Heidegger Martin_I.
Martin Heidegger (1889 - 1976)
(Jeden z nejvíce originálních, leč ne vždy dobře a snadno srozumitelných a pochopitelných německých filosofů a myslitelů XX. století.)
" ... že v dějinách světa uhasl lesk božskosti. Čas noci světa je nuzný, protože je stále nuznější. Doba už je tak nuzná, že není schopna vidět chybění boha jako chybění.
....
... Epocha, jíž se nedostává základu, visí nad propastí, nad bezdnou. Za předpokladu, že pro tento nuzný čas není ještě vyloučena možnost změny, může taková změna přijít pouze v případě, že se od základu změní svět, a to nyní znamená, že se odvrátí od propasti. V epoše noci světa musíme zakusit a vydržet, že svět visí nad propastí. ...
...
... Noc světa je nicméně zapotřebí myslet jako úděl (Geschick), který se uvlastňuje (ereignet) mimo pesimismus a optimismus. Možná, že noc světa dospívá ke své půli právě nyní. Možná, že nyní se čas světa stává časem naprosto nuzným. Ale je také možné, že ne, že ještě ne, stále ještě ne, přes nezměrnou nouzi, přes veškeré utrpení, přes bezejmenné utrpení, přes vzrůstající nepokoj, přes prohlubující se zmatení. ... "
(Heidegger, M.: Nač básníci?, přel. I. Chvatík, Oikumené, Praha 2017, str. 9 - 11.)
M. H.
Rád bych předeslal, že příznivci a milovníci heideggeriánských analýz se nemusí obávat, že jejich oblíbené cesty myšlení prozkoumávané německým myslitelem utrpí vinou mého přemýšlení nějakou újmu. Neutrpí (alespoň o to usiluji a v to doufám)!
V žádném případě totiž není mým úmyslem, či nějakým určujícím záměrem pokusit se o rozvíjení Heideggerových myšlenek v příslušných intencích jeho filosofického myšlení. Rozhodně nic takového!
Nikdy jsem totiž nebyl a rovněž v současnosti (a stejně tak v krátké budoucnosti, která mne snad čeká, sotva kdy budu) nejsem k tomu disponován ani svými (ne)schopnostmi pronikat do hlubin heideggerovského myšlení, ani svou (ne)důsledností či (ne)brilantností úsudku, ba ani svou orientací nebo celkovým zaměřením. Rád ponechám jistě úchvatné a fascinující výlety do světa heideggerovských myšlenek těm, kteří jsou disponováni a schopni.
Nemohu však vůbec zapřít, že Heideggerova slova a v nich skryté myšlenky jsou pro mne, pokud jim alespoň trochu rozumím, nesmírně "ponoukavou záležitostí", neboť si dobře uvědomuji, že jejich prostřednictvím vnímám velmi silně cosi, co v poslední době výrazně konvenuje onomu vířícímu a kolotajícímu nitru v mé bytosti, cosi, co v současnosti (i nedávné minulosti) rezonuje s mými vskutku hlubinnými, ba nejniternějšími po-city. Po-city, které mne znepokojují, iritují mentální rovinu mne samého, a to někdy až drásavým způsobem!! Co už jiného by mohlo být ponoukavější?
(Možná by mělo být vzato v úvahu následující: Jacísi odborníci vyzkoumali, že se pravděpodobně rodíme s jistými intuitivními vztahy k určitým idejím (např. k dualistické ideji diference mezi tělem a myslí). Jinak řečeno intuitivní přístup k podobným idejím (a tedy snad též k ideji "základu") je nám vrozen.
To ovšem neznamená, že jsme si ho vždy vědomi. Spíše je v průběhu ontogeneze zatlačen prostředím, výchovou, vzděláním, kulturou atd. kamsi do pozadí. Zapomínáme na něj, nevnímáme po-city, jež se z něho rodí, nepřipouštíme si ony mlhavé v-hledy ukryté kdesi v našem nitru.
A pokud se přece nějakým způsobem projeví, pak může vyvolat (ponouknout k ...) to, co někteří nazývají "metafyzickou potřebou". Není-li tato potřeba dlouhodobě alespoň trochu uspokojována, pramení z toho znepokojení, nejistota, úzkost.)
Není to ovšem, jak by se mohlo zdát, záležitost mého nitra ve smyslu mých běžných, všednodenních "malých já". Není to prostě cosi, co by nějak naléhavě vstupovalo do sfér mého každodenního obstarávání, něco, co by narušovalo můj praktický životní provoz, jenž je v plné moci oněch "malých já".
Má "malá já" jsou v těchto sférách všednodennosti (na základě již poměrně dlouhého provozu a mnohokráte opakované zkušenosti po-bývání) dostatečně zabydlena (chtělo by se říci až "uvelebena") a ve svém leckdy málo uvěřitelném oportunismu a příznačné flexibilitě proplouvají úskalími každodennosti se střídavými úspěchy a neúspěchy, avšak vcelku bezpečně a nedotčeně.
