcela jiný případ. (Také k tomu se ještě vrátíme.)

Využijeme-li či použijeme-li tuto moc, je to integrálně prolnuto s naší přirozeností. Ona případně vznášená námitka ne-lidskosti sebevraždy je ve svém jádru námitkou ne-přirozenosti takového aktu, a proto se v tomto ohledu jedná o námitku lichou a míjející cíl.

Je totiž potřebné si připomenout, že naši (opravdovou, bytně relevantní) lidskou přirozenost přece zakládá zejména rozum, nebo, chcete-li, myšlení. Jsme-li schopni působení oné síly přijmout a takto získanou moc využít, znamená to, že než ji přijímáme, vnímáme ji a kriticky posuzujeme svým rozumem, necháváme ji projít naším myšlením. Samozřejmě se tak děje potud, pokud naše myšlení není nějak defektním "myšlením" a rozum není postižen nějakými deficity. Proto by snad byla adekvátnější formulace: "... měli bychom ji vnímat a kriticky posuzovat, měli bychom ji nechat projít svým myšlením ...".

Je ovšem relevantní poznamenat, že oněmi defekty či deficity myšlení nejsou míněny pouze nějaké biologicky podmíněné patologické deviace (u nich je větší nebo menší míra paralýzy myšlenkové činnosti jaksi samozřejmá), nýbrž máme rovněž na mysli skutečnost, že v současnosti lze ve společenském milieu zaznamenat obecně vzrůstající "absenci myšlení či přemýšlení".

Obecně se šířící tendence příliš nepřemýšlet, nýbrž téměř vše rychle přijímat, nebo odmítat (anebo k tomu zůstat naprosto netečný) za účelem co nejintenzivnějšího "užívání si čehokoli" je toho patrným důkazem. Důkazem, který jako morová nákaza neobyčejně rychle proniká do společenského organismu i do jednotlivců zvláště v okruhu tzv. vyspělých a vyspělejších podob lidské civilizace!

Proti tomu je ovšem možné radikálně postavit to, že jsme naštěstí schopni (mocni, jsme s to) také v tomto směru rozumové úvahy, rozumového usuzování, tj. myšlenkových postupů, nejrůznějších trajektorií myšlení. Jak naznačovali staří stoikové: "... člověk je svobodný rozhodčí svého "žít či zemřít" podle rozumu..."[6] Vždyť právě to představuje nejvyšší způsob potvrzení rozumu (myšlení) jakožto bytného základu naší přirozenosti. Využití či použití oné moci je tedy přirozené a je-li přirozené, nemůže být ne-rozumné.

A stejně tak - je-li mravnost (nikoli však morálka, ta je vždy temporálně a lokálně podmíněna - její proměny svědčí o různých způsobech konkrétní realizace přirozenosti, tedy způsobů, jak pokud možno lidsky být) tím, co především odpovídá lidské rozumové, myslící přirozenosti (což je dobře přijatelné v reminiscenci na kantovskou myšlenku konstitutivní role mravnosti v ustavování lidství), pak přece nemůže být suicidium ne-mravné.

Obdobně lze uvažovat o jakési hříšnosti sebevražedného aktu, která je relevantní jen z hlediska určitých ideologicky či nábožensky, přesněji především křesťansky motivovaných postojů, nikoli však z hlediska lidské přirozenosti.

Není-li sebevražda tedy ne-přirozená, ani ne-rozumná či ne-mravná, nebo hříšná, proč je odsuzována, když se člověk ocitne v situaci, v níž již nemůže žít dobře? V situaci, v níž je mu život na obtíž? Proč má být tento člověk případně od-souzen až k opovržení či dokonce ke společenské ostrakizaci? (Jen připomínáme, že sebevrazi, kteří svůj čin dovedli do úplného konce, bývali vylučováni i ze společenství mrtvých. Mezi živými již nebyli a mezi mrtvé nesměli!)

