Pascal Blaise (1623 - 1662)

francouzský myslitel

(P.K)

Pascal, B.: O umění přesvědčovat

in: Horák, P.: Svět Blaise Pascala. Praha, Vyšehrad 1985 s. 252 a 256

Všichni lidé jsou si vědomi toho, že duše disponuje dvěma vstupními cestami, jimiž přijímá názory, cestami, které jsou jejími dvěma hlavními mohutnostmi, totiž soudností a vůlí. Nejpřirozenější z nich je soudnost, neboť bychom měli vždy souhlasit pouze s prokázanými pravdami; ovšem nejobvyklejší, i když proti přírodě, je mohutnost vůle; takřka všichni lidé jsou totiž téměř vždy strhování k tomu, aby věřili nikoli na základě důkazu, nýbrž na základě toho, co je příjemné.

Již ve vstupní bráně do duše je rozcestí. O tom nikdo nepochybuje, zejména po tom, když víme, že stimuly přicházející z vnějšího světa jsou nejprve filtrovány limbickým systémem a až pak přichází k uvědomění v mozkové kůře. (Pro vysvětlení limbický systém je centrum emocí a septum pellucidum je centrem pro rozlišení bolesti a slasti.) Rozlišení toho, co je nám příjemné, předchází soudnosti pokud zvažujeme přicházející podněty. Pascal přičítá však rozhodování o tom, co je nám příjemné mohutnosti vůle. Tento pohled je adekvátní, pokud jsme se zaměřili na mysl a nikoli na mozek a také potud, pokud vůli budeme charakterizovat jako něco, čím disponujeme a co můžeme ovládnout. Pro vůli dosud v CNS nebylo nalezeno žádné centrum a pravděpodobně je to, co nazýváme vůle souhrou mnohých neuronálních struktur, či populací neuronů. Jestliže se však na vůli budeme dívat z pohledu mysli a nikoli neurofyziologické stavby, pak je nutné rozlišit mezi tím, zda my disponujeme vůlí, nebo zda je vůle (tak jak je tomu u Schopenhauera) pojata ontologický, tj. jak princip všeho pohybu, který nás ovládá. Takto je vůle dnes často traktována, když mnozí filosofové píší o svobodné vůli. Svobodná vůle má nás lidi (a nejen nás, ale vše, celou přírodu) k dispozici, aby se projevila určitým směrem a přinutila nás (a nejen nás) k určitým činům jako prostředníka svého jestvování. V tomto pojetí jsme tedy jen jejím nástrojem. Použijeme-li však termín: vůle ke svobodě, pak my ji disponujeme a naše vědomí ji usměrňuje tím, nebo oním směrem a to, proč nás i v tomto pojetí vůle jakoby ovládala je dáno tím, že my sami preferujeme pudovost a libost před námahou uvažování a takto volíme sebe sama jako tvory, kteří jsou zde proto, aby si užívali. Nejsilnějšími z pudů, které jsou ovšem také naší součástí jsou pudy k přežití a k sexualitě. Ty mají mnohdy přednost před ostatními substrukturami mysli a proto máme dojem, jako bychom byli jejich zajatci a tedy i otroky vůle.

Nyní obraťme pozornost k tomu, co Pascal pojmenovává jako soudnost.

Soudnost je usuzování a dokazování. Obě složky jsou těsně spojeny. Usuzovat přináleží každému, avšak v úsudcích se lidé různí (zejména muži a ženy). Je to dáno tím, že do usuzování se mnohdy připlete vlastní zkušenost z něčeho obdobného, což může svést s cesty čistého rozumu, tzn. z cesty, která je tou jedinou cestou vedoucí k správným závěrům (zde se vyhýbáme pojmu pravdy a nahrazujeme jej správností). Proto musí po každém úsudku přijít na řadu důkaz. A zde je Pascal jednoznačný. Píše:

Nikdy také nějaký důkaz, v němž byly dodrženy tyto zásady, nebyl vystaven nejmenší pochybnosti;

Které zásady to jsou? Pascal je charakterizuje jako pravidla pro definice; pravidla pro axiomy; a pravidla pro důkazy.