Zato zcela určitě je to záležitost onoho zvláštního seskupení mých dvou "Já a JÁ"! Při čtení a přemýšlení o Heideggerových slovech a myšlenkách v nich obsažených jsem si uvědomil, resp. (na) mne napadlo, že je to jejich záležitost právě proto, že v poslední době vnímají, ba intenzivně po-ciťují něco jak onu "bezdnu", o které píše německý filosof.
(Kdybych měl použít nějaký běžný příměr, pak jsou to po-city tonoucího, jenž je sice stále při vědomí, ale marně hledá oporu, snaže se nalézt pevné dno, na kterém by mohla jeho noha alespoň trochu jistě spočinout.)
Pravdou ovšem je, že se nejedná o po-ciťování jakési všeobecné, universální, ba absolutní "bezdny" ve smyslu čiré ontologické ne-založenosti, bezprizornosti všeho, která by tak naléhavě znepokojovala mé nitro. Ne, zde nemám (alespoň zatím) pochyb.
Vše přece, co jest, jest, jak jsem skálopevně přesvědčen, skrze ŘÁD, jenž je u-vlastněn bytím a nicotou. Je tomu, co jest nutně, jednoduše vlastní.
V tomto ohledu se tomu, co vůbec nějak jest, vždy dostává základu. Nemůže to být v žádném případě bez-základové, ne-založené. V tom přece tkví leibnizovský "principium rationis sufficientis", o jehož univerzální platnosti nejsem schopen vůbec pochybovat!
Kde, resp. v čem tedy tkví ono rozechvělé znejistění spojené s obavami a úzkostí?
Samotný silně iritující a do mého nitra pronikající a v něm při-tomný problém totiž shledávám jinde - nalézám ho v nuzotě svírající (ne)lidské "myšlení", kterému se základ skryl, resp. skrývá, a ono již téměř není schopno jeho skrytost vnímat, ba dokonce není schopno v temnotě noci světa zachytit skrytost jako skrytost.
(Jsem velice úzkostný z toho, že se mi někdy zdává, že také mé myšlení je nějak infikováno touto nákazou, byť se tomu snažím usilovně vzdorovat. Leckdy to po-ciťuji tak, jako kdyby vyvstala ona intuitivní potřeba, jakási "touha po základu", ale zůstává nenaplněna, protože je příliš často zahlušena ryčným provozem každodennosti.)
Lidé jsou více a více nuzní, ve svém myšlení skutečně nuzují, neboť nemyslí (na) základ, protože ten si ve své zmatenosti pletou s chimérickými a iluzivními, tady a teď efemérně byvšími, ryze vezdejšími materiálními záležitostmi.
Porozhlédneme-li se po perimetru našeho každodenního vnímání, co jiného lze sledovat, vnímat, po-ciťovat uprostřed hemžícího se vezdejšího lidského dění, než to, jak "nuzující" myšlení lidí dneška hledá oporu v náhražkách stvořených ze jsoucen pokroucených, deformovaných každodenní utilitaritou!
Ostatně, použiji-li slova německého filosofa, je to důsledek osleplého (rozumového) vidění, okoralého (smyslového) vnímání, jimiž jsou lidské bytosti postiženy skrze temnotu noci světa.
(I zde s úzkostí pátrám ve svém rozumovém vidění a smyslovém vnímání, abych identifikoval míru své osleplosti a okoralosti. Jsa lidskou bytostí (jak doufám), jsem jistě vystaven stejné infekci. Však v jaké míře, ptám se pln obav!)
Lidský svět, ve kterém nyní žiju, visí tedy nad propastí! Děje, jež ho vyplňují, netryskají z myšlení základu. Jsou čistou "nuzotou", není v nich stopa žádného, ani jen náznakového po-ciťování základu. Jsou vlastně bez-oporným, bez-základovým zmítáním. Nesměřují, dějí se jakožto zmítání, tápání.
Nevím, zda jsem oprávněn či disponován k vyslovování určitých, možná až příliš příkrých soudů. Přesto tak učiním. Na mou obhajobu lze říci, že soudy, jež následují, jsou prostě formulovány na základě mých mentálně tělesných stavů, tj. po-citů!
Má současné (ne)lidské (ne)umění (mám na mysli sféru výtvarnou, literární i hudební a všechny jejich podivuhodné propleteniny) často bombasticky prezentované nějaký základ?
Má současné (ne)lidské (ne)vědění (mám na mysli nejrůznější humanitní, ne-humanitní i tzv. mezní obory) často se pyšnící celebrovaným označením "věda" nějaký skutečný základ?
Mají současné nejrůznější (ne)lidské aktivity (Mám na mysli například dnes tolik přítomné aktivity politické, které jsou ve svém "obsahu" nuzné, ve svém "výrazu" směšné a ve svém celku absurdní!) nějaký základ? Nějaké směřování? Nějaký smysl?
NE!!!
To je "krize dějů", to je "krize jejich obsahů", to je krize "dějin světa", to je krize "dějin člověka"! A není to "krisis" jakožto předpoklad "katarsis", je to krize nikoli očišťující, nýbrž devastující až k úplnému zničení!
