Mathauser, Zdeněk (1920 - 2007)

český literární kritik

(H.M)

"V tomto okamžiku ... intuitivní tykadla jako by už směřovala nejen od subjektu ke světu, ale i od světa k subjektu. Intuice jako by byla odezvou subjektu na lásku světa k němu samému."

(Z. Mathauser: Mezi filosofií a vědou, Filosofia, Praha 1995, str. 81-82.)

Myšlenka, kterou autor rozvádí v souvislosti s epizodou románu Pierre-Jeana Remyho Chateau en Allemagne:

V této epizodě maluje malíř obraz na antické motivy a do jeho myšlenek přitom vstupují dámy, které poznal nedlouho předtím v jednom ze salónů. Vstupují tím, co je pro ně charakteristické - úsměvem, gestem, postojem, pohledem. Vstupují tak do intuitivního pole subjektu a jeho tvorby. Například z tohoto intuitivního vhledu se generuje určitá podoba tváře či gesta ženských postav z antického světa, které malíř v dané chvíli maluje. Ale proč?

Důvod lze spatřovat v tom, že dámy nejen spatřil, ale zřejmě dokonce pronikl do jejich srdcí. To ovšem znamená zmnožení směrů intuice. Ženy vstupují do malířova intuitivního pole nejen proto, že se staly jeho bezděčně nabytou intuitivní kořistí, ale vstupují tam tak, že malíř sám se stal jejich bezděčně a intuitivně získaným vlastnictvím.

Nu, není to hodné pozoru? Intuice jako nikoli jednosměrný, nýbrž obousměrný děj! K čemu to poukazuje? K tomu, že Intuici je možné chápat jako vhled subjektu do vnějšku skrze sebe sama a zároveň ji lze pojmout jako vhled vnějšku do subjektu skrze subjekt sám. V okamžicích intuitivního zření vhlédám já do vnějšku a zároveň vnějšek vhlédá do mne!

To podstatné a rozhodující se přirozeně odehrává uvnitř jako děj imanentní mému já, avšak bylo-li by to pouze a výhradně záležitostí mého já, nebylo by to úplné. Vhled by nemohl být plný, dostatečný. Soustředění se výlučně na jeden směr - totiž od subjektu k vnějšku - by bylo zkreslující.

Zkusme tento hypotetický soud prozkoumat v expozici skrze základní schéma: Já (s průnikem ne-světa) - já (s průnikem kvazi-světa) - kvazi-svět. Nebo ještě přesněji: Já (s průnikem ne-světa a světa já) - "já" (s průnikem Já a světa já a tedy i kvazisvěta) - já (s průnikem kvazi-světa). Anebo ve zcela redukované podobě: Já - "já" - já - kvazi-svět (vnějšek).

V rámci výše uvedené myšlenky je intuitivní zření (vhledání, nahlédání) pohybem od Já přes "já" a já k vnějšku, avšak zároveň vstřícným pohybem opačného směru po stejné linii.

Je-li hypotetický soud oprávněný, ukazuje se, že intuice není v tomto ohledu něčím zvláštním či vymykajícím se - i jiné, méně důsažné a jaksi každodenní poznávací pohyby probíhají po stejné linii. Jde ovšem o to, jak a kam je pohyb intuitivního zření oproti jiným poznávacím pohybům nasměrován!

Nelze konstatovat nic jiného než to, že je intuice primárně (byť leckdy bezděčně, spontánně) nasměrována ke smyslu! V poznávání jiného typu se o osmyslení povětšinou vůbec nejedná. Smysl či účel nebývá prvořadě cílem těchto poznávacích pohybů.

A uvědomíme-li si, že ač se intuice imanentně odehrává v Já, je vždy pohybem obousměrným, je ono nasměrování výrazně potvrzeno. V důsledku obousměrnosti se totiž může v intuitivním poli smysl skutečně plně konstituovat! Díky této plnosti je intuitivní pole subjektu (Já) zároveň konstitutivním polem smyslu!

Onen malířův příběh z Remyho románu je nejen ilustrativní, ale rovněž naznačuje, kde lze nejlépe identifikovat obousměrný pohyb intuice.

Je-li vnějšek (kvazi-svět) reprezentován jiným subjektem (ať už ho lze charakterizovat jakkoli - od kvazi-světské nevědomosti až po plné uvědomění probíhajících procesů), je vždy možné velice dobře rozpoznat obousměrnost intuitivních pohybů. V případě a-subjektových reprezentantů vnějšku je to podstatně složitější, nicméně intuitivní vhled dává dobré možnosti rozpoznat to i v tomto případě.

Samozřejmě že se v souvislosti s intuicí objevují otázky, resp. námitky, že jistě intuitivní pohyby (ať už jedno- či obousměrné) probíhají, avšak to, co se v nich konstituuje, nemá povahu vědění, neboť skutečného vědění lze dosahovat jen diskursivně, přesně členěným nakládáním s pojmy příčiny, účinku, části, celku atd. Pouze pak může dosažené vědění nabýt povahy exaktního výsledku. A představuje-li exaktní výsledek jediné opravdové vědění, pak je pravé vědění vždy jen a pouze záležitostí vědy!

Ano, věda svého vědění dosahuje především těmi přesnými, exaktními postupy. Netřeba je vůbec podceňovat (nebo neřku-li zavrhovat!), je jen potřebné si připomenout, že ony pojmy (příčina, účinek, část, celek atd.) věda chápe v zásadě jen intuitivně a nikdy je nečiní předmětem svého zkoumání.

Jestliže tedy doposud už více než 300 let je jako pravé poznání chápáno a pojímáno jen a pouze vědecké vědění, o jaké vědění jde v případě intuitivně nabytého vědění? Je to vůbec nějaké vědění? Nemá příliš mystickou, tajemnou, téměř neproniknutelnou povahu neslučitelnou s charakteristikami vědění jako takového?

Autor výše uvedené myšlenky poukazuje v těchto souvislostech, a po mém soudu právem, na myšlenky pocházející od proslulé básnířky Mariny Cvetajevové, jak je zachytila ve své stati Básníci s dějinami a básníci bez dějin.

V žádném případě nelze proti sobě stavět vědecké vědění a intuitivní vhled jako vědění proti nevědění. Jsou to obě podoby vědění, avšak v případě intuitivního zření se jedná o vědění nerelativistické, absolutní a v tomto smyslu mimohistorické. Oproti tomu vědění vědecké je historické - pohybuje se a proměňuje v čase a nemá absolutní povahu. Ostatně proto se Marina Cvetajeva prohlašuje za "básníka bez dějin".

K tomu celému bych dodal jeden "terminologický" doplněk pocházející z mých vlastních úvah o podobách lidského vědění.

Podle mého názoru lze to, co se konstituuje v intuitivním poli subjektu, za určitých okolností označit za nevědění, avšak toto označení je třeba lépe verbálně vyjádřit. Z mého hlediska se jedná o ne-vědění, kde ona pomlčkou oddělená záporka vyjadřuje právě ono odlišení, odstup od povahy vědění vědeckého. Podobně jsem se vždy snažil ve svých dopisech sama sobě odlišit vnějšek - kvazi-svět - od toho, co se konstituuje v já jakožto svět, a tento svět odlišit od toho, co se konstituuje v Já jakožto transcendující osmyslení, a tedy ne-svět.