Kundera Milan (1929 - ? )

známý český básník, dramatik, prozaik a esejista, od r. 1975 žijící ve Francii

" Ta nejmenší služba, kterou může autor udělat pro svá díla: zamést kolem nich."

(Kundera, M.: Slova, pojmy, situace, Atlantis, Brno 2014, str. 30.)

(M.H.)

Vskutku krátká, stručná myšlenka. Vlastně jen několik slov. A přesto se pro mne stala ponoukavou jako málokterá. Stala se takovou zejména proto, že jsem s ní v první chvíli dosti prudce nesouhlasil. Zdála se mi totiž příliš povýšená až nabubřelá. Jako kdyby ta slova v mé mysli tučněla určitou arogancí člověka, který je napsal a který je přesvědčen, že ví, co je dílem a co není!

Nicméně postupem času jsem o Kunderově sdělení více a více přemýšlel zejména proto, že jsem chtěl dosáhnout stavu, ve kterém bych své odmítnutí jeho slov buď podepřel, anebo ho případně opustil jako neodůvodněné. Věděl jsem z vlastní zkušenosti, že první posouzení někdy bývá ošidné.

Co vlastně sděluje těchto pár slov?

Mohu-li se domnívat, pak mám za to, že asi toto: Každý autor (tedy někdo, kdo cosi někdy vytvářel a vytvořil v nejrůznějších oblastech lidského činění a konání, přesněji v oblastech lidského vytváření či tvorby) by si měl (v určité chvíli svého tvůrčího života) ujasnit (pokud by toho byl schopen), co má z jeho tvorby povahu "díla" a co naopak takové označení nesnese, či mu nepřísluší.

Po takové selekci by pak měl vše, co shledal takové, že to nemá povahu díla (je tedy jakýmsi "ne-dílem" - sit venia verbo[1]!), zničit, resp. zamést na smetiště své tvorby. To by bylo neobyčejně důležité proto, aby po sobě zanechával a zanechal pouze skutečné "monumenty" jakožto pravá, čistá, dokonalá "díla".

Tedy měl by se zachovat po vzoru slavného římského básníka Horatia: "Exegi monumentum aere perennius!"[2] - tj. vztyčit "pomník" a kolem něj poctivě a důkladně zamést, aby nic nenarušovalo jeho působení a mohla tak plně vystoupit jeho monumentalita a dokonalost.

Je-li má domněnka správná, pak se musím tázat: Je to správné? Je to dobrá rada?

Milan Kundera se odvolává na příklady z oblasti hudební tvorby - kupříkladu Claude Debussy zničil všechny skladby, které nebyly "díly". Ludwig van Beethoven pak skladby nedůstojné toho označení, a tedy jaksi "neplatné", neoznačoval slůvkem "opus".

Takový přístup nás (posluchače) podle názoru česko-francouzského spisovatele pak přece chrání před zklamáním z toho, že hudební géniové skládali také skladby slabé či slabší úrovně. Kundera chválí tento "znamenitý zvyk skladatelů" a ostře a jasně formuluje základní otázku, již by si měl každý umělec položit: "Kterou prací začíná jeho "platné" dílo?"[3]

Na první pohled je to tedy rada jaksi "užitečná", která poskytuje autoru, tvůrci, umělci možnost (a zároveň návod jak) ve svém tvůrčím úsilí a jeho plodech "oddělit zrno od plev" a skutečně vztyčit "monument", jenž bude jeho důstojným vzkazem či odkazem okolnímu světu. Taková rada má svou jakousi "platnost" a "užitečnost" zejména v tom, že se (snad) jejím prostřednictvím svět skutečných tvůrčích počinů postupně zbavoval a zbavuje všech zbytečností, nedokonalostí a marností.

A přece nemohu s čistým svědomím s touto radou souhlasit. Přesněji řečeno nechci s ní souhlasit!

Jistě, vše nejlepší z lidského tvůrčího snažení je koncentrováno ve skutečných dílech, která pak právě odtud mají svou sílu, moc svého působení. (Ostatně samo latinské slůvko "opus, operis, n." souvisí s jiným latinským termínem "ops, opis, f.", což znamená "moc, sílu".) O tom nemůže být žádného sporu.

Můj nesouhlas, ba odpor však směřuje zejména vůči onomu kunderovskému " ...zamést kolem nich"!

Vše, co bylo opatrnou předehrou, první inspirací, nejistou přípravou, zkušebním a později zmařeným úsilím, slepou cestou, omylem plným nedostatků - to vše je podle Kunderových slov třeba odstranit, ba ještě lépe zničit, aby to nekazilo výsledný dojem "monumentu"!

Právě v této části rady slavného spisovatele spatřuji její základní defekt. Lidské tvořivé úsilí, ona nezměrná snaha lidského ducha něco vytvořit po mém soudu rozhodně nebývá přímočará, nesměřuje přímo a bezprostředně k dokonalosti, málokdy je zřídlem, ze kterého rovnou tryská nejčistší pramen krásy a harmonie.

Spíše naopak - lidský duch často kráčí po velice křivolakých cestách a cestičkách, klopýtá po nich, snaže se vyhnout všem možným záhybům, slepým vyústěním, útrpným zjištěním nedokonalosti, slabosti, nedostatečnosti, leč ne vždy je tato snaha úspěšná. Mnohdy jsou ony cesty a cestičky lemovány řadou upomínek na nezdary a neúspěchy.

Ano, jsem si dobře vědom toho, že ten, kdo očekává jen vše dokonalé, čisté, pravé, působivé, silné a mocné, se většinou těmito stezkami a stezičkami lidského myšlení příliš nezajímá, spíše jimi opovrhuje či je má za "smetí", jež by mělo být nemilosrdně zameteno.

