Pessoa, Fernao (1888 - 1935)

portugalský spisovatel

(H.M.)

"Zná někdo hranice své duše, aby mohl říci - já jsem já?

Vím však, že to, co cítím, cítím já.

Když se někdo jiný toho těla zmocní, cítí v něm totéž co já? Ne.

Má jiný pocit."

(F. Pessoa: Kniha neklidu, Hynek, Praha 1999, str. 39.)

Jak se to má s mým "věděním o já"? Není tak úplně v dané chvíli důležité, zda se jedná o vědění ve smyslu racionálně dosaženého, exaktně získaného vědění, anebo o ne-vědění intuitivní. Důležité je, jak se to s ní ve skutečnosti má!

Ve starých textech se často objevovala myšlenka, že o vědění (ať už jakémkoli a o čemkoli) vím, protože vím, že vím, že vím ... atd. Pokud něco vskutku vím, pak vždy také vím, že vím!

To je jistě přesná úvaha, avšak je patrné, že se vlastně netýká tak úplně samotného vědění, neboť je vázána na to, že vím NĚCO - já vím něco (o něčem)!

Ano na místě onoho "něco" může být v zásadě cokoli, ale může tam být také já (Já)? Vím o svém já (Já) jako o "něčem"? Je to právě takový typ vědění? Anebo je to (ne-)vědění zvláštního druhu?

Portugalský básník klade otázku s tím velice úzce související - otázku po hranicích duše, a tedy po hranicích já - velmi sugestivně. A to tak, že na ni lze odpovědět pouze záporně.

Mohu vědět něco o hranicích svého já (Já)? Mohu říci: já (Já) je odtud až potud? Nebo já (Já) je tam a tam? Zdá se jasné, že nikoli! Nemohu-li tedy vědět něco o hranicích, jak bych mohl vědět něco o tom, co je mezi nimi?

Marnost takové případné odpovědi, pokud by mohla být dána, by se nakonec objevila i proto, že bych mohl vědět něco o já (Já). Ale to by znamenalo, že já (Já) je "něco", tj. "nějaké co".

Pessoa ovšem vzápětí naznačuje, že jistá možnost existuje, že přece jen není třeba totální rezignace:

"Vím však, že to, co cítím, cítím já."

Tak cosi tedy "vím". Ono cosi se sice tak úplně bezprostředně nevztahuje k samotnému já (Já), avšak jisté zprostředkování nabízí. A také poukazuje, po mém soudu, na to, že se nebude jednat o běžný typ "vědění", nýbrž že se bude jednat spíše o zvláštní druh (ne-)vědění vztahujícímu se k extraordinárnímu způsobu "poznávání", totiž způsobu založenému na cítění, pociťování.

Z výše uvedené formulace poměrně jasně plyne, že primární v tomto způsobu je ono "cítím", teprve na něj se váže druhotné "vím". Nemohu než v tomto ohledu s básníkem souhlasit! Jen se pokusím o maličkou korekci.

Vzhledem k tomu, k jakým závěrům jsem kdysi dospěl, dovolím si tento způsob terminologicky vyznačit poněkud jinak.

Vše je primárně založeno (ve vztahu k já (Já)) na po-ciťování, tj. na "po-citu" (po-citech). (Ne-)vědění o já (Já) může mít ve svém základu a zárodečné povaze vždy jen a jen charakter po-citu!

Je docela přirozené, že v tomto směru musí existovat velice blízký a úzký vztah mezi po-city a intuitivním (ne-)věděním. A zároveň to svědčí o tom, že já (Já) nelze podrobit onomu exaktnímu a přitom proměnlivému vědění historicky podmiňovanému (tzv. "vědění s dějinami", jak o něm píše Marina Cvetajeva). Ani já (Já), ani jeho hranice nelze určit či vymezit úvahami opřenými o pojmy rozměrovosti, míry, příčiny, účinku, části a celku. O já (Já) nemůže proto existovat "vědecké vědění"!

Je možné to rozvíjet ještě dál. Přičiňme proto poznámku, v níž bude exponován další důležitý "rozměr". Je patrné a intuitivně nahlédatelné, že já (Já) je pevně a nerozdělitelně vázáno na mé tělo a mou mysl (duši). Tuto vazbu je nutné mít neustále na zřeteli a zahrnovat ji do svých úvah.

Avšak i v tomto případě lze celou záležitost vyjádřit poměrně jednoduše - po-cit, po-ciťovaný je veskrze určen jako " mentálně tělesný děj"!

Proto také Pessoa záměrně a zároveň oprávněně píše následující slova:

"Zmocní-li se někdo jiný tohoto těla, cítí totéž co já? Ne. Má úplně jiný pocit!"

Vazba je narušena, dokonce anulována, proto musí nutně vznikat zcela jiný po-cit!

A k tomu musím přidat ještě jednu drobnou noticku. Tím, co vskutku rozčeří hladinu intuitivního pole (a potažmo tedy konstitutivního pole smyslu) je právě a jen po-cit.

K po-citu se váží další důležité momenty toho, co je já (Já). Vůči němu samotnému je rozhodující, že interferencí vln intuitivního pole vznikajících z po-citů (mentálně tělesných dějů) vznikají a rozvíjí se takové změny (konstitutivního) pole, jež se stávají jedinečnými prostředky k přibližování se a uchopení smyslu!

A to je přece to hlavní!!!