Landsberg P. L.
in: Zkušenost smrti, s. 34 - 35
(P.K.)
II. kapitola: Život jako úděl
"Předměty" jsou principiálně schopné libovolné prezentace. Zcela v protikladu k tomu musí osudová souvislost života sama navozovat všechno to, co má vnitřní zkušenost pozorovat. Právě proto je zde sice docela dobře možné poznání a svědectví o něm, ale nikoli bádání v užším smyslu a experiment. Nudu, strach, starost - abychom uvedli Heideggerovy příklady typických životní stavů - musí každý zakoušet jako úděl, jako původní způsoby své existence. ...
Kdo například nepozná lásku, když se sama dostaví v osudovém životním okamžiku, nepozná ji už vůbec, a tomu, co se o ni říká bude rozumět jen zdánlivě. ... Přichází, kdy sama chce a lze ji poznat jen jako úděl. Každá opravdová vnitřní zkušenost tedy vstupuje do našeho života ve své vlastní, a nikoli v námi zvolené hodině. ...
Opakem prožitku jsou různé druhy senzace, která je zchudlým duším náhražkou prožívání. Prožitky nemůžeme vyhledávat jako senzace, pokoušející čelit osudné vnitřní prázdnotě prostředky vnější zkušenosti, kterou je přirozeně možno vyhledat. Takové pokusy mohou vést jen k sebeklamu, nikdy k znovunaplnění života. ... Kant mohl být ve svém Královci na prožitky bohatší než Casanova nebo Jack London. Dychtění naší doby po senzacích je nejjistějším symptomem její infantilní nouze o pravé prožitky.
V tento den, v tuto hodinu nemohu naznačit svůj komentář k Landsbergerovu textu jinak, než, že začnu posledním citovaným odstavcem.
Svět je nám vnucován jako vnější zkušenost, ale přesto se nějakým způsobem propracovává i k vnitřku. Nějak v nás zůstává, i když se dychtíme po senzacích, nebo jinak nabízeným vnějším zkušenostem. Dokladem toho mohu být sám vzpomínaje na své dětství a na svou první (a také poslední) jízdu na řetízkovém kolotoči. Byla to vnější zkušenost, která se však stala hlubokým vnitřním prožitkem. Hlava se mi točila, zvracel jsem ještě za jízdy asi tři dny mi bylo špatně. Ostatní kluci se mi smáli, ale já jsem věděl, že to není nic pro mne. V dnešní době se stále setkáváme s obdobnými (a nejen v lunaparcích) atrakcemi, kdy se vnějšek vlévá do našich myslí. Někteří to vyhledávají, jiní se jim vyhýbají. Říká se tomu adrenalin, někdy i adrenalinové sporty. Čím to je, že nám nejde ani tak o klid, jako o vzrušení? Cožpak si nemůžeme sami vystačit se svou fantazií a potřebujeme nějaké vnější pošťouchnutí. Je to opravdu vnitřní prázdnota, nebo přesycenost, která už nic nevypovídá, protože je mimo naší tvořivou aktivitu?
Nepochybně je naše doba infantilní. I reklamní agentury to postihly a cíleně na dospělé útočí nejrůznějšími dětinskými kreslenými figurkami, v biografech se promítají filmy pro dospělé, které jsou pohádkami našeho dětství (i když v dokonalé trikové podobě). Jakoby nám svět jaký je nestačil, nenaplnil nás a tak se obracíme k vnější zkušenosti, k senzacím. Nestačí nám fantazie a snění, představivost a příběhy k tomu, abychom v plnosti prožili to, co je nám dáno ať již jako vnější svět, tak především jako něco vnitřního.
Vždy tomu tak bylo. Mýty byly pohádkovými příběhy, které takto dodávaly našemu životu poslání, neboť poukazovaly pro jaké hodnoty stojí za to bojovat a žít. Biblické příběhy jsou jejich obdobou a rovněž i ony naplňovaly a dodnes naplňují naší vnitřní prožitkovou zkušenost něčím pro co stojí za to žít a naznačovaly i to, jak se má žít.
Přesto, Landsberg dodává, že I. Kant (o němž se ví, že nikdy nikam necestoval a prožil svůj život v Královci) mohl mít bohatší život, či prožitky, než Casanova, nebo Jack London (tedy dva slavní dobrodruzi). Kant měl sice přezdívku elegantní magistr, ale kromě procházek a cesty přes náměstí neměl (pravděpodobně) žádné vzrušující vnější podněty. Studoval sebe, pozoroval noční oblohu plnou hvězd a to co se v jeho mysli odehrávalo mohlo být mnohem silnější a pro život podnětnější, než Casanovovo dobrodružství se ženami a jeho soky, nebo divoké výpravy za zlatem v době americké zlaté horečky. Co takového Kant prožil? Jaké bylo jeho dobrodružství?
Bylo to dobrodružství jeho mysli. Šlo tedy o bezprostředně vnitřní prožitky jeho samotného, jeho mysli a toho, co se v ni odehrávalo. Domníváme se, že Kantovi šlo o zdůvodnění, či zvědečtění něčeho věčného, něčeho, co překračuje člověka, ale cestou k tomu mohlo být jen poznání člověka samotného. Jeho první pokusy o vypracování metafyziky na vědeckém základě se sice týkaly vesmíru a toho, jak se tvoří nebeská tělesa, ale záhy pochopil, že musí začít především u duše, aby odhalil zákony kosmu a přiblížil se k Bohu. Obrátil-li se ke své mysli, zažil snad největší dobrodružství, které lze zažít. Byla to orientace nikoli na vnějšek a jeho efekty, ale na vnitřek a jeho afekty.
