neznámý autor

"Ostatně zdraví není jediným a hlavním smyslem lidského života!"

(Závěrečná věta textu, který byl předložen uchazečům o studium při přijímacím pohovoru na III. lékařskou fakultu UK v Praze dne 20. června 2018.)

M. H.

Byla to vskutku pozoruhodná situace, o které na jedné straně mohu podat stručné osobní svědectví, neboť jsem byl při přijímacím pohovoru přítomen jako člen komise, a na straně druhé bych se na jejím základě pokusil rozvinout jistou reflexi věty, jež ji způsobila.

Přítomní zástupci lékařského stavu (profesoři, docenti, odborní asistenti) stejně jako jeho budoucí adepti prakticky shodně projevovali zásadní nesouhlas s takto formulovanou větou. Jevila se jim jako naprosté popření významu, ba absolutní priority zdraví v lidském životě. Zdálo se jim, že je v podobných vyjádřeních hrubě znevážena tato dominantní životní hodnota, a rovněž se domnívali, že takto formulovaný závěr výrazně snižuje, ba až dehonestuje obrovské úsilí těch, kteří mají tak či onak zdraví lidské populace v péči a na starosti.

Z jejich hlediska je taková reakce zcela přirozená a pochopitelná. Ochrana lidského zdraví, jeho zachování a případné navracení je přece rozhodujícím obsahem jejich odborně profesního úsilí, kterému většinou skutečně zasvětili celý svůj profesní život a které většinou považují za své celoživotní poslání.

Jejich odpor vůči uvedené větě a rozhořčení z něj plynoucí jsou navíc pochopitelné také proto, že v obecném povědomí všech lidí (tedy také lékařů a zdravotníků samotných) je znovu a znovu zejména mediálním tlakem upevňováno přesvědčení o tom, že zdraví je opravdu nejvyšší životní hodnotou, že je absolutně nezpochybnitelným předpokladem všeho, co k lidskému životu patří, že zdravý způsob života je tím, oč by všichni lidé měli usilovat, a proto musí nutně spočívat na nejvyšší příčce lidského hodnotového žebříčku atd.

Nelze se tedy onomu "pozdvižení mezi lékařskou a obecně zdravotnickou veřejností" příliš divit. Takové pozdvižení odpovídá stavu běžného lidského hodnocení životních priorit a z tohoto hlediska by se nastalá situace obtížně mohla vyznačovat nějakou pozoruhodností. Ostatně drtivá většina přítomných aktérů se rychle shodla na rezolutním popření platnosti výše uvedené věty a považovala tím věc za vyřízenou.

(Ač jsem v dané chvíli registroval jistou provokativnost uvedené formulace a v mé mysli se objevilo mnoho známek pochybností, nijak jsem nereagoval vědom si drtivé převahy přítomných zástupců zdravotnických oborů. Vstoupil-li bych s nimi v určitém okamžiku do diskuse, pravděpodobně bychom společně narušili zdárný průběh přijímacího řízení. To jsem nechtěl riskovat. Svou reakci se pokusím proto zformulovat dodatečně.)

Má reakce je vyvolána především tím, že se domnívám, že takové "vyřízení" je příliš ukvapené, neboť se v něm vůbec nebere na zřetel to, že obsah věty může mít (a po mém soudu má!) podstatně hlubší význam a dosah. Proč tak soudím? Mou pozornost totiž přitáhlo zejména jedno slovo, jež se v dané větě vyskytuje a příliš často (a to nejen v těchto souvislostech) nebývá dobře použito, natož aby bylo dobře chápáno, či uchopeno. To slovo zní "SMYSL"!

Charakterizujeme-li zdraví jako základní předpoklad nejrůznějších aktivních i pasivních momentů lidského života, pak nelze než s takovou charakteristikou souhlasit. Jakákoli lidská činnost, jakákoli životní aktivita, ba i prosté pasivní vnímání okolního světa vyžaduje větší či menší míru fyzického a psychického zdraví lidského organismu. To je jistě pravda a pochybovat o něčem takovém je nemístné, nesprávné a škodlivé!

