Engst Jaroslav (1924 – 1982)
český filosof, etik a psycholog
Co dává filosofie pro život
Praha, Orbis 1954
(P.K.)
Vyložit svět jako celek, jak si to filosofie stanovila jako úkol, není jistě nic jednoduchého a na první pohled zřejmého (5).
Dějiny vědy a dějiny lidského poznání vůbec nás učí, že svět jako celek není možno poznat naráz, nějakým jednorázovým aktem poznání všeho, ale že lidské poznání je proces, během něho poznáváme svět stále lépe a lépe, že nelze dospět najednou k vyčerpávajícímu poznání světa, ale že zásluhou jednotlivých poznatků, neustále se prohlubujících se poznání světa přibližujeme (6).
Dřívější filosofie si však kladla za úkol vysvětlit svět s konečnou platností, a tak ... opouštěla nutně půdu vědy a sahala k tzv. spekulativnímu nevědeckému výkladu světa (6).
Z tohoto spekulativního charakteru filosofie vyplývalo, že filosofové produkovali filosofické koncepce sami ze sebe. Jejich koncepce byly nutně odrazem jejich nitra (14).
Spekuluje-li totiž filosof o světě jako celku, pak mu samozřejmě nemůže být v žádném smyslu osobně lhostejné, k jakým závěrům dojde; vždyť závěry se budou úzce dotýkati jeho osoby, jeho nejniternější problematiky (20).
Pokusíme se o návrat ke spekulacím, které nutně nemusí být nevědecké, ale které chtějí být filosofické, i když je nutné přiznat, že takováto produkce je dílem naší mysli a o vědu se příliš neopírá, ale zároveň ji nepopírá.
Abychom zbytečně nekritizovali J. Engsta a jeho snahu pochopit filosofii jako syntézu vědy a vědeckých poznatků, raději naznačíme náš pohled na to, co rozumíme filosofii
Tak tedy,
Co je filosofie?
Zdálo by se, že odpovědět na tuto otázku bude velmi nesnadné, Když je tolik filosofických směrů a názorů. A tak se tato otázka obchází tím, že se poukazuje na to, že je to vše, co se ve filosofii děje (tedy, že jde o jakési dějiny filosofie), avšak to se netýká toho, co je filosofie, ale jen jakéhosi filosofického provozu, při čemž není patrné, co, nebo kdo do toho provozu patří.
Domníváme se, že odpověď na tuto otázku není tak nesnadná, neboť za různosti (směrů a názorů) je třeba hledat něco, co všechny možné odpovědi musí přece jen nějak spojovat, pokud se jedná o filosofii a ne o pouhé slovo, které se objevuje v různých novinářských postojích, či lidových rčeních.
Pokud se můžeme pokusit o charakteristiku toho, co je filosofie, pak se pokusíme k tomuto našemu vysvětlení přistoupit nejprve ze dvou úhlu pohledu a pak se rovněž pokusíme o jejich sjednocení.
První úhel pohledu:
Dívám se na počítač, na němž píšu tyto věty - je to věc -, dívám se na stolní lampu, kterou mám na psacím stole - je to další věc -, vidím arch papíru a na něm své poznámky - je to věc -, dýchám vzduch - i to je věc -, i když to mnozí za věc nepokládají, ale vzduch se skládá z molekul a atomů podobně jak psací stůl, na němž spočívá počítač, i arch papíru. Ale nejsou to atomy, ani molekuly, které tvoří společný základ věcí, protože i atomy a molekuly nejsou ničím jiným než věcmi.
Co tedy vše, co nás obklopuje, má společného? Co je věcností věcí?
A naše odpověď je, že je to jejich bytí, neboť všechny bytují, či jednoduše a srozumitelně řečeno jsou.
Různí filosofové dávají tomuto základu, tedy bytí (všeho co jest) a tím i také tomu, z čeho ta různorodost pochází, odlišná pojmenování a také to trochu odlišně chápou. Někteří to nazývají ideou, dokonce absolutní ideou, jiní Bohem, další pak pralátkou, nebo čísly, ale také vůlí, další se přiklánějí k pojmenování hmota, atd.
Bytí je tedy společným základem všeho, co nás obklopuje a zároveň jakožto bytí vytváří celek všeho, co my (jakožto také věc) jsme schopni poznávat. A také zde nalézáme odlišnosti v pojmenování a v principech onoho poznávání.
A to je vlastně celá filosofie s tím, že filosofie může dále promýšlet, jak jednotlivosti a různosti z tohoto bytí emanují[1], zda tyto emanace mají nějaké pravidelnosti a čím jsou tyto emanace způsobovány. Dále jsou odlišné postoje filosofů k tomu, co lze za oním vznikáním jsoucen z bytí vidět, a i když se většinou jedná o pohyb, jeho zdroje jsou opět různě pojmenovány, jednou jako mechanika, podruhé jako dialektika, někdo k tomu potřebuje prvního hybatele, další si pro jednotlivé vrstvy jsoucen (fyzikální, biologickou, společenskou, psychickou) určují i odlišné zdroje pohybu.
