Descartes René (1596 - 1650)

francouzský filosof

(P.K.)

Descartes, R.: Meditace o první filosofii.

Výňatek z VI. meditace (včetně poznámky) s. 113 - 114

Tato přirozenost mne nic neučí výrazněji než to, že mám tělo, jemuž je zle, když smyslově vnímám bolest, které potřebuje jídlo, či pití, když pociťuji hlad, či žízeň a podobně - takže nemohu pochybovat, že je na tom něco pravdy.

Přirozenost také skrze tyto smyslové vjemy bolesti, hladu, žizně atd. učí, že nepatřím ke svému tělu jako patří lodník k lodi, nýbrž že jsem s ním co nejpevněji spojen a jakoby propleten,* takže se s ním skládám v jakési jedno.

Descartes: To je velice těžké vysvětlit; ale postačí zde zkušenost, která je natolik jasná, že nijak nelze popřít, že se to projevuje v pocitech atd."

Jinak bych totiž já, který nejsem nic jiného než myslící věc, nevnímal při poškození těla bolest smyslově, nýbrž bych toto poškození vnímal čistou chápavostí, jako lodník vnímá zrakem, když se na lodi něco poláme, a když tělo potřebuje jídlo, nebo pití, výrazně bych to chápal a neměl bych smíšené smyslové vjemy hladu a žízně. Ony smyslové vjemy žízně, hladu, bolesti atd. totiž nejsou nic jiného než jakési smíšené mody myšlení vyrůstající z jednoty a jakoby propletení mysli s tělem.

Jak může být duše ovlivňovaná tělem a naopak, když mají různé přirozenosti? Zde narážíme na něco, s čím jsme se již střetli a sice na problém svobody jak je chápán Kantem, kdy je konstatováno, že něco intelektuálního musí být příčinou změny v něčem materiálním. Je tedy zřejmé, že tento problém přetrvává a není nikterak Descartem objasněn, než tím, že zde postačí zkušenost, která se projevuje v pocitech. Pocit je tedy vzájemnost mysli a těla, tedy něčeho nemateriálního s něčím materiálním. Chceme jen poznamenat, že obě substance jsou obtížně vysvětlitelné a že jejich vzájemnost klade na vysvětlení tím větší nároky.

Pokud zde Descartes píše o propletení mysli s tělem, nelze si nepovšimnout toho, že tělu přikládá jen ty stimuly, které souvisí se smyslovostí, tedy s pitím, jídlem, bolestí, atd. Tyto podněty jsou vnímány myslí, ale zároveň nejsou od mysli oddělitelné, nejsou přiřknuty pouze tělu, jakoby se mysli nedotýkaly. S dnešními poznatky o tom, že bolest, hlad žízeň jsou promítnuty do mysli a mysl je tím, co je vnímá (co bolí, má hlad, atd.) se mohl seznámit každý, kdo dostal anestetickou injekci, při níž byl zamezen nervový kontakt mezi tělem a mysli (resp. mozkem). Mysl se takto nic nedoví o stimulech přicházejících z těla a tudíž člověk nepociťuje bolest. Při takovémto oddělení mysli a těla je mysl (Jáství) jako lodník, který vidí že se na lodi něco polámalo, ale nezdá se mu, že se to týká jeho, ale jen lodi, abychom parafrázovali Descarta. Zde bychom chtěli připomenout, že podobnou analogii loď - lodník: mysl - tělo je možné nalézt také u Plótína.[1]

... Jinými slovy jsme tu ke zjevení božského žití. Lidská existence je část Boží seberealizace... Taková služba může být hrozbou pro duši, kterou Plótínos dojemně přirovnává ke kormidelníkovi, jenž v odhodlání zachránit svou loď bezmyšlenkovitě riskuje vlastní život, kde Demiurgos či duše světa následkem starosti o hmotu začne zanedbávat sebe sama; natahuje se ke hmotě, čímž vstupuje do styku se smyslovým, pečuje o ně a vyzdvihuje je ke své vlastní povaze.[2]

Tvrdí ovšem také, že za stavu rovnováhy může duše ze své zkušenosti zla získat.

Pro Descarta je mysl a tělo něčím odděleným a přesto propleteným do jednoty pociťování. Mysl, resp. myšlení je něčím, co nelze prostorově určit tak, jak tomu je s tělesností, která je vždy rozprostraněná. Tělo je tedy v prostoru a ovlivňuje duši, mysl, myšlení. Zároveň však duše, mysl, myšlení mohou ovlivňovat tělo, jinak by nebyla žádná možnost realizace svobody.