Vnitřní prožitek je opravdu jiný než vnější (a zde použiji možná nevhodně termín) zkušenost.
Ta se dostavuje stykem s věcmi, ale zase ne jakýmkoli stykem. Zkušenost je etymologicky odvozená nikoli od termínu zkoušet, pokoušet se, ale od termínu kousat, prokousávat se obklopujícím světem, což znamená, že jde o strávení a trávení tohoto světa námi, naší mysli. Mnohdy z toho může plynout i otrava, tedy jed, jimž jsme otrávení. Máme halucinace vnějškem, který jsme strávili a vydáváme o tom svědectví, že to bylo a je to tak a tak, že je to naše zkušenost, empirie. Vybízíme dokonce i mnohé další, aby totéž zakusili, a přitom jim nabízíme stejnou halucinogenní houbu. Vnitřní prožitek nemá onen vnější podnět, je to průzkum naší mysli a všeho toho, co je v ní uchováno.
M. Heidegger vykazuje jako původní vnitřní stavy mysli: nudu, strach a starost. Jsou to, podle něj příklady typických životních stavů, které každý zažívá jako úděl. Není to tedy souhra vnějších okolností, ale to, co nás výsostně provází celým životem a co si ne vždy jako úděl uvědomujeme.
Chceme se vyhnout nudě a tak ji zdánlivě zaplašujeme nejrůznějšími hrami, které provozujeme s jinými, stejně postiženými. Hrajeme karty, sledujeme fotbal, detektivní hry, kde nás obklopuje napětí, atd. Avšak to vše nudu nezaplaší, jen ji o dvě hodiny oddálíme. Hrajeme hru na rodinu, na školu, na zaměstnání, ale stejně jsme při tom vždy sami, protože náš vnitřní život je ubohý, potřebuje vnější stimuly, senzace, které by jej zaujaly.
Bojíme se!
Bojíme se, že něco nečekaně vstoupí do našeho života a že to bude pro naší existenci velmi nebezpečné a tak se ozbrojujeme, abychom nebyli přepadeni, znásilnění, zbití. Bojíme se tmy, bojíme se, neznámých zákoutí i neznámých lidí, bojíme se o své zaměstnání a výdělky, bojíme se, aby opět nepřišla válka a hlad, ale to vše jsou vnější podněty jichž se bojíme. Proč je to pro nás tak nebezpečné. Domníváme se, že to vše vyplývá ze strachu, který je vnitřní, ze strachu o své vlastní nedostatečné schopnosti, kterými bychom mohli těmto vnějším podnětům čelit. Nevíme přesně, čeho všeho jsme schopni, neznáme se až do chvíle, kdy jsme vystavení vnějším tlakům a nalézáme v sobě dosti sil, pro překonání překážek. Musíme být vystavení konfrontacím, ale zároveň musíme být připraveni na výzvy boje na život a na smrt, jak to nazval popsal Hegel v slavné pasáži z Fenomenologie ducha. Nemusí jít o život, ale o to jaký život dosud vedeme, nemusí jít o smrt, ale o nemožnost pokračovat v pohodlném životě, jaký jsme měli až dosud. I to je smrt a zároveň i počátek nového života, který musíme opětovně vybojovávat a máme z toho strach.
Starost, jakožto poslední z Heideggerem udávaných příkladů typických životních stavů, je něco jiného než každodenní obstarávání. Starost je existenciální úděl, kterému se nelze vyhnout. Je to pocit blízkého nebezpečí, kterému se nelze vyhnout na jedné straně a nutností rozhodovat o své cestě, o svém životu o tom, kým vlastně jsem.
Zde naše starost předbíhá v představě skutečnost našeho pobytu, neboť nejprve jsme nějak v představách o sobě, rozhodneme se a pak teprve své rozhodnutí uskutečníme. To je autenticita našeho pobytu. Neutíkáme před starostí o sebe (a snad i o svět, v němž žijeme), ale přijímáme ji jako svůj úděl. Život jsme si nevytvořili, ten nám byl dán a my ho nemůžeme odmítnout, ale jen přijmout se vším, co k němu náleží. Je to náš život, jsme to my. Utváříme se jistě i pod vlivem vnějších okolností, ale to, co je pro nás nejdůležitější jsou naše vnitřní vize sebe sama, naše vnitřní rozhodování o sobě a naše vůle tato rozhodnutí uskutečnit. Můžeme přemýšlet o osudu, o před-vybavenosti, o dispozicích pro určitá jednání jako o něčem, co nám bylo dáno společně s naším životem, avšak uvědomování si toho všeho je jen výhodou při naši vnitřní volbě nás samotných. Vybíráme si z mnoha vnějších podnětů, přimykáme se k určitým vzorům, napodobujeme mnohé, avšak naše před-vybavenost obsahuje také to, čemu rozumíme jako pravdě, kráse, dobru a spravedlností. Nechceme tvrdit, že ony hodnoty jsou pro náš všechny jednotné, uniformní, ale jen to, že právě k nim bychom se měli vždy připoutávat a snažit se o to, aby náš život byl naplňováním těchto hodnot. To by mělo být základním kritériem našich životů.