A nepochybně je filosofií také to, co se zabývá otázkou, zda a jak lze jak bytí, tak i ony emanace rozpoznat, zda se tak děje na základě postupného poznávání smyslového, nebo rozumového, či zda jde o procesy intuitivní, nebo o nějakou podobu vnuknutí.
Variant je mnoho a náš příklon k některé z variant souvisí s možnostmi, jak z tohoto (těchto) základu vybudovat koherentní vysvětlení pro co největšího množství jevů, s nimiž se setkáváme v běžném životě, ve vědě i v teologii.
Druhý úhel pohledu:
Žijeme na velmi tenké skořápce tuhé hmoty, která se řítí temným a nehostinným kosmem. 10 km nad povrchem této slupky je drtivý mráz, 10 km po povrchem je zdrcující žár a přesto jsme tuto slupku proměnili k nepoznání vedení účelem přežít a dobře žít. Vybudovali jsme zemi, či zázemí pro naše životy. Nevíme sice dosti dobře, co bychom měli dělat, kterým směrem se vypravit, ale stále více si osvojujeme vše, co se nám nabízí a proměňujeme to ke svým představám a dobrém životu. Mnohdy jsme vedeni klamnými ideami, pro které pokládáme na oltář přežití své životy, nebo životy naších spolutvorů. Zdokonalujeme se jen v mutačních krocích, takže náš vývoj není kontinuum, ale přetváření ve skocích, kdy něco byvšího v nás vždy přežívá a něco nového se teprve v zárodcích tvoří. Mnohdy musí přijít potopa, ať již má jakoukoli formu, aby ono přeživší spláchla a umožnila nástup něčeho dalšího, o němž nikdo neví, jestli to uspěje.
Nietzsche v Zarathustrovi píše o provazolezci, který nebezpečně balancuje vysoko nad zemí, aby přešel náměstí. To je naše dnešní stádium. Nemusíme tomu budoucímu stádiu říkat - nadčlověk, třeba jen další člověk. Na názvu nezáleží. To, na čem záleží je, jak se onomu provazolezci zdaří probudovat další možnosti, jak bychom ještě mohli dobře žít.
Přesto, zvážíme-li vše, naléhá na nás dotěrně otázka, jak je to vše možné, jaký to vše má smysl. Kolem nás není žádný prokazatelný život. Jsme tady jen my lidé, zvířata a rostliny (a znovu připomínám, na velmi tenké a křehké slupce). Je to vše jen dílem náhod (a není jich trochu příliš)? A jde jen o jedinou nahodilost v celém vesmíru, která dala vzniknout životu a myslícímu člověku? Proč? A proč zrovna my jsme onou nahodilostí, či předem danou určeností, s takovou téměř nicotnou smyslovou i rozumovou vybaveností.
Jestliže se ptáme: Co je filosofie?, pak to jsou právě takovéto úvahy o smyslu našeho pobytu, po smyslu celku kosmu (možná je jich více) a našem zařazení v něm, z čehož může plynout i náš úděl, neboť náš život je údělem, závazkem, úkolem.
Pokus o syntézu obou pohledů:
Otázka smyslu a to nejen našeho, ale bytí vůbec, nepochybně stojí v centru pozornosti filosofie. Je neodbytná, dráždivá a také vzbuzující údiv. Smysl má jistě svůj základ v samotném bytí, ať již bytí samo je jakkoli nazváno. Proto tázání se po bytí je nesporně nutným základem každého filosofování. Z něho vyplývá to, co je dobrý život a dobro vůbec, co je krása, co je pravda, i co je spravedlnost. To vše lze vyvodit z bytí a ze smyslu; a k tomu se soustřeďuje celá filosofie, i když je toto tázání mnohdy zastřeno otázkami vedlejšími, ale pokud odpovědi jsou filosofické a patřící do filosofie, pak z těchto odpovědi lze vždy vyčíst, to, co je základem a také smyslem.
Nyní lze, chceme-li alespoň částečně stát na půdě filosofie, pokusit se odpovědět!
Naší odpovědi je, že smyslem je zjišťování (a také případná realizace) toho, jak bytí ještě může být, jaké jsou další (než jen ty již rozpoznané) možností projevu bytí. Příroda (jako jedna z forem bytí) dala vznik mnoha věcem (jsoucnům), dala vznik i nám a je na nás, abychom pokračovali tam, kam příroda sama už nemůže, abychom tvořili a kultivovali nejen věci přirozené (přírodou zrozené), ale tvořili i věci umělé (tedy ty, které jsou tvořené umem (rozumem), jimž snad disponujeme. Tvorba je naším údělem a smyslem našeho postavení ve světě a v dějinách.
[1] vyzařování, vytékání, výron; (filoz.) proces vznikání nižšího z nejvyšší jednotky, světla, z božstva či ideje, v našem případě vznikání jsoucen (věcí) z bytí.