Uvažujme však dále. Je tělo jen něčím, co je mimo mysl (i když je s mysli propleteno), co je tedy v prostoru, nebo je to také prostor sám, který je něčím mimo mysl, i když snad je s myslí také propleten. Odpověď na tuto otázku by snad mohly dát kartézské souřadnice a umístění nulového bodu. Může snad být tato nula někde jinde, může snad být mimo mysl, mimo Jáství? Domníváme se, že nikoli, že není žádné jediné a objektivně určitelné místo, kam bychom mohli nulu umístit, Nultý bod je vždy v mysli samotné a tudíž i prostor nějak vytryskává z mysli. A dále vytryskává z mysli jen prostor, nebo i věci?

Naše domněnka je taková, že Descartovi šlo o jistotu, kterou prioritně čerpá z mysli. Tělo nejprve zpochybní a teprve až tehdy, kdy najde jistotu v tom, že nemůže zpochybnit to, že je zde něco, co akt pochybování vykonává a tím je myšlení, znovu obnoví důvěru v to, že tělo také jest. Dokonce, že tělo jest nějak podstatně, neboť z jeho součinnost s myslí dává vznikat pocitům, které člověka orientují ve světě. Tělo ve světě např. naráží do věcí, které jsou pro něj neprostupné, masivní a lidské myšlení takto zjišťuje svou omezenost. Musí brát v úvahu své okolí a okolnosti, které jej obklopují a s nimiž je zapotřebí se nějak vypořádat a tak lidské myšlení zjišťuje prostřednictvím těla zákonitosti výskytů věcí. Myšlení pak tyto věci identifikuje jako geometrické tělesa umístěná v prostoru.

Pocit je předobraz světa. Je vyvoláván střetem tělesných stimulů s aktuálním pohybem myšlení. Lidské myšlení vždy něco očekává, předvídá, předstihuje situaci, do niž se člověk dostává a tělo je prvním ztvrzujícím momentem, který potvrzuje, nebo vyvrací ono očekávání. Pocit rozvibruje mysl, tím, že ji dodá (nedodá) stimuly,které jsou očekávány. Tělo se tak projikuje do mysli a síla toho, co sebou nese má prioritu před myšlenkovou představou. Jde tedy o dvojvětí rozprostraněnosti a myšlenky, které se navzájem prolínají a podpírají, tím, že se proplétají.

Jak však může vznikat propletenec něčeho nehmotného s hmotným?

Zde je nutné nejprve určit to, co se rozumí hmotností. Descartes spíše hovoří o geometrických entitách než o hmotě. Zdá se, že odhmotňuje tělesa a tvoří z nich geometrické útvary. Proto prostorovost, či rozprostraněnost zde hraje tak důležitou roli.

Přemýšlejme však dále.

Jsou-li tělesa jen geometrickými útvary, nejsou jen myšlená? Nejsou závislá na res cogitas? Poznamenáváme, že ona redukce na geometrické útvary je snad u Descarta prováděná za účelem poznávání onoho vnějšího, avšak Descartes nepřikročí k úplné dematerializaci res extensa.

Naše myšlení se jistě může pohybovat v různých rovinách ve vzpomínkách, ve snech, v úrovni abstraktních pojmů, atd. Takto jistě může konstituovat nejrůznější věci, avšak stále to je myšlenková produkce. Descartes však zdůrazňuje význam tělesnosti, která je symbiotická k mysli a dává nám nejen první a základní informace o světě, v němž se mysl nachází, ale zároveň nám zprostředkovává tento, z hlediska mysli, vnější svět. Zažíváme svět skrze tělo, proto tělo nemůže být jen abstraktním geometrickým útvarem, ale musí se v tomto abstraktním prostoru nějak nacházet samostatně jako tělo a skrze něj může docházet k zprostředkování vnějšího do podoby vnitřního. Tělo je jistě jinak, než vše ostatní, které je pro nás něčím vnějším, neboť tělo je bezprostředně propojeno s mysli, je s ní propleteno. Mysl vše zažívá, ale tělo mysli dodává pocity, takže teprve skrze ně se otevírá hranice vnějšího.

Tělo komunikuje s vnějškem. Tato komunikace je na úrovni čití, tzn. že projikce se uskutečňují přes rozprostírání se do vnějšku. Tělo je takto rozprostřeno a hledá vše, co je mu příjemné a co může naplňovat účelnost.

