Montaigne Michel (1533 - 1592)

francouzský humanista

(P. K.)

Eseje, přeložil Černý, V.

Jak se vypořádat s Montaignem (?), když on sám se v téměř každém ze svých esejů vypořádává především sám se sebou? Je obrácený dovnitř:

Lidé se dívají naproti, já patřím do sebe, jen sebou se zabývám, ustavičně sám sebe rozvažuji.[1]

Filosofie nás přece cvičí kvůli nám samým a ne pro cizí podívanou, učí nás, jací máme být, a ne, jací se máme zdát.[2]

Zde ukládám své výmysly a nesnažím se jimi zprostředkovat poznání věcí, nýbrž poznání sebe samotného.[3]

Při poznávání sebe sama jde většinou, alespoň tak je v tradici NKF, ale nejen v této tradici o to, že se reflektujeme přes své skutky, přes své činy. Člověk něco vykoná a pak rozezná, že je to jeho čin, jehož je schopen, že má tedy tyto schopnosti a že zároveň tento čin nějak odpovídá jeho potřebám a zájmům. Reflexe je vlastně pohled na sebe sama, prostřednictvím díla, které odráží (zrcadlí) činění toho, kdo dílo vykonal. Pochopitelně, že pro každý čin musí být nějaká předběžná představa, která je produktem člověku vlastního myšlení, ale tato představa může a mnohdy také je jen mimésis, nebo nějakou spontaneitou, která vyvěrá z automatických a ne vždy promyšlených postojů vůči svému okolí. Neděje se tak, nejprve hlubokým ponorem do sebe sama, ale jen spontaneitou činností, která za sebou něco zanechává.

Tak je tomu také ve vědeckém poznávání, kdy proti poznávajícímu stojí nějaký objekt, který pozorujeme a na který vykonáváme experimentální nátlak, který analyzujeme, atd. abychom o tomto objektu získali co nejvíce poznatků, poznali jeho strukturu, případně mechanismy a vztahy, které jsou pro tento objekt důležitými a pak následně na základě těchto poznatků onen objekt nějak využili, proměnili ho k našim účelům.

Ne tak tomu je u de Montaignea. On se prioritně ponořuje sám do sebe, chce zkoumat ani ne tak své tělo, jako svou mysl, a vše co se v ní děje. Jde tedy o vysloveně introvertní pojetí poznávání, neboť přes sebe chce poznat svět.

de Montaigne je k sobě skeptický a až poněkud drsný, pokud to není jen póza, kterou chce zaujmout čtenáře.

Je snadné napsat:

jsem alkoholik, nic si nepamatuji, jsem obzvláště neobratný, jím jen dvakráte denně (ale přitom spořádám oněch pověstných dvanáct chodů jídla), jezdím na koni, cituji sám sebe a spořádám jen tři žejdlíky (zředěného) vína ke každému jídlu, jako doplněk stravy, nečtu knihy, ale stále jen v nich listuji.

Co bych o sobě musel napsat já. Láhev vína mi nestačí, když si po roce přečtu, co je v mé knize, divím se, kdože to napsal. Ráno mi stačí krajíček chleba a k obědu dva knedlíky a kousek masa, většinou už nevečeřím, a když tak jen to, co jsem měl ke snídani. Byl jsem zručný, dnes však neprovléknu nit ouškem jehly a tak raději chodím bez knoflíku a předstírám, že je to módní. Nestarám se o žádné hospodářství, peníze, které přichází na můj účet používám výhradně ke svým potřebám a nikoli k udržení nějakých statků. Nemám sluhy, ani ty, kteří by se o mne starali. Jsem sám a večery a někdy i noci trávím s hvězdami, pokud je nezakrývají mraky. Je mi pořád těžko a trápí mě zima, i když je v pokoji 21 stupňů, nebo v létě i přes 30. Mám syna, který mne občas zkontroluje, jestli ještě žiji. Čekám na smrt, ale ne jako na pokračování života v jiné dimenzi, nechtěl bych se po své smrti setkat s dušemi mnohých svých pozemských souputníků. To bych raději znovu zemřel, ale do které z říší. Chci být svoboden, ale vyznávám řád.

Co si počít s takovými texty?

Zpověď je vždy dobrá a u de Montaigna i moudrá. Snad jen tímto způsobem se lze dobrat k sobě samotnému a skrze sebe také ke světu, nebo se mu alespoň přiblížit. Avšak nikdo se nemůže myslet, že když se veřejně vyzpovídá tak, že mu bude vše odpuštěno, včetně nepravostí, kterých se dopustil. Nikoli po takovéto zpovědi je vše jen zjeveno, zveřejněno, ale nečiní to nárok na nějaký odpustek, byť by vše bylo děláno s nejlepším úmyslem, či případně s humorem pro pobavení. I v tomto případě autor jen o sobě říká, pohleďte, jaký jsem to šašek, přece se na mne nemůžete zlobit. Můžeme!

