Musil Robert (1880 - 1942)

rakouský spisovatel

(H.M.)

"Jenom tehdy, když nedbáme užitku navenek a podíváme se na poměr neužívaných oblastí v matematice samé, spatříme jinou a vlastní tvář této vědy. Nedbá účelu, nýbrž je neekonomická a vášnivá."

(R. Musil: Eseje, Dauphin, Praha 1998, esej "Matematický člověk", str. 62-63.)

Tuto myšlenku formuloval před 100 lety matematický laik (možná lépe ne-matematik), spisovatel Robert Musil. A přece je v ní skryto něco, co k nám promlouvá přes propast století způsobem, kterému sice dnes už málokdo rozumí (neboť matematika se mezitím stala téměř synonymem nesrozumitelnosti a nesmyslnosti), avšak to nic nemění (spíše naopak) na jeho významnosti.

"... matematika má svou vlastní tvář!"

Tato "tvář" má výraz pohrdající účelem, ekonomií, efektivností, ale zato vyjadřující vášeň. Mohlo by připadat zvláštní použití takového slova pro něco tak (na první pohled) chladně exaktního, studeně kalkulujícího. A přece si myslím, že je takové slovo na místě. Dovolím si to tvrdit také proto, že současnému člověku často schází zápal, postrádá vášeň, málo přijímá patos. Doba je jaksi zploštělá, uni-formovaná, uni-fikovaná! (Možná jako malý dodatek lze doplnit drobnou informaci o tom, že není dnes nic neobvyklého, že si lidé onen niterný nedostatek vášně a zápalu kompenzují vnějšími podpůrnými prostředky, které jsou příčinou rychle vzrůstající hladiny hormonu adrenalinu v krvi!)

V čem lze spatřovat relevanci Musilovy myšlenky?

Není třeba žádných velejemných spekulací, stačí se porozhlédnout kolem sebe a pokoušet se zachytit, v jakých významech (smyslech?) se dnes rozumí tomu, co se nazývá věda! Jinak řečeno - pokusit se postavit proti sobě dnešní na první pohled velice rozmanité podoby vědy vůči vlastní "tváři" matematiky.

Věda - v současné době slovo s poměrně širokým významem. Pod jeho "pláštěm" se ukrývají nejrůznější podoby lidského vědění.

Jistě, lidskému poznání byla vždy vlastní určitá míra divergence. Rozbíhalo se po nejrůznějších (z valné části stejných, resp. poměrně málo se lišících) cestách. Avšak na těchto cestách se lidské (vědecké) poznání už řadu století pohybuje podle určitých předepsaných pravidel, zejména metodických! Nicméně v posledních decenniích z řady důvodů začala být zdůrazňována (až ad absurdum) zvláště jedna charakteristika těchto cest - musí to být vždy "stezky účelné, užitečné, prakticky využitelné". Tak zní jeden ze základních vědeckých imperativů současnosti.

Projevuje se to markantně především v kritériích, podle kterých se posuzují záležitosti ve vztahu k podpoře a financování jakýchkoli (a vskutku nutno, bohužel, říci "jakýchkoli") cest lidského (vědeckého) poznání k vědění, jež musí být (byť mnohdy jen verbálně, iluzivně, fiktivně) užitečné a využitelné! Rozhodující podobou vědy se tak stává "do praxe orientovaný výzkum"!

Na tuto postupnou proměnu vědy kdysi prozíravě upozorňoval Martin Heidegger, když analyzoval tyto změny na příkladech postupného mizení učenců a rychlého nástupu tzv. výzkumníků, kteří se už tehdy (tj. v prvé polovině XX. století) pomalu stávali rozhodujícími nositeli tzv. vědeckého poznání. Ale zejména poukazoval na to, že věda přestává být "skutečnou snahou o skutečné vědění" a stává se výzkumnou rutinou směřující přímou cestou k tzv. ekonomicky efektivním a prakticky využitelným výsledkům.

Myslím, že po právu proti tomuto trendu také R. Musil staví myšlenku "vlastní tváře matematiky", která je charakterizována tím, že vyjadřuje neekonomičnost a především vášnivost! A je vlastně zcela netečná k účelu, nezasažená praktickou využitelností.

("Vášnivostí" zde mám na mysli především onen zápal provázející urputnou snahu proniknout do tajemství proporcí či poměrů vyjádřitelných v číslech, tj. kvantifikovatelných. Mám na mysli ono zarputilé nasazení všech mentálních dispozic k tomu, aby byla proniknuta tajuplná mlha obklopující poměry všehomíra. Mám na mysli onu vášnivost mysli, která chce překonat bariéru bránící ty nejhlubší strukturní (onto-logické) základy skutečnosti.)

V tomto ohledu je příslušný "exemplar" právě "matematický člověk", je-li nositelem této "tváře matematiky" a je-li ochoten vkládat do svého "luxusního úsilí" (Matematika je luxus čistého racia, píše R. Musil!) veškerou vášeň pro opravdové poznání a nikoli pouhou jeho simulaci či imitaci!

V jakém hlubokém, propastném protikladu pak stojí tento matematický člověk vůči mnohým dnešním "prakticky a pragmaticky orientovaným" představitelům vědy.

Vždyť jenom on může prožívat fantastický po-cit fungování věcí, přesněji jejich poměrů a vztahů - tj. jejich ŘÁDU, byť o tom, na čem stojí, z čeho fungují, co je vlastně řídí, nemusí mít doposud žádnou smysluplnou představu, neřku-li dokonce vědění.

Vivat homo mathematicus!

Na závěr musím ovšem poznamenat, že předchozí úvahy neměly naznačit mé absolutně záporné či odmítavé stanovisko k praktickému využívání poznatků dosažených v rámci skutečného úsilí o poznání a porozumění. Nikoli! Takové pošetilosti jsem opravdu dalek! Jádrem mých úvah nic takého není, jde mi o to, že redukce vědeckého poznání a vědění na ryze prakticky využitelné výstupy představuje cosi, co skutečnému porozumění a pochopení při nejmenším brání, ne-li ho činí téměř nemožným.