Je zde ovšem jedna zásadní (ne však křesťansky motivovaná) námitka proti suicidiu, ba nikoli pouze námitka, nýbrž spíše absolutní odmítnutí sebevražedného aktu - (spinozovsky[7] orientovaná) námitka odkazující k tomu, že základem lidské přirozenosti není pouze rozum, nýbrž zároveň a vlastně především onen sebezáchovný pud, neboť úsilí o "sebezachování v bytí" a jeho v posledku zcela dominantní postavení je vlastní nejen člověku, ale rovněž kterékoli jiné (zvláště oživené) entitě!

Z toho patrně plyne důležitý závěr, že odmítnutí či popření takového úsilí o sebezáchovu nemůže podle této námitky vzejít z nitra lidské přirozenosti (protože ono "nitro" je prvořadě konstituováno právě oním úsilím, snahou o sebezachování, a nikoli myšlením či rozumem schopným tento "přírodní prvek" v nás potlačit či umlčet), nýbrž jeho přítomnost v lidském jedinci je výrazem, vyjádřením, ba až demonstrací absolutní, niterné podřízenosti tlaku vnějších (oné "sebezáchovné přirozenosti" odporujících) sil. Nejhlubší nitro je konstituováno a ovládáno "úsilím o bytí", "snahou o sebezachování". Z nitra samotného nemůže vzejít snaha o "umlčení" tohoto úsilí!

Je to relevantní námitka? A jak vůči ní obstojí onen Casanovou použitý odkaz na rozum jakožto zdroj nejvyšší moci člověka - tj. moci člověka schopného odmítnout sebezáchovné puzení, tj. "donutit přírodu k mlčení"?

(Na okraj, nikoli však marginálně připomeňme, že není možné pominout, že člověk přece již takové schopnosti prokázal, neboť za celou svou dlouhou historii dokázal "donutit přírodu" a využívat její síly k lecčemus. To přece není jen tak samozřejmé!!)

Zvažme tedy!

V řadě ohledů je to námitka relevantní. Jak ostatně její znění naznačuje, musíme mít stále na zřeteli, že platí především v těch případech, kdy jsou jedincovy úvahy o sebevražedném aktu motivovány a dirigovány výhradně tlakem vnějšího světa, vnějších okolností.

V tomto směru se jedná skutečně, jak poukazuje holandský novověký myslitel na několika místech svého velkolepého díla Etika vyložená způsobem užívaným v geometrii,[8] o výraz plné lidské nesvobody, resp. zřeknutí se svobody ve jménu podřízení se tlaku vnějšího světa. ("Vnějšek", "vnější svět" je v tomto případě nutno chápat jako to, co je vnější bytně relevantní lidské přirozenosti.) Taková situace je situací člověka, který si vůbec není schopen uvědomovat, neřku-li nechat v sobě intenzivně působit, význam slov, jež kdysi pronesl Lucius Aeneus Seneca: "Nemáš žít pod nutností, protože pro tebe žít není nutnost!"[9]

Navíc to může být násobeno tím, že rozum jedince, který je takovému nezměrnému tlaku vystaven a není schopen mu vzdorovat, více či méně rezignoval (ať už vědomě nebo nevědomě) na svou úlohu konstitutivního prvku lidské přirozenosti - prvku, který je schopen, je-li správně lidsky fungující, "poručit přírodě v jedinci". Snad se lze dopustit provokativní formulace, že v takových případech rezignace přestává rozum (myšlení) být nositelem plné lidskosti a klesá na úroveň prostého, leč špatně fungujícího živočišného regulátoru, jenž není schopen vzdorovat tlaku vnějšku!

Nastane-li taková situace, pak vskutku jedinec není schopen plně lidského jednání a chování, je vytlačen do sfér ne-lidskosti a v tomto směru také do oblasti (ne-lidské) ne-přirozenosti. Jako kdyby byl jedinec zasunut zpět do "říše neměnně působící přírodní nutnosti", o níž kdysi psal I. Kant. Protože však není v této říši "doma", je "vymknut z kloubů svého života", a tedy není schopen atakům vnějšku nijak odolávat! Bludný kruh je uzavřen - tlak vnějšku vyřazuje rozum (myšlení) z jeho bytostně lidských funkcí a ten v důsledku toho není více a více tlaku schopen vzdorovat.

