Dobisz Stephen W. (?-?)

"Samotná představa o tom, že by se měla věda zabývat "otázkou o smyslu lidské existence" nebo "problémem životní hodnoty" je však zavádějící. Nejde totiž o otázky, přírodní jevy, skutečnosti, ani o existenční problémy člověka, ale o nepřímé formy tvrzení. Otázka o smyslu lidské existence přímo navádí tázaného k tomu, aby viděl svět právě jen prostřednictvím církevních dogmat o stvoření duchovna bohem a o možnosti věčného posmrtného života v ráji. Podobná pseudootázka o tom, že "proč je něco a není nic" není ničím jiným, než kulantním a učeně znějícím tvrzením o stvoření světa bohem, otázka "odkud přicházíme a kam spějeme" je již samotná taktéž podobným tvrzením.

Je snad "problém životní hodnoty" nějakým skutečným problémem? Je snad nějakým přírodním jevem, živlem, nebo skutečností, či spíše hříčkou slov až šířením poplašné zprávy? Existenciální životní problémy lidstva lze spatřovat v devastaci přírody a životního prostředí člověkem, v epidemiích zhoubných nemocí, ve vymírání živočišných a rostlinných druhů, oteplování klimatu, v pomatení rozumu lidstva duchovnem (ne bez přispění právě takových filosofů jejich učeně znějícími frázemi) s následkem genocidních válek, teroru církví nad lidstvem, útlaku pokroku a vědy, nebo v katastrofálním nedostatku pitné vody, energie a potravin pro rostoucí populaci na Zemi. Samotné pseudoproblémy vykonstruované filosofy nemají ani význam trenažérů rozumu pro žáky na školách a jsou spíše jen nástroji pro vymývání jejich mozků (a cestičkami pro získávání učených hodností samotných filosofů, ruku v ruce s teology a církevníky).

Za největší osobní životní hodnotu pokládá soudný člověk dlouhý život ve zdraví s poznáváním přírody a umění a s pozitivním vkladem pro rodinu, přírodu a lidstvo. To vše je však pro filosofy něčím cizím, o čem v jejich filosofiích a v pseudoučeném mnohosloví není ani zmínky. Protože v nich chybí jejich duchovno."

(Dobisz, S., W.: Záhady a rozpory kolem nás (věda, víra a její učená filosofie, dějiny a pravdy vítězů)., TIGRIS, Holešov 2017, str. 76. - poznámka na okraj: Kniha není vybavena základními bibliografickými údaji, není zde uvedeno, zda jde o překlad nebo o česky napsaný text, není přítomna ani sebemenší zmínka o autorovi. Jedná se o tištěný rukopis bez korektur.)

Ačkoli se toho v textech Ponoukavých myšlenek většinou nedopouštím, nemohu si v tomto případě odpustit alespoň krátkou úvodní noticku:

Při čtení tohoto spisku (mám-li už použít odpovídající emočně zabarvené označení, je to v zásadě spisek, byť o rozsahu 342 tiskových stran!) nevychází případný čtenář z údivu. Text je překvapivě naplněn až po okraj, ba i přes něj, absolutním odporem až urputnou nenávistí k čemukoli, co jen trochu připomíná náboženství a filosofii, ba dokonce pouhé duchovno. Doposud jsem nepoznal výrazněji anti-duchovní text!

Zároveň je spisek stejně tak nečekaně orientován podstatným způsobem politicky a sociálně kriticky, a proto je "vyšperkován" mnoha a mnoha zcela negativistickými a odmítavými (i když leckdy ne nepravdivými) poznámkami k současné situaci v české společnosti a jejímu demokratickému charakteru, stejně jako k situaci v české kultuře a vzdělanosti. (Se stejnou vervou a zápalem pak autor hodnotí a ze svého hlediska uvádí na "pravou míru" také politickou situaci v Evropě a ve světě, přičemž jedna z jeho základních premis spočívá v jakémsi adorativním ocenění úlohy Ruska a naopak v příkrém odsouzení jakékoli kritické zmínky o tomto východním impériu a jeho vedení.)

Autor, domnívaje se, že je schopen se plně zaštítit závěry moderní vědy a její autoritou, předkládá čtenáři obraz světa zbaveného veškerého duchovního obsahu a hlavně zproštěného vlivu takových pojmů jako je LÁSKA, DOBRO, MRAVNOST, PRAVDA. To vše jsou pro něj pouhé "slovní hříčky" a "pseudoučené mnohosloví", které pouze matou "zdravý lidský rozum". Své vykreslení tohoto obrazu považuje zřejmě za jediné pravdivé zobrazení, i když sám tvrdí, že "pojem pravdy je od věků nejspíše jen vděčnou slovní hříčkou filosofů a teologů"!!! (str. 100)

Je téměř nadlidským výkonem pročíst byť jen pár desítek stran z tohoto spisku, aniž by člověka nepřepadala závrať a trudnomyslnost z toho, co všechno je možné svěřit papíru.