Pravidla pro definice:

1. Nepodávat definici žádné věci, jež je natolik známa sama o sobě, že pro její vysvětlení není jasnějších pojmů.

2. Nepřipustit bez definice žádný jen trochu temný nebo dvojznačný pojem.

3. Nepoužívat v definici jiných pojmů než slova dokonale známá nebo již vysvětlená.

Pravidla pro axiomy:

Pravidla pro důkazy:

Toto jsou pravidla Pascalovy metody, která se příliš neliší od metody Descartovy. U obou těchto myslitelů se vyjevuje jejich obdiv pro geometrii a způsob dokazování v této vědě. Pascal se zdá přesnější v tom, že zahrnuje i pravidla pro definice a pravidla pro axiomy, což Descartes explicitně nevyjadřuje. Pro bližší srovnání uvádíme i zásady Descartovy metody z jeho Rozpravy o metodě:

První bylo, nepřijímat nikdy žádnou věc za pravdivou, již bych s evidencí jako pravdivou nebyl poznal. Tj. vyhnout se pečlivě ukvapenosti a zaujatosti; a nezahrnovat nic víc do svých soudů než to, co by se objevilo tak jasně mému duchu, abych neměl žádnou možnost pochybovat o tom.

Druhé, rozdělit každou z otázek, jež bych prozkoumával, na tolik částí, jak je jen možno a žádoucno, aby byly lépe rozřešeny.

Třetí, vyvozovat v náležitém pořadí své myšlenky, počínaje předměty nejjednoduššími a nejsnáze poznatelnými, stoupaje povlovně jakoby ze stupně na stupeň až k znalosti nejsložitějších, a předpokládaje dokonce i řád mezi těmi, jež přirozeně po sobě nenásledují.

A poslední, činit všude tak úplné výčty a tak obecné přehledy, abych byl bezpečen, že jsem nic neopomenul.

Ať již se budeme přidržovat Pascala nebo Descarta, případně Spinozy, který především v praktické podobě uvádí souzení ve svých dílech, jde v těchto a dalších případech o to, že soudnost by měla vždy dostávat přednost před vůli. Rozum před smysly a emocemi a dokonce i před individuální zkušeností.

Je však soudnost tak mohoucná, aby byla jistotou?

Zdá se, že souzení po způsobu mos geometricus je jedinou cestou k jistotě, k niž jsme se dosud dopracovali. Úplnou jistotu by nám tento způsob souzení dával jen tehdy, byl-li by shodný s tím jaké je bytí. protože o tom příliš mnoho říci nemůžeme, tak část nejistoty stále zůstává, když budeme dávat přednost souzení. Matematika, či geometrie a logika poskytují nezpochybnitelný systém, pokud jsme uvnitř tohoto systému. Jednotlivé propozice jsou v tomto systému prokazatelné a přesvědčivé. Co však znamená takováto přesvědčivost a naše přesvědčení?

Přesvědčení je dovnitř obrácené svědčení o něčem a jak se to s oním něčím má. Jde tedy především o poznání toho, co poznávám s tím, že takto zároveň rozpoznávám samotné mé poznávání tedy své poznávací mohoucnosti. Prameny poznávání tedy mohou být dvojí: poznávání věcí; a poznávání toho jak poznávám a tím i zároveň toho, do jaké míry tuto svou schopnost přenáším na věci. Tedy o to, zda mé poznání věcí, není jen jejich konstituováním, či konstruováním pramenícím z mé mysli. U takových postupů jakými jsou postupy matematické a geometrické a logické tomu však tak je. A i když tyto vědní a metodologické disciplíny vykazují podivuhodnou shodnost s tím jaké věci jsou (či jak se nám jeví), přesto si však vždy musíme uvědomovat, že nám nedávají úplné poznání systémů, kterou jsou vůči nám vnější, že věci mohou být daleko bohatší a že se tedy na jejich výsledky nemůžeme omezovat.