Nicméně ve výše uvedené větě se zdraví jakožto předpoklad nijak nezpochybňuje a není v tomto směru nijak znevažováno či diskvalifikováno. Pochybnosti jsou (podle mého názoru) v této sentenci přece vysloveny především vůči zdraví jakožto jedinému a hlavnímu smyslu života.

To je rozhodující obsah sdělení a vůči němu se nabízí různé znepokojivé otázky: Je možné, pokud hovoříme o zdraví (a přirozeně nejen o něm), pochopit "předpoklad něčeho" jakožto "smysl něčeho"? Lze ztotožnit "předpoklad" a "smysl"? Je to v silném slova smyslu (logickém i věcném) adekvátní uchopení problému?

Jsem přesvědčen, že autor oné věty (jen připomínám, že je mi zcela neznámý) použil provokativní formulaci právě proto, aby se její čtenář případně propracoval k těmto či podobným otázkám vztahujícím se k chápání zdraví a jeho role v lidském životě a takové otázky se staly silným impulsem pro jejich promýšlení (a nikoli prostým popudem k jednoduchému a jednoznačnému odmítnutí). Samozřejmě se mohu vůči autorovi mýlit, to však nic nemění na tom, že pro mne ona výše uvedená věta právě takto vystoupila. Proto se o určitou reflexi a promyšlení pokusím.

Představme si situaci, ve které určitý lidský jedinec dobře myšlenkově nerozlišuje, a proto lehce ztotožní to, co je předpokladem, s tím, co je smyslem. V jeho myšlení je východisko postaveno na místo cíle. To, co je v pořadí prvním, tj. základem, podmínkou a předpokladem, stává se tím posledním - cílem a účelem. Co to znamená? Co je důsledkem této "záměny"? K čemu to vede?

Stane-li se tak s pojmem zdraví, znamená to, že do výlučné pozice smyslu lidského života se dostává "dosažení zdravého života". Přitom je třeba si uvědomit, že dosažení něčeho takového navíc neznamená pouze získání určité kvality života, ale také (a možná, že především) osvojování si základního "způsobu prodloužení života".

Život plný zdraví je přece cestou ke stále delší "střední době dožití". V současnosti (ale i v minulosti) se proto dosti často za tímto pojetím zdraví a jeho role skrývá úsilí o "prodloužení lidského života". Je-li zdraví pojato jako smysl života, pak je tedy smyslem vezdejšího lidského bytí jeho "zdravost" a "dostatečná a stále se prodlužující délka". Zní to poněkud paradoxně, avšak takový je důsledek záměny předpokladu a cíle, podmínky a smyslu. Podívejme se na celou věc ještě z jiného hlediska.

Podle jednoho ze směrů (zvláště oceňovaných, a to dokonce i ve vědě nejvýše prestižní Nobelovou cenou) současného medicínského a biochemického výzkumu může být úsilí o prodloužení lidského života spojeno se zkoumáním tzv. buněčné senescence (tj. buněčného stárnutí) a pokusem o vyřešení problému prodloužení tzv. buněčného stáří, které by ve svých důsledcích vedlo ke zvýšení schopnosti regenerace lidského těla a jeho orgánů.[1]

Nejnovější bádání ukázala, že v tomto směru je rozhodující speciální enzym telomeráza, jež má schopnost regenerovat a aktivovat tzv. telomery, tj. zvláštní zakončení buněčných chromozomů mající na starosti buněčné dělení. Pokud telomery fungují, má kterákoli buňka možnost se dělit. Tak mohou být nahrazovány buňky poškozené či odumřelé. Schopnost dělení však je předem dána délkou telomerů. Stárnutí buňky je vlastně závislé na zkracování telomerů a jejich postupné deaktivaci, resp. deaktivaci enzymu telomeráza.[2]

Vzhledem k tomu, že badatelé dosud neznají přímé způsoby ovlivnění délky telomerů a aktivity enzymu telomeráza, tj. přímé způsoby ovlivnění délky buněčného stáří[3], je doporučováno odborníky využívat různé faktory přispívající k ochraně a popřípadě i prodloužení telomer.