Takže nyní již před námi stojí ne dvě, ale tři substance: mysl; tělo; a vnější geometrické útvary. Je tedy nutné zamyslet se nad tím, jak spolu reagují tyto substance. Avšak ještě dříve, je zapotřebí učinit také rozlišení v samotné mysli, neboť i zde jde rovinu, která je provázaná s tělem; a odlišnou rovinu, kdy myšlení operuje s idejemi aniž by musel k těmto operacím přibírat tělo.

Jak tedy je mysl provázaná s tělem? Domníváme se, že mysl projikcemi získává stimuly prostřednictví exteroceptoru, interoceptoru a proprioceptoru. Při tom jsou to interoceptory a proprioceptory, které zásobují mysl stimuly z těla a tyto stimuly mají při zpracování přednost před stimuly přicházejícími prostřednictvím exteroceptoru. Provázanost mysli s tělem je tedy nutné hledat právě prostřednictvím výše jmenovaných receptorů. Takto se projevuje přirozenost a takto se vzbuzují pocity.

Pocit je tedy něčím, co je propojením těla s myslí prostřednictvím interoceptorů a proprioceptorů. Tyto receptory, protože jsou prostředníky, jsou uprostřed mezi mysli a tělem, či naopak mezi tělem a mysli. Jako každý prostředník něco zprostředkovávají a tudíž něco ne zcela přesně přináší k mysli. Jsou však tělesné a proto tělo na ně reaguje ještě dříve, než dojdou ke zpracování v mysli. Většina pocitu je cítěná a ne plně uvědoměná. K uvědomění pocitu může dojít až dalšími operacemi lidského myšlení při němž jsou zapojovány také vjemy a celá endoceptivní struktura zejména asociace a analogické vzpomínky, při čemž se pocit stává intencionální reakcí na to, co přichází z těla. To je vysvětlení onoho propletence, jak o něm uvažuje R. Descartes. Máme neustálé signály o svém těle a tělo nás natolik zásobuje stimuly, že naše mysl se neustále jim zabývá a už ji nezůstává dostatek času na samostatnou tvorbu s idejemi, či pojmy.

Prokazuje to např. experiment se solnou lázní, při níž se mysl nemusí zabývat tělem a odpoutává se od něj k mohoucnějším myšlenkovým výkonům. Také se domníváme, že mnohé z jogínských cvičení mají posluhovat tomu, aby se mysl alespoň z částí zbavila nutnosti zabývat se tělem. Ostatně spánek a snové výkony rovněž naznačují co může mysl produkovat bez tělesné zátěže.

Ale nemusí jít jen o stimuly, které přichází z našeho těla a jsou zprostředkovány interoceptory a protprioceptory, ale může jít také o situace, v níž se ocitáme, a na které naše tělo reaguje. Zde poznamenáváme, že tělo takto reaguje nikoli na jednotlivé vnější stimuly vytrhávané našimi smyslovými orgány, ale na komplexy těchto stimulů. Tedy na něco, co není atomizovatelné, ale co dává smysl jen jako celek. Prioritně poznáváme celek a to nikoli tak, že bychom ho syntetizovali s jednotlivostí, ale okamžitě jako celek.

Být v situaci je něco odlišného od toho, kdy jsme vystavení okolnostem. Okolnosti, to je okolí, které známe, v němž se pohybujeme a na což máme předpřipravené endoceptivní programy, jak se v okolí pohybovat, co dělat a co zvolit. Situace jsou naproti tomu nečekané, mohou být z hlediska naších rozvrhů něčím pozitivní a pak v nás vyvolávají radost a potěšení, nebo mohou být odstrašující a stresující a naše myšlení hledá v endoceptech adekvátní program, či reakci, ale nic nenachází. Zůstává v rozpacích. Situace jsou tedy stavem, kdy naše myšlení rozpozná spolupůsobnost mnoha stimulů, které vytrhává ze jsoucen současně a nenachází na ně odpovídající reakce, což způsobuje pocitovou scénu a vše to, co se na této scéně odehrává a co je nečekané. To mnohdy vyvolává buď úzkost, což znamená, že stav, s nímž se setkáváme je pro nás úzký, sami se musíme nějak smrsknout, abychom se do něj vešli; nebo naopak cítíme se volně, jakoby na vlně, která nás snově unáší k naším cílům. A tak lidské myšlení se proplétá s těle, reaguje na vyvolané pocity a snaží se je usměrnit a zároveň se adaptovat na tuto situaci.

Vnější geometrická tělesa (res extensa) jsou sice obdobná tělu, ale jsou jinak, jsou tělu a mysli vnější, nejsou s nimi bezprostředně spojená. Domníváme se, že jejich začlenění jako geometrických útvarů je takové proto, že jen takto jsou poznatelná. Ostatně Descartes to dokumentuje na třech esejích, které vydává společně s: Rozpravou o metodě v r. 1637 a sice na: Dioptrice, Meteory a Geometrii.