Níže uvedené stručné komentáře jsou proto jen pouhým náznakem polemiky. Nějakou důkladnější, obsáhlejší a hlubší polemiku si spisek nezaslouží, ačkoli se jeho autor zaklíná racionalistickým, střízlivým až vědeckým pohledem, který ovšem odívá do záštiplného hávu.

A nyní již k samotnému citátu, pocházejícímu z kapitoly, kterou S. W. Dobisz věnoval tzv. "učeným pseudoproblémům filosofie":

• Musím začít vlastně pozitivně. S první větou nelze než souhlasit. (Jen s českou formulací "otázka o ..." souhlasit není možné, protože jazykově neodpovídá. V českém jazyce se správně používá vazba "otázka na ...", nebo "otázka po ...".) Věda se vskutku nemůže takovými otázkami smysluplně zabývat, neboť se zcela vymykají její metodologii a nemá tedy odpovídající prostředky. Zde ovšem můj souhlas končí.

Je totiž třeba zvážit východiska a důsledky takové teze. Vyloučení těchto otázek z kompetenčního okruhu vědeckého zkoumání totiž vůbec ještě neznamená, že se jedná o pseudootázky. S takovou charakteristikou není možné souhlasit.

Pokud by tomu opravdu tak bylo, znamenalo by to, že nutně existuje jen jeden jediný správný a oprávněný přístup ke světu a životu, a to je přístup moderní vědy. Vše, co překračuje tento horizont, by muselo být nezbytně označeno za chimérické či iluzivní úsilí.

Velice silně to připomíná myšlenky rakouského filosofa, logika a matematika Ludwiga Wittgensteina z jeho Traktátu logicko-filosofického (1922), které ovšem sám relativizoval a posléze ukazoval jejich omezenost! Něčeho takového však autor tohoto textu, oslněn jakousi "všemohoucností" moderní vědy, není vůbec schopen.

• S další větou se již ovšem ztotožnit nelze vůbec. Naprosto není zřejmé, proč by otázka po smyslu lidské existence nutně naváděla tázaného k tomu, aby začal vyznávat víru ve stvoření, církevní dogmata a posmrtný život v ráji. Tvrdit něco takového může pouze člověk zaslepený svou podivnou a nepochopitelnou nenávistí.

Tázání se po smyslu existence, po smyslu lidského života je zcela přirozenou součástí lidského poměru ke světu kolem sebe a postavení jeho samého v něm. K čemu takové tázání vede, k jakým závěrům tázající se dospívá, je vysoce individuální a velmi intimní věc.

Z vlastní (téměř celoživotní) zkušenosti mohu odpovědně prohlásit, že takové tázání rozhodně nemusí vést k onomu podlehnutí víře ve stvoření a posmrtný život v ráji. Vždy jsem takové tázání chápal především jako neustále probíhající hledání, nový a nový pokus o porozumění jakožto výraz svého úsilí o pochopení světa a sebe sama v něm. Proto je také pro mne otázka po smyslu nikoli "pseudootázkou", nýbrž kardinálním vyjádřením lidského úsilí o porozumění a pochopení a v tomto směru otázkou navýsost důležitou!

• Autor je natolik zaslepen, že také otázku "Proč vůbec něco je, proč spíše není nic?" neváhá označit za "kulantní a učeně znějící tvrzení o stvoření světa bohem"?!

Předně mi není z hlediska prosté (obyčejné a nijak sofistikované) logiky jasné, jak může být otázka označena za tvrzení! Otázka je otázka a nikoli tvrzení! Tvrzením může být pouze a výhradně odpověď. Autorovi zjevně unikají obecné, resp. základní principy logiky lidského myšlení.

Dále si autor zřejmě neuvědomil, že tuto otázku proslavil zejména německý filosof, logik, matematik a polyhistor z přelomu XVII. a XVIII. století G. W. Leibniz v souvislosti se svým zkoumáním základního logického principu tzv. dostatečného důvodu (principium rationis sufficientis).

Pokud se autor často ohání nutností přistupovat ke všem otázkám logicky a racionálně, měl by dostatečně uvážit neobyčejný význam a důležitost onoho Leibnizova základního logického principu. Jeho dehonestace oné otázky jí totiž vůbec nic neubírá na její relevanci. Možná, že by autorovi výrazně prospělo, kdyby se seznámil s knihou Jima Holta Proč existuje svět?

• Problém životní hodnoty je pro autora "až šířením poplašné zprávy"!?! Nemohu si pomoci, ale na "životních hodnotách" a úvahách o nich, či na jejich reflexi, při sebeusilovnějším pátrání nevidím nic poplašného!

K jaké až absurditě zavedla autora jeho rozporuplná snaha dehonestovat cokoli duchovního! Vždyť právě neschopnost reflektovat životní hodnoty a jejich důležitost činí z dnešního člověka předmět neobyčejně agresivní manipulace a demagogického vláčení a lopotění se za čímsi jen a jen efemérním.