(Mimochodem tady by jistě měla nastoupit a být přítomna významná úloha odborníků schopných rozkrýt a dešifrovat postupy takto "rezignujícího" rozumu, schopnost odhalit zoufalství mysli, která není schopna respektovat přirozenost svého vlastního bytostného substrátu.

A měla by zde být také úloha dalších odborníků (sociologů, sociálních psychologů, kulturních antropologů a zejména filosofů), aby se pokusili zhodnotit, v čem je koncentrován onen "tlak vnějšího světa", proč je příčinou oné totální rezignace rozumu, proč je důvodem pro to, aby se vytrácelo myšlení, resp. přemýšlení atd.

A zároveň by měli být schopni hledat a nalézat (případné empirické) prostředky ke skutečnému odstínění onoho tlaku. Jsme si však vědomi, že to není plně v jejich silách, neboť něco jiného je hledat a nalézat a něco jiného je nalezené nějak uplatnit a realizovat v provozu každodennosti. K tomu by museli přispět zejména ti, v jejichž kompetenci je ovládání a řízení společenského organismu. Bohužel ti ovšem sledují zcela jiné cíle a účely!)

Jistě, v těchto případech nemůže být sebevražedný čin krokem na via libertatis (cestě svobody)! Právě naopak! Rozumová úvaha je odsunuta do pozadí a na místo určujících sil se dostává slabost vůle, snaha uniknout, infantilní sklon k demonstracím, zbabělost, absolutní trpnost apod.

Pravdou však je, že Giacomo Casanova, pokud mu správně rozumíme, nemá na mysli tuto situaci. Nemá v úmyslu hodnotit a nechce se vyjadřovat k tomu okamžiku, kdy je lidská bytost ovládaná něčím jiným než rozumem, nebo je rozum zahlušen tím, co přichází zvnějšku.

Jeho myšlenky směřují k tomu momentu, kdy se lidský jedinec rozhoduje plně jako svobodná bytost schopná skrze svůj rozum "přinutit přírodu v sobě k mlčení", protože za určitých vnitřních (niterných) okolností (kdy je život na obtíž, ba nesnesitelný) nadvláda přírody (rozumí se onoho úsilí po sebezachování) v lidském jedinci je lidsky ne-přirozená. Byla by to totiž "přirozenost přírodní", jež by dominovala, a nikoli "přirozenost lidská".

Právě tehdy, když vše je zváženo, posouzeno a rozhodováno plně svobodným rozumem, je ve hře bytostně lidská přirozenost. Přirozenost, jež se kdysi konstituovala v rámci přírody samé, avšak svým ustavením a působením demonstruje, že je jiným, odlišným, vyšším stupněm přírodnosti (jiným, vyšším způsobem toho, jak být), jenž v sobě přírodu zahrnuje a zároveň je schopna ji překročit či přesáhnout.

Uplatní-li se lidský rozum v této své roli, pak je výslednicí jeho postupu schopnost dobře a přesně zvážit všechny síly, jež na lidského jedince působí. Je schopen je zvážit z hlediska toho, co je pro člověka životem dobrým a co zlým. Zlým natolik, že už mu to neumožňuje žít životem lidsky dobrým a jeho vlastní život je mu na obtíž![10]

V ten okamžik se výslednicí postupu rozumu konec konců stává hlas, který v jedincově nitru nahlas a naléhavě říká: "Kdo nemůže (není schopen) žít dobře, nechť nežije špatně!" A tento hlas hovoří opravdově, skutečně plně a s naprostým respektem ke všemu lidskému! Ostatně něco takového měl zřejmě na mysli i Michel de Montaigne, když napsal: "Bůh nám dává dost volnosti, když nás staví do situace, v níž žít je horší než zemřít!"[11]

A v tomto hlasu je pak koncentrovaná lidská svoboda - svoboda vzdoru (tedy nikoli "svoboda od...", nýbrž "svoboda k..., pro..., resp. proti...") proti tlaku vnějšího světa, svoboda plného soustředění se na své nitro, na svůj rozum, ve kterém se ukazuje nemožnost dobrého života, života, který stojí za to žít.