Ale já se navzdory tomu domnívám, ba jsem přesvědčen, že ony jsou přece úžasné a v každém případě stojí minimálně za povšimnutí!!!

Stojím-li před skutečným "dílem" (tj. vidím-li ho, poslouchám-li ho, čtu-li ho, resp. jakkoli ho vnímám příslušným smyslem), snažím se přirozeně vnímat vše, co se v něm směrem ke mně otevírá. Nechávám ho na sebe působit, aby jím byly zaujaty všechny mé smysly vnější i vnitřní. Usiluji o získání všeho, co mi tento "opus" může dát.

Oč působivější, silnější, inspirativnější však může být takové působení, budu-li mít také nějaké povědomí, určitou představu o tom, jakými cestami se lidský duch k tomuto dílu dostal!

Právě ona klikatost a složitost cest a cestiček, ono leckdy neúspěšné, nezdárné, avšak nezdolné úsilí o vytvoření něčeho dokonalého, ona podivuhodná směs touhy a utrpení či zklamání z nezdaru, všechny ty pokroky a nezdary - to vše je tím, co může v maximální míře umocnit působení díla. Proto by určitě neměly být "smetím", které je třeba bez milosti odmést z cesty k dokonalosti!!!

Vezměme kupříkladu onen podivuhodný a zvláštní druh "umění"[4] - matematiku. Co je "dílem" v tomto oboru? Například:

Ano, v těchto "dílech" je skryta (matematická) krása a dokonalost. O tom nejsou žádné pochyby.

A přesto je ještě daleko zajímavější, inspirativnější, poutavější cesta k této kráse. Cesta se všemi jejími zákrutami, úhyby, odklony, omyly, defekty, klopýtáním, tápáním, blouděním. (Vzpomeňme jen staletí trvající úsilí o důkaz platnosti slavné velké Fermatovy věty.)

Co bychom věděli a z čeho bychom mohli čerpat inspiraci a poučení, kdyby byly tyto cesty umeteny tak, že by z nich nic nebylo? Co bychom tušili, či dokonce věděli o cestách matematického myšlení, pokud bychom se mohli seznámit jen s dokonalostí výsledných "děl"?

Nebo se zaměřme na jiný druh "umění" - filosofii! Je fascinující seznámit se s monumentálním Hegelovým filosofickým systémem, jak ho podal ve své Encyklopedii filosofických věd či Logice jako vědě. To je skutečně geniální "opus" lidského ducha, který fascinuje lidské myšlení již dvě staletí.

O kolik však inspirativnější a více obohacující je možnost vstoupit s tímto německým filosofickým géniem na cestu jeho filosofování, na složitý postup jeho filosofických myšlenek, jak ho zachytil například ve své Fenomenologii ducha, již lze považovat za do důsledků a detailů provedenou přípravu onoho velkolepého filosofického systému?

Představa o případném "zametení", resp. zničení něčeho, co ještě nebylo tímto myšlenkově vybroušeným filosofickým drahokamem, neboť bylo k němu přípravou, předpokladem, itinerářem - taková představa je prakticky nepřijatelná, neboť z ní plyne závěr, že bychom sice mohli Hegelův filosofický systém s úctou a pokorou obdivovat, avšak nebyli bychom ho pravděpodobně schopni byť jen fragmentárně pochopit.

Abych ještě jiným způsobem dokumentoval, proč se stavím na zásadní odpor vůči takovému "zametání", uvedu další příklad (dnes už slavného, dříve téměř zapomenutého a neznámého) portugalského básníka a prozaika židovského původu Fernaa Pessoy, který svůj nepříliš dlouhý život prožil nevzrušivě jako cizojazyčný korespondent několika lisabonských firem. Po nocích však psal. Psal horečnatě. Obtížně čitelným rukopisem popisoval stránky papíru básněmi a texty v portugalštině, angličtině i francouzštině.

Jistě, ne každé slovo, či verš, nebo věta, kterou kdy napsal, byla dokonale vybroušeným, jasností a dokonalostí se lesknoucím verbálním a myšlenkovým briliantem. Ale těch slov, vět, veršů napsal tisíce (možná deseti- či statisíce), promítaje do nich mimo jiné také fiktivní životy mnoha svébytných dvojníků jeho samého.

Pokud by ty, které nebyly dokonalé, vycizelované, přesně trefné a padnoucí, "zametl", jistě bychom se dnes mohli těšit jen z těch "děl", která uznal jakoby za "platná" tím, že je zveřejnil. Ano, stal by se možná po čase skvělým a uznávaným básníkem, jehož verše bychom obdivovali, aniž bychom pravděpodobně tušili jejich skutečný význam a zejména znali důvody, kvůli kterým je všechny vytvořil.

Ale Pessoa (po mém soudu a pevném přesvědčení) naštěstí "nezametal". Zůstaly po něm desetitisíce stránek rukopisů, v nichž lze sledovat velice tajemné cesty jeho myšlenek, tajná zákoutí jeho nitra, tajuplné životy jeho dvojníků (tak zvaných heteronym) - prostě to, co nakonec dalo vznik všem jeho geniálním básnickým dílům!

Stále jsem za to Pessoovi vděčný!!

Ne, rozhodně jsem proti "zametání"!!!

Pessoova "truhla" naplněna více než dvaceti sedmi tisíci stran rukopisů je pro mne v tomto směru zásadním mementem!

[1] Nechť je mi prominuto užití tohoto slova!

[2] "Trvalejší než kov pomník jsem postavil!"

[3] Kundera, M.: cit. dílo, str. 30.

[4] Užívám zde slovo "umění" s odkazem na původní význam latinského "ars, artis, f.", tj. "(lidský) um".