Ortega y Gasset, José

(1883 - 1955)

španělský filosof

(H.M.)

"Filosofie, která je autentickým životem, životem, který vlastní sám sebe, není užitečná pro nic, co by jí bylo vnější. V ní je člověk pouze svým vlastním sluhou, což ovšem znamená, že jenom v ní je člověk svým vlastním pánem. ... nadále máte plnou svobodu zvolit si mezi dvěma možnostmi: buď být filosofem, nebo být náměsíčníkem."

(J. Ortega y Gasset: Úvaha o technice, Oikumené, Praha 2011, str. 113.)

Být sobě sama sluhou i pánem zároveň!

Myslím, že je to jedna z nejlépe vyjádřených charakteristik lidského pobytu ve vezdejším světě, která by měla být naplňována. Ve svém jádru není příliš složitá, a přece k jejímu přijetí je nutno být schopen značné sebereflexe a introspekce. Obojího je přitom v současném lidském světě tak zoufale málo!

(Jen na okraj: V jisté historické analogii lze snad oprávněně predikovat, že v současné dějinné krizi bude - snad? - postupně narůstat potřeba něčeho takového. Historická analogie odkazuje k situaci na přelomu středního a nového věku. Tehdy symbolizovala vznik podobné potřeby například sebeanalytická kniha esejů M. de Montaigne. A kdybychom sestoupili ještě hlouběji do evropských duchovních dějin a dopustili se odvážného tvrzení, pak by bylo možné říci, že i v dějinné krizi na přelomu starého a středního věku se objevilo dílo mající charakter hluboké a bedlivé sebereflexe a introspekce - totiž Confessiones sv. Augustina.)

Slabá schopnost sebereflexe a introspekce je zřejmě také důvodem stavu, v němž si lidské bytosti iluzivně namlouvají jedno nebo druhé.

Buď se cítí být téměř výhradně sluhy, a to především sluhy někoho či něčeho jiného. Ovšem od takového sebepojímání je jen krůček k tomu, aby se cítili být v silném slova smyslu také sluhy sama sebe. Jejich (více či méně dobrovolně přijímaná) služebnost se stává absolutní!

Takový stav znamená, že jim není jejich život vlastní (nejde přitom o to, že svůj život nevlastní ve smyslu latinského "privatum", nýbrž že jim není vlastní ve smyslu latinského "proprium"), nýbrž je jim cizí. Jsou cizinci ve svém životě, který je neautentickým lidským bytím.

Anebo se cítí být téměř výhradně pány, a to pány nad někým nebo něčím jiným. Jejich pocity panství jsou ovšem velice iluzorní. Jejich tzv. "panování" je totiž vykoupeno prakticky čistou závislostí na tom, co je jimi tzv. "opanováno"! A závislost je vždy spojena s nesvobodou! V tomto ohledu zvrací se paradoxně "panství" v tuhou služebnost!

Obojí namlouvání v zásadě vede k tomu, že služebnost (v tom silném, a přitom plně neuvědomeném smyslu) dominuje.

V uvedených extrémech se odráží pramalé, ba téměř nicotné uvědomění sebe sama. A ten kdo činí mnohé, ne-li všechno, bez plného uvědomění sebe sama je (v přeneseném slova smyslu - sit venia verbo!) somnambul!

Proto mluví Ortega y Gasset o tom, že je třeba volby mezi životem majícím charakter filosofie a životem charakteristickým somnambulismem. (Typickým příkladem onoho somnambulního chování jsou podle tohoto myslitele fyzikové, kteří "z většiny chodí jako náměsíčníci uvnitř své fyziky, která je znamenitým snem, geniální mrákotou Západu." Má přitom na mysli spíše mnohohlavé zástupy profesních fyziků. Do protikladu proti nim klade fyziky, kteří něčemu takovému nepodlehli, což se projevilo tím, že konec konců vydali fyziku napospas filosofii - například Eddington, Milne, Robertson aj. Mohli bychom dodat i jiná jména - Heisenberg, Bohr, Dirac, Hoyle, Hawking, Penrose aj.)

Žít autentický život znamená žít život, který vlastní sám sebe právě proto, že neslouží ničemu jinému než sám sobě. (Ostatně Ortega y Gasset to formuluje velmi přesně: "... filosofie neslouží k ničemu. ... Já jsem filosofem právě proto: neboť být jím k ničemu neslouží!")

Přirozeně, že také v takto pojímaném životě je přítomen určitý prvek služebnosti a nemůže nebýt. I "panovat" nad sebou a "sloužit" sám sobě znamená být sluhou. A navíc onoho jistého poměru k někomu či něčemu jinému se nelze plně zbavit, protože s vnějškem je každý z nás v neustálé interakci.

Jsme-li si však alespoň zčásti a přiměřeně tohoto našeho "být sluhou i pánem zároveň" vědomi, můžeme žít autentický život, život náležející sobě samému! Život, jehož plnost (a tedy autonomie a svoboda) je dána neustálou souhrou, prolínáním, odporem a atrakcí moci a bezmoci v nás.

Tak o tom přemýšlel i Baruch Spinoza, o jehož životě snad je možné říci, že byl jeho filosofií!