Hölderlin, Friedrich (1770 - 1843)

německý básník

(H.M.)

"Monoteismus rozumu, srdce, polyteismus obraznosti a umění - to je to, co potřebujeme!"

(F. Hölderlin: Texty k teorii básnictví, Praha 1997, str. 166.)

Tato myšlenka pochází z fragmentu "Nejstarší systémový program německého idealismu", jehož autorem je možná G. W. F. Hegel, možná F. W. J. Schelling, možná F. Hölderlin. (Byl napsán na přelomu let 1796 a 1797.) To však není vůbec podstatné.

Jedná se o nějakou ryze náboženskou myšlenku? Jde o věroučnou tezi? Jde o Boha? Ano, slovní základ "-teismus" by tomu napovídal.

A přesto mám za to, že ono "ponouknutí" prýštící z této myšlenky směřuje jinam. Primárně se v ní nejedná o Boha, víru, náboženství. Ve hře je něco jiného.

Co?

Úvahy by se měly odvíjet od vazby "mono-teismus a rozum, srdce" a vazby "poly-teismus a

obraznost, umění" (obojí je propojeno právě oním "teismem"), neboť střelka ponoukavosti se obrací právě tímto směrem!

Prvním motivem je jednoznačně poukaz "teismu" k aristotelskému pojmu THEOS.

Žádné prosté náboženství, žádné sofistikované úvahy o Bohu jakožto úběžníku náboženské víry, nýbrž filosofický pojem - to je tím, co bychom měli mít na mysli.

Aristotelský pojem THEOS jako pojem jednotícího principu, jenž je zřídlem energie, pohybu, rozlišování a zpři-tomněním účelu všeho, co jest. Je to "cosi", co spojuje, co jednotí rozmanitost toho, co se jeví rozlišené.

Jeví se to rozlišené skrze způsoby, kterými naše myšlení vytrhává jsoucna (to, co jest) ze všeobjímajícího celku BYTÍ. Jsou to nekonečně rozmanité způsoby, a proto vytrhované vystupuje v úžasné rozlišenosti, rozmanitosti a různorodosti. Je to nesmírné bohatství mnohého, tedy onoho "poly-", které lze nějak zachycovat a uchopovat právě skrze obrazotvornost a umění, tj. imaginaci a fantazii!

A rozum (naše myšlení participující na MYŠLENÍ) se znovu a znovu pokouší zachycené a

uchopené spojit, propojit, sjednotit v celek, v jedno, tedy ono "mono-"!

A rezonuje-li takové uchopení a sjednocení zároveň v našem srdci, "sídle po-citů", rozehrávají se rozhodující mentálně tělesné děje, jež vskutku (byť třeba jen oka-mžitě) umožňují na-hlédnutí celku.

Takové v-hlédnutí, na-hlédnutí všeho v jednom zároveň zpřístupňuje uspořádání všeho, tj. demonstruje smysl v podobě ŘÁDU. Neboť ŘÁD je tím, čím se jedno rozrůzňuje v mnohé a vice versa - mnohé sjednocuje v jednom.

Stačí prostě uvážit, že zůstával-li by princip (THEOS) nerozrůzněným, nerozlišeným, nebylo by žádné uspořádání (ŘÁD). Jedno (MONOS), zůstávajíc nerozrůzněné, nepotřebuje ŘÁD. Teprve jedno v mnohém (POLY) se bez uspořádání neobejde! Copak by bylo možno jakékoli rozrůznění v chaosu? (Něco takového bylo by možno přijmout jen v rámci ryzího (tedy jakéhokoli "racia" prostého) mýtu, tak jak to přijímali ve své mytologii staří Řekové.)

Proto potřebujeme obojí. Potřebujeme ho proto, že skrze ně můžeme rozpoznávat věčnou

jednotu principu a jeho rozlišování (ŘÁD).

V závěru fragmentu objevuje se ještě tato myšlenka:

"Žádná síla již nebude utiskována, pak zavládne všeobecná svoboda a rovnost duchů! Vyšší duch, seslaný z nebes, musí mezi nás zasadit toto nové náboženství; to bude posledním, největším dílem lidstva."

Přirozeně, je možné odmítnout terminologii - duch seslaný z nebes, nové náboženství atd. Avšak neměla by být odmítnuta samotná idea - idea "posledního, největšího díla lidstva".

Tímto dílem by se měla stát všeobecná svoboda a rovnost duchů! Je to úžasná myšlenka - její naplnění by ovšem bylo podmíněno neustálou expanzí snahy po rozpoznání a uchopení jednotícího principu (BYTÍ) a jeho rozrůzňování (ŘÁDU), tedy snahy po zachycení SMYSLU!

V současnosti - zmatené, chaotické, plné iluzí a falešných imaginací a více a více právě v těchto neblahých charakteristikách unifikované - jsme od toho velice vzdáleni. To na samotném "cíli" nic nemění, jen to vyvolává naléhavé otázky:

Jsme, my lidé, schopni tomuto "cíli" dostát?

Jsme k tomu dostatečně důstojní?

Odpovídáme na takovou výzvu?

Od-povídáme vůbec takovému "cíli"?