Kant takovouto cestu programově vyhlašuje. Poznejme nejprve sebe a všechny zábrany, které nám vnitřně brání poznat věc o sobě.

Nyní však k jeho textu, který jsem vybral ke glosování.

Jde o esej s názvem: Apologie Raimunda ze Sabundy.

Je to nejdelší z esejů obsažených ve výše uvedené knize.

Je možné si představit něco tak směšného, než dává-li si toto chatrné a žalostné stvoření, které nedovede ovládat ani samo sebe a je vystaveno všem nebezpečím, jméno pána a vládce vesmíru, ačkoli není v jeho moci poznat z vesmíru ani nejmenší částečku, natož ji ovládat: a přičítá-li si výsadu, že je jediným obyvatelem této veliké budovy, dostatečně schopným, aby rozeznal její krásu a složení, jediným, kdo za ni dovede stavitelovi vzdát díky a uvědomovat si, co na světě vzniká a co se na něm ztrácí, kdo mu tuto privilej potvrdil?

... A máme snad věřit tomu, jenž praví (Cicero): Pro koho tedy řekneme, že tento svět byl stvořen? Bezpochyby pro ony živoucí bytosti, které používají rozumu. To jsou Bohové a lidé, nad které dozajista nic lepšího není.

Nikdy se dost nevynasmějeme nestydatosti tohoto spojení. (s. 140)

Výsměch, je výsměchem slabostem a mohoucnostem, jimiž vládneme.

A přece jen. To, co se s námi v posledních staletích děje je závratné. Znovu opakujeme (jak jsme to již učinili), pohybujeme se na tenké slupce žhavé hmoty, která se řítí mrazivým a temným kosmem. 10 km nad povrchem této slupky je drtivý mráz, 10 km pod povrchem je zdrcující žár a přesto jsme tuto slupku proměnili k nepoznání vedení účelem přežít a dobře žít. Vybudovali jsme zemi, či zázemí pro naše životy. Nevíme sice dosti dobře, co bychom měli dělat, kterým směrem se vypravit, ale stále více si osvojujeme vše, co se nám nabízí a proměňujeme to ke svým představám a dobrém životu. Mnohdy jsme vedeni klamnými ideami, pro které pokládáme na oltář přežití své životy, nebo životy naších spolutvorů. Zdokonalujeme se jen v mutačních krocích, takže náš vývoj není kontinuum, ale přetvoření ve skocích, kdy něco byvšího v nás vždy přežívá a něco nového se teprve v zárodcích tvoří. Mnohdy musí přijít potopa, ať již má jakoukoli formu, aby ono přeživší se spláchla a umožnila nástup něčeho dalšího, o němž nikdo neví, jestli tento nástup uspěje.

Nietzsche v Zarathustrovi píše o provazolezci, který nebezpečně balancuje vysoko nad zemí, aby přešel z jednoho sloupu na druhý. To je naše dnešní stádium. Nemusíme tomu budoucímu stádiu říkat - nadčlověk, třeba jen další člověk. Na tom názvu nezáleží. To na čem záleží je, jak se onomu provazolezci zdaří probudovat další možnosti, jak bychom ještě mohli dobře žít. Určitě to nebude snadná cesta, ale neseme si v sobě historii všech naších pokusů. Určitě nemůžeme sledovat jen praktickou a dočasnou utilitaristu naších životů, ale spíše se musíme zaměřit na hodnoty, které se již uplatnily a které ještě nejsou plně rozvinuté, které skýtají další možnosti. Jsou jimi: Krása, Dobro, Pravda a Spravedlnost. Těch se držme a k nim směřujme naše úsilí.

Vím, že by zde bylo na místě pokusit se alespoň o nástin toho, co se pod výše uvedenými slovy skrývá, dokonce by bylo na místě pokusit se o jejich definice. Nic takového nemáme na mysli, nebudeme nic definovat, protože to je zbytečné. Každý z nás je těmito hodnotami předvybaven a když se s nimi setká a dokonce když se setká s jejich opakem snadno to rozezná. Jde jen o to, aby je nevytlačil krátkodobou a krátkozrakou účelovostí.

[1] De Montaigne, M.: Esseje (esej: Jak vypadám a jaký jsem) s 33

[2] tamtéž (esej: V nemoci) s. 45

[3] tamtéž (esej: Knihy a já I) s. 73