• V dalším textu autor zjevně zaměňuje dvě důležité charakteristiky lidského bytí - totiž "existenční" a "existenciální"! Ono rozlišení, jehož významu si může člověk být dobře vědom minimálně v souvislosti s tím, jak ho zvýraznili francouzští literáti již ve dvacátých a třicátých letech minulého století, je podle autorova stanoviska zcela mylné (proto obě charakteristiky záměrně směšuje v jednu, která vyhovuje jeho striktnímu odmítání čehokoli duchovního), protože vlastně existují jen a pouze existenční životní problémy, které také následně uvádí.

Výčet existenčních problémů současného lidského světa je přesvědčivý, nicméně není důvodem pro to, abychom zavrhli jakékoli úvahy o skutečně existenciálních problémech našich životů. Všechny uvedené hrozby současného světa jsou opravdu naléhavé a lidstvo ohrožující, ale ani ony nemohou dnes stejně jako v budoucnu naprosto eliminovat závažnost otázek, jež byly kdysi formulovány (autorem jistě opovrhovaným) německým filosofem I. Kantem: "Co mohu poznat?"; "Co mám dělat?"; "V co mohu věřit?" a konečně "Co je člověk?"

(Poznámka na okraj: Zmínka o "vymývání mozků" žákům na školách podle mého názoru svědčí jen o tom, že autor v mnohém ohledu vůbec neporozuměl současné situaci mladé generace, jejíž mozky jsou bohužel vymývány vším možným. Vskutku duchovní věci se na tom podílejí pramálo.)

• To, co bylo uvedeno v předchozím odstavci, autor sám dokládá nabádavou formulací následující věty: "Za největší osobní životní hodnotu pokládá soudný člověk dlouhý život ve zdraví s poznáváním přírody a umění a s pozitivním vkladem pro rodinu, přírodu a lidstvo."

Není zřejmé, jak autor zjistil, že právě toto pokládá soudný člověk za největší osobní životní hodnotu. Pravděpodobně něco takového odvozuje ze svých základních východisek, aniž by je podložil tím, co jinak naprosto adoruje, tj. doložitelnými a ověřitelnými poznatky, a dovozuje, že právě v tom tkví soudnost člověka, která ho orientuje na dlouhověkost, zdraví a pozitivní vklady. (Přiznávám, že jsem vůbec neporozuměl onomu sousloví "pozitivní vklady". Je však možné, že je to způsobeno mou myšlenkovou omezeností a ne-soudností mé nepoučené mysli.)

V každém případě však musím poznamenat, že autor vůbec nevzal v úvahu zvláštní důsledky spolehnutí se na takovou soudnost. Mně se to jeví tak, že se v tomto případě jedná spíše o "soudnost", jež nikam nedohlédne.

Ve jménu takto posouzených životních hodnot totiž současní "soudní" lidé věnují často nadměrnou, ba zcela nepřiměřenou pozornost úsilí o tzv. zdravý způsob života a zajištění jeho co největší délky, aniž by věnovali svou pozornost čemukoli dalšímu, samozřejmě kromě maximálního pracovního výkonu, který jim má zajistit prostředky k onomu zdravému způsobu žití.

Není pochyb o tom, že taková orientace skrze příslušnou "soudnost" je vysoce kontraproduktivní, jak lze sledovat na obrovském nárůstu počtu civilizační chorob a neduhů. "Soudnost" zamítající veškeré duchovno prostě nemůže vést k ničemu jinému.

• Autorovo vyjádření o tom, že v "pseudoučeném mnohosloví filosofů" není ani zmínka o tom, co soudný člověk pokládá za největší osobní "životní hodnotu" po mém soudu dokládá jediné - autor pravděpodobně žádný vskutku filosofický text nečetl a své soudy zakládá na povrchním povědomí a informacích z druhé ruky. Jinak by takové blábolivé vyjádření nemohl napsat. Kéž by alespoň na chvíli vzal do ruky a četl to, co již staří řečtí a římští myslitelé a filosofové, nemluvě o mnoha a mnoha dalších z historie evropské kultury a vzdělanosti, napsali o člověku a jeho žití! Soudě podle dikce jeho textu a povahy jeho úvah k tomu asi nikdy nedojde. Bohužel!
• Je pozoruhodné, jak se autorovi vymyká konzistence jeho úvah z ruky. Píše o tom, že soudný člověk má naplnit svůj dlouhý život mimo jiné poznáváním přírody a umění. Z předchozího textu však také vyplývá, že se má vyvarovat vlivu duchovna, neboť něco takového způsobuje pomatení rozumu. Co je však skryto v poznávání umění než právě více či méně uvědomovaný kontakt s duchovní stránkou člověka. Ať někdo chce nebo nechce, duchovno je succus umění, duchovní obsah činí umělecké dílo uměním.

Anebo autor soudí, že umění je jen výsledek esteticky převlečeného vědeckého přístupu ke světu?? Horribile lectu!

[1] Přes veškerou snahu a úsilí se mi nepodařilo o autorovi něco bližšího zjistit.