Právě v uvědomění si těchto momentů snad tkví určitá relevance našich úvah vzešlých z myšlenek Casanovy. Jedná se o bytný význam suicidia z hlediska lidské přirozenosti a potažmo z hlediska smyslu lidské svobody jakožto pravé a jediné demonstrace toho, kdy jsme lidmi!

Jen pro dokreslení lze připomenout, že o dvě staletí později uvažuje o tomto problému velice podobným způsobem Jean Améry (vlastním jménem Hans Chaim Maier): " ... "nakonec se musí žít", říkají lidé a omlouvají tak všechno zlé, co je potkalo. Ale: musí se žít? Musíme tu být jen proto, že tu jednou jsme? V okamžiku, kdy sebevrah skáče z okna, roztrhává příkaz přírody a háže ho neviditelnému přikazovateli pod nohy..."[12]

Jedná se tedy o to, že v tomto činu se člověk dokáže osvobodit od života, který mu byl (a nutno podotknout, že bez jeho vůle) uložen. Činí tak právě kvůli sobě samému, protože mu jeho rozum dokazuje, že život není tím, co musí být vždy a za každých okolností respektováno jako nejvyšší dobro!

(Ostatně ne málo empirických příkladů prokazuje, že za určitých okolností život ztrácí svůj "dobrý charakter" a může se stát také utrpením, nepřekonatelnou obtíží, absolutně tíživým břemenem, nesplnitelným úkolem, může se rovněž stát "peklem na zemi", živořením, přežíváním či odžíváním, jež má se životem dobrým málo co společného. Život může být zlem!)

Rozhodnutí k takovému činu proto není vůbec ne-smyslné (a tedy ne-přirozené, ne-rozumné, ne-mravné, ne-lidské, hříšné, odsouzení a zavržení hodné atd.), naopak je to rozhodnutí osvobozující, a to plně a reálně!

"V okamžiku, kdy si člověk řekne, že může život odhodit, se už stává svobodným, třebaže neslýchaným způsobem. Zážitek svobody je obrovský. Neboť teď už neplatí nic. ... "[13]

[1] "Kdo nemůže (není schopen, není mocen, není s to) žít dobře, nechť nežije špatně!"

[2] Bohužel, něco takového není výjimkou. Nejen v případě Giacoma Casanovy, ale také u mnoha dalších historických osobností byl a je, resp. bývá posuzován, a tedy i zkreslován jejich význam tímto způsobem. Proces "definitivního zaškatulkovávání" je zejména v některých přístupech docela běžný a obvyklý. O jeho případné škodlivosti nemůže být pochyb. Na druhé straně je nutno podotknout, že Casanova ke své "dehonestované" pověsti často přispěl svou velice otevřenou a upřímnou snahou o vlastní, pokud možno pravdivou a bez skrupulí vytvářenou sebeprezentaci. Zejména tak činil ve svém nejslavnějším díle Storia della mia vita (Dějiny mého života).

[3] Viz Casanova, G.: Trochu jiný Casanova, ed. J. Hajný, Argo, Praha 2004, str. 138.

