Eckhart Johann

Johann Eckhart z Hohenheimu, známý jako Mistr Eckhart (asi 1260 - 1328)

(jeden z největších německých mystických filosofů vrcholného středověku)

H.M.

"Přemýšlel jsem - je to už pár let - , co kdyby se mě někdo zeptal, jak to, že každé stéblo trávy se od ostatních tak liší, a opravdu se pak stalo, že se mě kdosi zeptal, čím se stébla mezi sebou tak liší. Tehdy jsem řekl: mnohem podivuhodnější je to, jak jsou všechna stébla trávy stejná. Jeden mistr řekl: to, že všechna stébla trávy jsou tak odlišná, je způsobeno Boží překypující dobrotou, již Bůh vkládá překypujícím způsobem do všech stvoření, aby se ještě více odhalila jeho svrchovanost. Tehdy jsem řekl: podivuhodnější je to, čím jsou všechna stébla trávy stejná - jako všichni andělé jsou v prvotní čistotě jedním jediným andělem, tak jsou všechna stébla trávy v prvotní čistotě jedním, a tam jsou všechny věci Jedno."

(Mistr Eckhart: O jiskře duše a obrazu ticha, H & H, Praha 2015, str. 34 - 35.)

I já jsem přemýšlel a stále přemýšlím - už drahně let - o tom, jak si mám odpovídat na otázku: "Co je důležitější - být jedním, nebo být mnohým?" Možná je to špatně položená otázka. Možná nemá žádný smysl. A přece mne "trápí a sužuje". Proč?

Vždyť také já (a kdokoli a cokoli jiného) jsem jedním a mnohým zároveň. Tím jsem si jist - jist jistotou, jež je srovnatelná s jistotou "fundamentum inconcussum".

Jsem si tím jist, neboť mé vezdejší pobývání o tom podává každičkou vteřinu jakousi svéráznou demonstraci, jež lze zpochybnit snad jen (v reminiscenci na karteziánský postoj) argumentem souvislého snění.

Co se tedy demonstruje?

Být jedním a být mnohým!

Být stejný a být odlišený!

Být tímtéž a být různý!

Ano, vším tím jsem zároveň. Vše je ve mně. (Vše je v každé entitě.) Zároveň, byť v určité časové střídě. Má tedy smysl tázat se po důležitosti jednoho nebo druhého?

Z hlediska mého vezdejšího pobývání zdá se to být beze smyslu. Jako kdyby bylo nejlépe spokojit se s tím, že obojím (vším) jsem zároveň, a rezignovat na další tázání.

Jistě - z pragmatického hlediska, z hlediska všednodenního provozu, z ontického hlediska je taková rezignace "výhodná" a většina z nás se podle toho zařídila a zařizuje.

Inspirován a ponouknut středověkým mistrem přece jen se chci pokusit o trochu jiný pohled.

Nejprve k mnohosti:

Jsem mnohý! V běžném provozu jsem nucen, mám v sobě nutkání (jsa v tomto směru bez svobody) být mnohým.

Steré, ba možná tisíceré role jsou mi přisuzovány. Jsem do nich vkládán, abych je svou aktivitou vyplnil. Jsa ve světě a jsa v něm s jinými, nemohu být v zásadě jinak.

To je dostatečný důvod k tomu, aby z mého nitra vždy znovu a znovu emanovala jakási má malá já, jejichž úkolem je vypořádat se s těmito nesčetnými rolemi.

A tak jsem v běžném všednodenním provozu mnohým, neboť zde vystupují mnohá má malá já, skrze něž jsem. Jsou odlišená, často dokonce velice se odlišující, a tedy různá. Jsem proto mnohý, odlišený, různý a nemohu nebýt. V tomto ohledu si musím být vědom toho, že každá moje představa o mé svobodě je zcela iluzivní, a naopak každá moje představa o mé ne-svobodě odpovídá stávajícímu stavu. To je prosté, leč z hlediska mého vezdejšího pobývání velmi důležité konstatování.

Jsem tedy mnohý a nemohu nebýt!

A nyní k jednu (jednotě):

Jsem jedním! Není zcela jednoduché si to plně uvědomit, avšak ve vystoupení ze všednodenního provozu a jeho odstínění jsem jeden jediný. Jsem jednou jedinou bytostí, z jejíhož nitra emanuje různost v podobě mých mnoha malých já.

Jsem jedním (velkým) Já a nemohu jím nebýt! Odkud to vím? Jak si toho mohu být vědom? Zdá se, že je k tomu třeba posoudit určitý způsob tázání po sobě samém:

Vždyť odkud by ona malá já emanovala, kam by se vracela po naplnění svých rolí? Kdo by inicioval jejich emanaci a plnění různých rolí? A kdo by je opět při návratu pohlcoval a vstřebával vše, co s sebou přináší? Vždyť kdo by všechna ta vynucená, určená a tedy omezená a nesvobodná, leckdy zmatená a chaotická já spojoval v jedné jediné bytosti? Kdo by byl schopen díky své svobodě a neurčenosti a neomezenosti tato malá já množit, odlišovat, různit a zase sjednocovat?

Kdo? Odpověď je nasnadě!

Ano, jsem tedy mnohý i jediný, jsem odlišený i stejný, jsem různý i tentýž. Co to znamená?

Mnohost je úžasná. Různost je báječná, odlišnost fascinující. V nich je skryta pestrost, barevnost, rozmanitost, bohatství, krása atd. atd. (Jak cituje Mistr Eckhart jiného mistra: Tu je ona překypující dobrota! Je to dobré, neboť jedině tak může něco vznikat a zanikat. Bez toho by nic nevzniklo, bylo by pouhé Jedno! I já bych byl pouze jedním a tedy nijakým, ničím!)

A přesto je v mnohosti "an sich" jakýsi deficit. Deficit závažný, podstatný, v některých ohledech až děsivý.

Jedná se o deficit spojení, deficit sjednocení, deficit jednoty. Deficit, který ve svých důsledcích směřuje k rozpadu. Deficit, jenž vylučuje, že by se jakákoli entita mohla v plnosti podílet na bytí. V dominanci tohoto deficitu by se vše rozpadlo.

Avšak je patrné, že onen deficit nedominuje, neboť věci jsou, neboť já jsem!

Ano, vždyť i já jsem. Abych ovšem byl přesný, musím říci či napsat: "Já jsem" a potažmo také mnohokráte "já jsem". V prvotní čistotě jsem "Já" a nemohu tak nebýt. Všechna moje "já" jsou jedno v "Já". Stejně tak všechny věci jsou v prvotní čistotě Jedno.

A tak vše nasvědčuje tomu, že otázka, kterou jsem si položil, určitý smysl má. Avšak nikoli ve vztahu k jakési povrchní, tj. běžné všednodenní důležitosti. O ní se může jednat jen okrajově.

Otázka je podstatná ve vztahu k tomu, co konstituuje mé "jsem"! Ukazuje se totiž, že vztah mezi Jedním a mnohým (mezi "Já" a "já") je vztahem, v němž jeden pól má v ontologickém významu vskutku dominantní povahu. Je to pól "Jedna"(jednoty, sjednocení, spojení). Neboť z "Jedna" vychází, vzniká mnohé a do něj zaniká, a proto je na něm závislé.

Na to je třeba pamatovat, toho je nutno si být vědom! A pomáhat k tomu může i rozpoznání smyslu a významu slov, která nám zanechal starý Mistr!