Z odborného hlediska je proto v současnosti "dosahování zdravého způsobu života" a tedy jeho "prodlužování" podmiňováno využíváním nepřímých metod, tj. maximálním soustředěním na zmíněné faktory. A tu jsme u toho, k čemu by Goethův Faust mohl podotknout své slavné zvolání: "Das ist das Pudelskern!"

Ve vztahu k tomu, co bylo výše uvedeno, to totiž znamená, že je-li dosahování zdravého způsobu života a jeho prodlužování zároveň jeho smyslem, pak dochází k výrazné proměně a do pozice účelu a cíle lidského života se dostává osvojování, respektování a využívání právě oněch faktorů, či nepřímých metod. Jaké jsou?

Nejsa odborníkem, mohu pouze registrovat ty metody, jež jsou běžně uváděny. Podám zde jen jejich prostý výběrový přehled, jenž bude snad dostatečně výmluvný:

  • Dodržovat zdravou životosprávu, být obhájcem a stoupencem zdravého životního stylu, žít ve zdravém prostředí, udržovat si přiměřenou pohybovou aktivitu, vyvarovat se těžkých a dlouhodobých stresů, relaxovat, nabíjet se "zemskou energií" a "energií rostlin" chůzi na boso, válením sudů, hraním si v písku, v trávě.
  • Nekouřit, nepít alkohol, neužívat drogy, eliminovat volné radikály v těle, suplementovat zinek, železo, hořčík, vápník, germanium, selen, jód, vyvarovat se jedů napadajících genetickou informaci, zvýšit příjem omega-3 mastných kyselin.
  • Komunikovat láskyplně se zvířaty a rostlinami, komunikovat dotekem, dopřávat si masáže, vystavovat denně hrudní koš slunci (7 minut zepředu a 7 minut zezadu), v optimálním případě spát od 21. noční hodiny do 7. hodiny ranní.
  • Dvakrát týdně konzumovat ryby, paryby, mořské savce, konzumovat dostatek ořechů, ovoce a zeleniny, konzumovat dostatečné množství čerstvých natí (medvědí česnek, kopr, máta, dobromysl, yzop, nať cibule, pórku, petržele, libeček, lichořešnice, špenát aj.), čerstvé květy (dýně, fuchsie, zvonky, slez aj.), čerstvé saláty (hlávkový, čekanka, rukola aj.).
  • Užívat adaptogeny (klanopraška, žen-šen, eleutrokokus, rozchodnice aj.), doplňovat esenciální aminokyseliny, občas užívat enzymatické čističe, konzumovat preparáty stimulující produkci a funkci telomerázy, konzumovat živé organismy (např. živé žížaly).

Jistě to není zdaleka vyčerpávající výčet nejrozmanitějších faktorů a metod, kterými lze usilovat o dosažení zdravého způsobu života. Nicméně je to do značné míry (sit venia verbo) svou absurdností fascinující seznam!

A nyní si představme, že všechny uvedené záležitosti jsou skutečně postaveny do pozice účelu, cíle, a tedy smyslu lidského života. Může to tak být, může to být vskutku míněno se vší vážností?

Všichni ti, kteří s takovou vehemencí odmítali jakkoli přijmout platnost věty uvedené na počátku, by pravděpodobně (nelze vyloučit, že by to bylo s určitými výhradami) odpověděli, že ano! Pro mne by však bezpodmínečně souhlasná odpověď znamenala asi toto:

Pokud má být úsilí o takto orientovaný způsob života nejvyšší lidskou hodnotou a smyslem lidského života, pak to znamená převelikou reorientaci, redukci a výrazné omezení toho, co činí člověka člověkem. Byl-li by lidský život takto přesměrován a tím zredukován, nescházelo by v něm příliš mnoho? Byl by to ještě život vskutku lidský?