Co to znamená?

Nejprve, co to znamenalo pro Descarta. Lze se domnívat, že rozdíl v rozlehlosti a hmotnosti je pro něj hrubým omylem, neboť tomu není tak, že by zde byla rozlehlost (či prostor), která je nějak vyplněná hmotou, hmotnými tělesy. Geometrie je prostor i hmota zároveň a proto může vystupovat jako protipól res cogitas. Res cogitas může geometrické útvary poznávat, neboť jak Descartes říká:

semena věd jsou v nás již předem.

(Jen připomeňme, že podle Descarta máme v sobě tři druhy idejí: ideje vrozené; ideje přišlé; a ideje vytvořené námi samými.). Víme, i když někdy jen tušíme, jaký je svět a hledáme si k němu přístup. Proto je nejlepší způsob osvojit si metodu a tu pak uplatňovat při poznávání (k tomu slouží 4 pravidla jeho metody).

Co to však znamená pro nás?

Zdá se, že hmotnost (tíha, neprostupnost, ...) je čím dále tím obtížněji vysvětlitelná. A obdobně s Descartem (a dalšími, např. s Kantem) se lze domnívat, že prostor sám o sobě je prázdným pojmem. Prostor je vytvářen vztahy mezi objekty, které jej také strukturují. Takže nemáme-li vysvětlení pro hmotné objekty, nemáme ani vysvětlení pro to, co je to prostor. Noříme se do imaginárna. Je to mysl, která zakládá objekty i jejich umístění vzhledem k nám a činí tak podle určitých pravidel. To ovšem neznamená, že když je něco čím dále tím obtížněji vysvětlitelné, že to postrádá moment existence. Může to být jen slabost naší mysli, naše nedostatečnost naše explanační neschopnost. Nejde tedy o neexistenci hmotnosti, ale o to jak se naše myšlení pohybuje a vzhledem k čemu se takto pohybuje. V tomto smyslu se platí teze, že jsme ve světě jak jej konstituujeme, nikoli ve světě jak je. A naše snahy by měly vést k tomu, abychom se světu jak je o sobě (tedy jak jsoucna jestvují) co nejvíce přibližovali. Descartův přístup je smysluplný, neboť objekty jsou pro abstrakci geometricky určitelné a navíc geometrie má svá pravidla jak poznat i jak konstruovat jednotlivé geometrické útvary. To vše je založeno axiomaticky. Je to střetem našeho myšlení s objekty jak jsou dány geometrickými axiomy a pravidly.

Náš přístup se přece jenom od Descartova liší a sice v tom, že chceme postihnout nejen axiomy a z nich vyvodit objekty (ať již hmotné, nebo jen myšlené), ale chceme také postihnout kvalitu hmotných objektů a proto se neobejdeme bez matematična, tzn. bez toho, aniž bychom tyto objekty určili jako poměrovosti a strukturní tvarovosti základních kvantit.

K čemu dále poukazuje Burmanův dotaz a Descartova odpověď?

Zdá se, že Descartes usiluje o jednotu mysli a těla, i když stále rozlišuje a tím i určuje to, co je evidentní. Všimněme si také toho, že v odpovědi hovoří Descartes o zkušenosti:

ale postačí zde zkušenost, která je natolik jasná, že nijak nelze popřít, že se to projevuje v pocitech atd.

Jaká je role zkušenosti a co to vlastně zkušenost je?

My máme zkušenost, něco jsme zakusili, což znamená, že jsme zkousli něco a dostali to tak do sebe. Nejde tedy jen o zprostředkování znalosti někoho, nebo o něčem, ale jde o přímou účast na něčem, být tedy při-tomným účastníkem, sám něco prožit, tedy také projit skrze něco a ono něco v nás zůstává jako nevydělitelné, i když někdy může jít také o to, že to opomeneme a musí se nám to znovu připomenout. Každopádně máme to v sobě.

Descartes zde tedy připomíná, že každý již prožil něco jako pocit hladu, žízně, bolesti a tudíž ví, jak se tento pocit stává jeho součástí a to bezprostředně. Je to evidentní.

Jednota mysli a těla však nespadá ani pod res cogitas, ani pod res extensa.

Pod co tedy?

[1] Citujeme podle: E.R. Dodus: Pohané a křesťané ve věku úzkosti. Cambridge UP 1965 Praha, Rezek 1997 s. 35.

[2] Plot: IV, 3, 17, 21