Silně to vnímám s úpornou úzkostí. Mám se tedy přitom utěšovat Heideggerovými slovy, kterými, zdá se, jaksi prosvítají dvě naděje?
O jaké snad útěšlivé naděje se jedná:
- Naděje ve smyslu předpokladu přece jen možné změny toho, co nastalo.
- Naděje ve smyslu toho, že noc světa možná ještě nedospěla ke svému vrcholu.
(Jsou to naděje, jež snad ještě probleskují skrze, jak říká M. Heidegger, "veškeré utrpení, bezejmenné utrpení, vzrůstající nepokoj, prohlubující se zmatení". Je někdy nesmírně obtížné ta světélka zahlédnout!)
Mohu se upnout k tomu, že noc, do které se svět ponořil, možná ještě nedospěla k půlnoci? Mohu přijmout tuto naději za svou?
Však odkud, skrze koho či co lze tuto naději čerpat? Od těch, kteří jsou schopni dohlédnout až k "bezdně", kteří jsou schopni zakusit a vydržet nuzný čas v noci světa právě jakožto nuzný, ba nejnuznější čas, jako opravdovou zející propast?
Jsou to, jak se domnívá M. Heidegger, vskutku básníci? Mohla by být jejich slova, jejich myšlenky, pokud jsou to opravdoví básníci, oním hledaným "pramenem"? A mohou to být básníci minulých věků?
Dnes existující (ne)básnění něčemu takovému po mém soudu ne-od-povídá! Alespoň tak pro mne vystupuje, mám-li možnost či příležitost se s ním seznámit.
Jistě neznaje veškerou mnohotvárnost současného básnění, nemohu nic takového bez rozpaků tvrdit, či na tom obzvláště kategoricky trvat. Však hořkost temnoty v očích lidských bytostí a nuzota nastalé noci světa lidí mne k tomu znovu a znovu ponouká!
Kdo nebo co lidský svět tedy může změnit? Kdo nebo co jej může odvrátit od propasti?
Mohu se sice zříci jak pesimismu, tak optimismu, jak radí německý myslitel, však to, co po-ciťuji, to, co se poodhaluje v rozhovorech mezi Já a JÁ, to, co se prolíná jejich střetávajícími se myšlenkovými toky - to vše mne v žádném případě nemůže zbavit skepse.
Prostě o půlnoci, ke které, zdá se, noc světa směřuje, v oné největší temnotě noci lidského světa už nic neodvrátí nastupující nadvládu ne-lidskosti, což ve svých důsledcích nemůže znamenat nic jiného, než zrychlující se pád do propasti, vstříc oné "bezdně"! Jsem si vědom, že to je skutečně "prognosis pessima", ale kde a jak najít něco, co by stálo v přímém (kladném) protikladu k ní?
Všechny znovu a znovu zmiňované (a ve své podstatě zcela iluzivní) "návraty" (Jak velkohubě a velkolepě je ohlašují ti, kdož si mocným internetovým hlasem usurpují veřejný prostor!) z propasti ke skutečně lidskému světu jsou pouhé verbální proklamace diktované úplnou zmateností, nuzotou a prázdnotou "myšlení" těch, kteří v (ne)lidském světě současnosti dominují, nebo dokonce vládnou a slavně určují jeho (ne)směrování.
Souhlasím s tím, že lidský svět nelze jen tak "marxovsky", nebo lépe řečeno "marxisticky" (tj. vnějšně a spíše "iluzivně") změnit. Jsem podobně jako M. Heidegger přesvědčen o tom, že musí být vskutku změněn "od základu".
Ona změna základu však nemůže být pochopena pouze jako "osvobození práce", jako pouhé převrácení "výrobních poměrů", jako iluzivní dosažení "rovnosti" a vezdejší "spravedlnosti"!
Ale jak tedy něco takového vykonat, skrývá-li se základ za závojem skrytosti, jež sama je skryta? Jak něco takového provést?
Vždyť v současnosti je téměř veškeré lidské (bohužel dnes až k úplné ne-lidskosti směřující) chápání a rozumění prostoupeno po mém soudu falešnou představou o jakémsi jasném směřování člověka a jeho společnosti na cestě "strmého pokroku mimo všechny meze (ŘÁDU)"!
Jak za této situace, jak za tohoto stavu obecného povědomí cosi takového, jako je "změna světa od základu" provést?
Pessoovsky bych "rád sestoupil do pradávné noci svého bytí", leč v přetemné noci současného světa a jeho tolik nuzného času čeká mne, zdá se, jen a jen pád do propasti končící beznadějně v "bezdně"!
Jsem ovšem schopen ho nějak myslet? Jsem s to ho alespoň v nějaké míře promýšlet?
Mohu ho vůbec vydržet?!?
Netuším!
Post scriptum:
Snad je vhodné dodat, že se nebráním pomyšlení na to, že napsaná slova představují bláznivý (možná až šílený) exces, že se s nimi pojí hluboce mylné názory a moje vlastní specifická zmatenost.
Vím však jistě, že slova se sama skládala v mém znepokojeném nitru, které se skrze ně "vyjadřovalo" ve smyslu spinozovského významu latinského slovesa "exprimo, exprimere".