[4] I odborníci (psychologové, psychiatři, sociologové aj.) v poslední době zvedají v údivu obočí nad růstem počtu sebevražedných pokusů zvláště mezi mladými lidmi. Například u dívek mezi 15. a 19. rokem života je to nejčastější důvod úmrtí. Naopak vůbec nejvyšší míra suicidality je u lidí kolem sedmdesátého roku života. V roce 2015 byly u nás spáchány 1.384 sebevraždy, tj. v průměru čtyři sebevraždy denně. Příslušníci mužského pohlaví zcela dominovali - 1130 sebevražd, tj. v průměru tři muži denně se rozhodli odejít ze života! Důležité však není samo číslo či počet. Daleko důležitější je usilovat o reflexi kauzálních vztahů, tj. snažit se o určité uchopení a porozumění (nikoli však jakési definitivní zodpovězení) otázky: "Proč?"

[5] Je třeba si zároveň být dobře vědom toho, že nemůže být nikdy úplně vytlačen, či dokonce anulován. Vždyť jeho absolutní zrušení by se muselo projevit v tom, že by nutně ustalo naše bytí jakožto tělesné, tj. přírodní bytosti. Ostatně to platí o všech základních pudech bytostně propojených s naší tělesností.

[6] Citováno dle Landsberg, P., L.: Zkušenost smrti, Vyšehrad, Praha 1990, str. 171.

[7] Při výkladech filosofických názorů novověkého holandského myslitele židovského původu Barucha Benedikta Spinozy (1632 - 1677) bývá právě jeho odpor vůči sebevražednému aktu patřičně zdůrazňován. Důvodem je pravděpodobně pozoruhodná okolnost konstituce Spinozova filosofického názoru. Ač byl v mnohém směru ovlivněn a inspirován učením starých stoiků, v tomto bodě se od jejich názorů výrazně odklonil.

[8] "Nikdo tedy nezanedbává svou žádost po tom, co je mu užitečné, čili po tom, čím je zachováváno jeho bytí, leda když je přemožen vnějšími příčinami, jež jsou v rozporu s jeho přirozeností. Nikdo neodmítá jídlo z nutnosti své přirozenosti, nýbrž nucen vnějšími příčinami, a rovněž nikdo nespáchá sebevraždu, což je možno učinit různým způsobem. Někdo se totiž zabije přinucen někým jiným, který zkroutí jeho pravici, v níž je náhodou meč, a donutí jej, aby meč vedl proti svému srdci. Nebo je jako Seneca nucen z tyranova rozkazu otevřít si žíly a vyhnout se podstoupením menšího zla zlu většímu. Nebo konečně tak, že skryté vnější příčiny způsobí takovou dispozici jeho představivosti a zapůsobí na tělo tak, že přijme zcela jinou přirozenost, která odporuje předešlé a jejíž idea v mysli nemlže existovat. Aby se však člověk ze své přirozenosti nutně snažil neexistovat nebo změnit se v jinou formu, je stejně nemožné jako kdyby z ničeho mělo vzniknout něco, jak každý průměrně uvažující čtenář může nahlédnout." (Spinoza, B., B.: Etika vyložená způsobem užívaným v geometrii, Svoboda, Praha 1977, str. 283-284.)

[9] Viz Landsberg, P., L.: cit. dílo, str. 171.

[10] Tímto směrem se ubírají například také úvahy Williama Jamese v knize "Druhy náboženské zkušenosti", kde se zabývá kazuistikou slavného spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého.. S využitím Tolstého revokací ukazuje, jak funguje v této situaci lidský rozum, myšlení. Přímo ruského klasika cituje: "Zakusil jsem, že není možná dále jíti životem, nemáš-li k nim odpovědi!" (Rozumí se odpovědi na otázku po smyslu svého bytí! - poznámka M. H.) Takovým přemítáním dochází k řešení situace sebevraždou, která je "pevným důsledkem, který ukládal logický rozum"! (Viz James, W.: Druhy náboženské zkušenosti, Melantrich, Praha 1930, str. 122.)

[11] Viz Landsberg, P., L.: cit. dílo, str. 181.

[12] Améry, J.: Hand an sich legen, Diskurs über den Freitod. Stuttgart 1976, str. 20.

[13] Améry, J.: cit. dílo, str. 133.