Heidegger Martin (1889 - 1976)

německý filosof

(H.M.)

"Je nám třeba zamyšlení jakožto odpovídání, které v jasnosti neustálého tázání na nevyčerpatelný obsah toho, co je hodno otázky, samo na sebe zapomene a ve vhodném okamžiku ztratí charakter tázání a stane se prostou výpovědí."

(M. Heidegger: Věda, technika a zamyšlení, Oikumené, Praha 2004, str. 6O.)

Je nám třeba zamyšlení?

Téměř unisono ze všech stran dnes zní: Je nám třeba co největšího hospodářského růstu, je nám třeba co nejrychlejšího technologického pokroku, je nám třeba maxima zdravého životního stylu, je nám třeba sociální korektnosti a spravedlnosti, je nám třeba dokonalé zdravotní péče, je nám třeba ... Ale zamyšlení??

Kdepak!!

A přece daleko více současné dějinné krizi odpovídá "potřeba zamyšlení"! Hlas, který po něčem takovém volá, je ovšem "zoufalým hlasem znějícím zamlkle v poušti současné horečnaté a chaotické aktivity lidského společenství".

Nemá a ani nemůže mít odezvu, prakticky žádná ozvěna ho neopakuje, neboť lidé více a více "jednají", "jsou činní" a myšlení, resp. "myšlení" - horribile dictu - přenechávají raději strojům. Příliš mnoho aktivit, ale téměř žádné myšlení.

Tu je ovšem na místě otázka: O jaké činnosti se jedná? Jaké že aktivity se rozvíjejí? Ač ne vždy explicitně, přesto jasně a zřetelně zní odpověď: Nu přece takové, které in-stalují jedince tam, kam se (podle zásadního soudu veřejného mínění) in-stalovat má, aby mohl o sobě hrdě mínit, že je "in" a nikoli "out"!

Jistě, problém je "jen" v tom, že tyto činnosti, aktivity jsou začasté veskrze bezesmyslné - neboť více či méně niterně vyprázdněné. A tedy bezmyšlenkovité, nicotné! Tedy bezesměrné, bezcílné, bezúčelné, máme-li na mysli směr, cíl, účel, jenž by byl alespoň částečně, alespoň zbytkově smysluplný!

Čím prázdnější jsou aktivity plné emocí, adrenalinu, vzrušení, krátkodobé iritace, tím jsou atraktivnější. Jsouce niterně pusté, nevyžadují téměř žádného myšlení, neřku-li dokonce zamyšlení!

Myslet netřeba!

Je nutno se nechat uchvátit, ponořit se do bezbřehého užívání si, nechat se strhnout do bezmyšlenkovitého skandování, poskakování, hulákání, řvaní!

A k tomu navíc je nesmírně žádoucí nechat se přitom vidět a slyšet, nechat se zatáhnout "do toho cirkusu, do toho divadla, na to tržiště zbytečného tlachání". (Tak to formuluje M. Heidegger v jednom ze svých zřídkavých rozhovorů.)

Právě něčím takovým jsou za sebou vlečeny obrovské masy současného lidstva sevřené stejně

tak planou euforií, jako neurčitou úzkostí, stejně tak všude se rozlévajícím nadšením, jako urputnou prázdnotou a osamělostí.

A přece je jedinou perspektivou zamyšlení. Zamyšlení, které je neklidné, nepokojné, protože plné tázání.

Ano, namítá se, že tázání nestačí, že jsou naprosto nutné odpovědi. Jako kdyby platilo, že bez odpovědi se nelze pohnout z místa. (Jistě, nelze popřít, že odpovědi mohou rozhýbat, avšak pouze tím, že se ukážou mylné, falešné, iluzivní!)

Zádrhel totiž tkví v tom, že odpovědi jsou vždy pouze včasné a zároveň dočasné. Ale zamyšlení v podobě tázání naopak vždy a všude nevčasné a tedy ne-časné!

Proto je také zamyšlení prvořadým úkolem a záležitostí filosofie, neboť, jak říká M. Heidegger v jiném rozhovoru, "filosofie je bytostně nevčasná" a "jejím původním úkolem je věci ztěžovat, znesnadňovat." Bylo by ovšem úžasné, kdyby se z filosofie a jejího zamyšlení stala šířící se "infekce" zasahující nitra lidských jedinců.

To však odporuje "duchu doby", protože tento (anti-)duch se pase na rozlehlých pastvinách lehkosti, snadnosti, nenáročnosti, atraktivní dostupnosti, na kterých myšlenky jsou nežádoucími rostlinkami.

Ne, není to žádné lkaní, není to žádný "pláč nad rozlitým filosofickým mlékem". Nejsou to ani výtky, je to prosté konstatování. Konstatování, jež by mělo vést k závěru, že této krizové dějinné situaci, kterou prožíváme, by bylo třeba zamyšlení "wie Be-steigung" - "jako zamyšlení, které se snaží vstoupit do oblasti, z níže se rodí smysl." (M. Heidegger).