Kde se v takto orientovaném životě nalézá výlučně lidská "metafyzická potřeba"? Kde má v takovém životě místo lidská touha po duchovních hodnotách dobra a krásy? Kde je v tomto způsobu žití časový prostor pro úvahy, přemýšlení, meditace, kontemplace? Kde se nachází prostor pro svobodnou tvořivost, fantazii? V čem se skrývají možnosti pro skutečné vnímání bohatství tvarů, barev, vůní, chutí všeho, co člověka obklopuje? Kde a jak lze v takto "sešněrovaném a příkazy omotaném" životě realizovat volbu, tj. svobodu?

Má-li být obsahovým směřováním života byť jen částečná realizace oněch uvedených faktorů a metod (přirozeně spolu s aktivitami zaměřenými na prosté zachování svého vezdejšího bytí), může v něm být umístěno ještě něco z toho, co naplňuje lidské duchovní potřeby? Je možné, aby se lidská mysl a lidské tělo věnovalo také něčemu dalšímu? Může se takto reduktivně orientovaná lidská mysl rozvíjet i jinými směry než těmi, které jsou jednoznačně vázány na všechny ty příkazy a zákazy? Může být cosi takového jedním z cílů lidské evoluce?

Jsem hluboce přesvědčen, že nikoli!!

Člověk není jsoucí bytostí proto, aby byl především a jedině a za každou cenu zdravý. Smysl jeho vezdejšího pobývání není a nemůže být takto předem dán.

Smysl se konstituuje mnoha a mnoha způsoby, avšak v prvé řadě tím, jakým způsobem se lidský jedinec vztahuje k sobě samému a k tomu, co má v něm i v jeho obklopujícím okolí transcendující povahu. Nemohu si pomoci, ale prosté prodlužování či regenerace telomer chromozomů jeho buněk takovou povahu nemá!

Ano, rovněž takové procesy mohou být a jistě jsou předpokladem jakékoli konstituce smyslu. Rozhodně však nemohou (či alespoň by neměly) být smyslem samotným!

Ostatně na závěr si dovolím ještě jeden prostý argument: Ztratí-li lidský jedinec něco ze svého zdraví (a může to být poměrně velká část - viz různé druhy postižení, handicapů, omezení, vážného onemocnění), pak stále může být jeho život (byť často za cenu nezměrného úsilí a obrovské vůle) plný a bohatý. Sta a tisíce případů to dosvědčují. Na druhé straně ztratí-li či nenalézá-li lidský jedinec smysl svého vezdejšího pobývání, pak se jeho život stává postupně prázdnější a prázdnější a bývá často "naplňován" mnohými náhražkami, které jen prohlubují devastaci všeho lidského, jež je v jedinci potenciálně přítomno.

Znovu opakuji: Záměna předpokladu a účelu, východiska a cíle, podmínek a smyslu je ničivá a může mít velice smutné, až katastrofální následky!!


[1] Samotná zkoumání jsou ovšem motivována především otázkami spojenými s rakovinovým buněčným bujením, v němž se buňky lidského těla dělí a množí nekontrolovaně a vymykají se kontrole imunitního systému.

[2] U buněk rakovinového bujení dochází právě k výrazné aktivaci telomerázy, což způsobuje nezkracování telomerů a buňky se tak mohou stále dělit. Výzkum buněčné senescence tak přináší překvapivé a paradoxní výsledky, které mohou být v určité nadsázce formulovány takto: Buď se nám podaří řídit a ovládat procesy buněčné senescence, a tak dosahovat lidské dlouhověkosti s rizikem častého vzniku rakovinového bujení, anebo se spokojíme s omezeními střední doby dožití, avšak budeme schopni daleko lépe čelit nebezpečí rakoviny.

[3] Zatím je znám jediný údajný aktivátor lidské telomerázy. Je to látka získaná z čínské rostliny

rodu Astralagus membranaceus (kozinec blanitý). Je prodáván pod názvem TA 65.

Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky