Puchner Martin (*1969)
(německý literární historik a filosof, profesor anglické literatury na Harvardu a v Berkeley)
M.H.
"... vyprávět příběh literatury i toho, jak naši planetu proměnila ve svět tvořený slovy."
(Puchner, M.: Svět ve slovech aneb O síle příběhů utvářet národy, historii a civilizaci, Host, Brno 2018, str. 22.)
Výše uvedenými slovy končí Martin Puchner "Úvod" ke své knize. Takové sdělení bylo pro mne dostatečně ponoukavé k tomu, abych se pokusil v několika slovech reagovat.
Ponoukavým se stal zejména použitý obrat - "...proměna planety Země skrze literaturu"! Je to vhodný, přiléhavý obrat? Nezní to příliš nadneseně? Není zde spíše přání otcem myšlenky? Je možné něco takového přijmout? Lze s tím souhlasit?
Domnívám se, že alespoň jeden důvod by mohl hovořit pro případné přijetí takové charakteristiky - "lidský svět" (což vůbec není totožné s tím, co představuje příroda jako taková, planeta Země jako vesmírné těleso, či dokonce vesmír - ztotožňovat "lidský svět" s tím, čím je příroda, Země, vesmír jaksi " o sobě" nezdá se mi pro přílišný antropocentrismus naprosto přípustné) se vskutku postupně konstituoval na řeči, jazyku, slovech. Vždyť právě řeč (nepsaná a později písemně zaznamenávaná) bývá vcelku oprávněně označována za typické "antropinum", tedy specificky lidskou záležitost.
Avšak kromě tohoto přijatelného důvodu má Puchnerovo stanovisko ještě jednu spornou podmínku v podobě dalšího ztotožnění. Pokud totiž ztotožníme slova (řeč, jazyk) s literaturou, pak by onen obrat mohl být vhodný. Můžeme ovšem takové ztotožnění považovat za přípustné? Troufám si soudit, že nikoli.
Oblast řeči (mluvy) a jazyka (v mluvené i psané podobě) je přece bezesporu daleko, daleko obsáhlejší než okruh psané literatury. Vždyť je to naprosto zřejmé.
"Lidský svět" (svět řeči, jazyka, slov) nejprve vznikal a rozvíjel se zcela oproštěn od zaznamenávaných, resp. psaných literárních forem. Zkonstituoval se tedy nějak i bez literatury. (Vždyť se přece původně rozvíjel bez písma, jak o tom svědčí předlouhá a přitom jednoznačně lidská prehistorie.)
Na druhé straně přirozeně platí, že oblast literatury se do sféry konstituce lidského světa po objevení písma výrazně a velice vlivně vřadila a již po několik tisíciletí do ní náleží, nicméně po mém soudu takto zredukovat konstituci "lidského světa" není vhodné.
Je ovšem nutno přiznat, že se autorovi podařilo velmi přesvědčivě prokázat, že literatura (nikoli ovšem v obecném smyslu, tedy literatura vůbec ve všech svých podobách, resp. jakákoli literatura, nýbrž jen její (sit venia verbo) "elitní" útvary) celý proces konstituce lidského světa posílila a zesílila, zdynamizovala a urychlila, a dotvářela tak velmi úspěšně "lidský svět" jako svět slov.
Pro toto prokázání zvolil Martin Puchner pečlivě a důkladně promyšlený a erudovaný výběr textů, na nichž vše ozřejmuje a dokumentuje:
Epos o Gilgamešovi
Tóra a Testamentum novum
Příběh prince Gendžiho
Popol Vuh
Důmyslný rytíř Don Quichote de la Mancha
Texty B. Franklina
Dílo J. W. von Goetha
Komunistický manifest
Básně A. Achmatovové
Prózy A. Solženycina
Epos o Sunďatovi
Texty D. Walcotta
a jiné.
(Jistě by bylo možno autorův výběr korigovat, doplňovat a rozšiřovat. Výše uvedená díla přirozeně konvenují především autorovu literárnímu vkusu a jeho vnitřním postojům. Proto by nebylo v souvislostech mého příspěvku nijak smysluplné komentovat tento výběr.)
Podíl literatury na proměně světa lze tímto způsobem zachytit velice dobře a autorovi se to v mnoha ohledech podařilo. Nicméně je důležité, ba nezbytné uvědomit si jednu znepokojivou okolnost takového traktování úlohy literatury v konstituci "lidského světa", která je ovšem v knize ponechána zcela stranou - tato proměna "lidského světa", resp. její urychlení a dynamizace skrze literaturu je v každém případě věcí minulosti!! A zdá se, že naprosto nenávratné minulosti!!
V současnosti se stačí jen zběžně rozhlédnout po "lidském světě" a celá věc se vyjevuje úplně jinak. Již to vůbec není kniha, nebo ještě obecněji řečeno tištěné slovo jsoucí na pevném podkladu, které by rozhodujícím způsobem vstupovalo do lidských dějů a měnilo "lidský svět".
Problém této nové situace však není v literatuře, resp. knihách či tiskovinách samotných. Problém spočívá v tom, že se "lidský svět" ustavuje radikálně jinak!!
Možná to bude znít příliš pateticky, ale přesto si dovolím tvrdit, že dnes lidé přetvářejí svůj svět tak, že již přestává být "lidským" a stává se "ne-lidským"! A nelze než konstatovat, že tento proces souvisí mimo jiné právě s tím, jak se úloha knihy (literatury), tištěného slova ztrácí v nenávratné minulosti. (Dodatečnou ilustrací tohoto procesu budiž také například postupné zanikání tištěných novin a časopisů na úkor jejich internetových paralel.)
Dnes se planeta Země, resp. to, co se odehrává na jejím povrchu, mění ve "svět v zásadě ne-lidský", neboť "svět", o který se jedná, již vůbec není konstituován na pevně fixovaných slovech - slovech (větách, odstavcích, textech), která by mohla být předmětem adorace, či naopak kritického odmítání, nástrojem skutečné diskuse, polemiky, souboje myšlenek a měla by své odpovědné autory, kteří by za nimi stáli a byli ochotni nést důsledky, které z pevně fixovaných slov vyplývají!
Dnešní tzv. "lidský svět" je totiž stále více a častěji tvořen něčím úplně jiným - anonymními chvějivými, mihotavými stopami elementárních částic na displejích a obrazovkách. Právě tyto sdílené chvějivé stopy konstituují "(ne)lidský svět", neboť v nich a prostřednictvím nich se dějí věci člověka, stejně tak v individuální, jakož i v sociální rovině!
Co to znamená?
Nemohu si pomoci a musím použít poměrně silná a ostrá slova: Je to ohromující, radikální a zdaleka nikoli srozumitelná a pochopitelná a tedy také nikoli lidsky přijatelná změna!
Jediné, co lze nesporně dovodit, je to, že minulostí tvořený "lidský svět" nenávratně mizí, ztrácí se, nalézá svůj konec v nestálých, chimérických, iluzorních stopách, jejichž závažnost stejně jako závaznost je prakticky nulová. Vždyť stačí jediné zmáčknutí tlačítka (které však vůbec nemusí být provedeno vlastní rukou toho, kdo ona chvějivá "světýlka" na displeji vytvořil) a displej zeje prázdnotou!
"Lidský svět" je nahrazován "světem virtuálním", "zdánlivým", "světem jakoby skutečným"! (Jen na okraj poznamenávám, že slůvko "jakoby" je zvýrazněno záměrně. Možná je to nepodstatné a vycházím z pouhé vágní zkušenosti, ale povšiml jsem si, že v českém jazykovém prostředí, zvláště mezi nastupujícími generacemi, nelze přehlédnout, že slůvko, či slůvka "jakoby; jako by" jsou neobyčejně rozšířena. O téměř všem se hovoří, "jako by" to bylo skutečné! Ze slůvek "jakoby; jako by" se stal neobyčejně dotěrný, avšak možná o současnosti mnohé vypovídající prvek slovních projevů.)
M. Puchner zvládl popsat proměnu naší planety ve svět slov skrze literaturu velice dobře a případně. Nicméně je to popis minulosti, nenávratně ztracené minulosti. Současnost a zejména budoucnost se rýsuje ve zcela jiných "(ne)lidsky světských" konturách.
Snad nebude nevhodné, pokusím-li se přivést k čtenářově pozornosti také některé skutečnosti z prostředí současného vědeckého světa, které sice na první pohled s procesy, o kterých se zmiňuji, nesouvisí, avšak pro mne vystupují jako další momenty proměn "lidského světa" v cosi jiného, "ne-lidského".
Moderní věda (zejména fyzika) se v posledních několika desetiletích (resp. jednom století) výrazně proměnila a předkládá laické (ne-vědecké) veřejnosti radikálně jiná pojetí "světa" či "reality".
Dokázala totiž v posledním století postupně totálně "rozdrobit" to, co bývalo označováno jako "svět" - tedy makrokosmos i mikrokosmos. Z hlediska "kvantově" orientovaných teorií reality, které jsou dnes mezi vědci všeobecně akceptovány, je vše, co jest, ve svém jádru "rozdrobeno" na empiricky neidentifikovatelné zlomky, jež jsou dále nedělitelné - jakási kvanta prostoročasu a energie. Mimo jiné to znamená, že existují pouze nejmenší a největší hodnoty délky, rychlosti a akce - jednotkou rychlosti je rychlost světla, jednotkou délky je Planckova délka a jednotkou času je čas, který potřebuje světlo, aby překonalo Planckovu délku.[1] To, co je reálné, má svá absolutní maxima a minima!!
Avšak to zdaleka není všechno. Současná věda (fyzika) dokonce odstraňuje i "nekonečno"! "Nekonečno je tedy ve své podstatě jenom heslo, které dáváme tomu, co zatím neznáme. Zdá se, že příroda nám říká, že nic opravdu nekonečného není".[2]
Také nejnovější matematické úvahy se vypořádávají s problémem nekonečna zcela neobvyklým způsobem. Na jedné straně matematici hovoří o tom, že "nekonečno se v nějaké podobě ukazuje v neostrosti jevů přirozeného reálného světa"[3], na straně druhé odkazují nekonečno do sfér, které kdysi Anaximandros označil jako apeiron, a charakterizují ho jako čisté, vše objímající a vše řídící "cosi", "z čeho vznikají obory všech množin a do čeho zase zanikají pro vzájemnou neslučitelnost svých existencí." Cokoli vypovídat, či myslet o tomto "cosi" (je-li to vůbec nějaké "cosi") je v zásadě zapovězeno![4]
Taková je vpravdě povaha reality a svět lidských smyslů, tj. "lidský svět", je pouhou iluzí, zdáním, chimérou znovu a znovu vyvolávanou nedokonalostí našeho vnímání a myšlení, jež se domnívá, že vytrhuje ze svého okolí tzv. jsoucna, ve skutečnosti však obhospodařuje pouze iluze a zdání.
A tak jako byl tzv. vůči člověku vnější svět "rozdroben" vědou na kvanta prostoročasu a energie, tak je původně "lidský svět" slov, mluvy psané i nepsané, "rozdroben" do nul a jedniček, které ve virtuální realitě nitra počítačových center dirigují ony mihotavé stopy částic. Tzv. "lidský svět" je utvářen právě těmito mihotavými stopami, na základě kterých vzniká cosi, co je v ještě daleko větší míře iluzorní a chimérické.
Tak jako svět vůči člověku vnější už není realitou, neboť tou jsou pouze ony "drobky" - "kvanta prostoročasu a energie", tak tzv. lidský svět už není vůbec reálný, neboť "reálné", byť jen zcela efemérně, jsou ony stopy na displejích a obrazovkách. "Svět člověku vnější" se stává "ne-světem" a "lidský svět se stává "ne-lidským"!
Lidé by se měli připravovat na to, že jejich svět je a stále více bude koncentrován téměř výhradně do aktuálních (pouze tady a teď jsoucích) chvějivých stop elektronů na displejích a obrazovkách. Proto budou žít stále více a v rostoucí míře "ne-lidsky".
Proč?
Důvod má hlubší, filosofickou povahu a týká se bytného založení člověka. Touto současnou a budoucí proměnou bude totiž do nevýznamnosti a zapomnění nepatřičně (v rozporu s ontologií lidského pobývání ve vezdejšnu) odsouván jeden ze základních rysů lidského bytí - totiž tzv. "bytí v předstihu" a s ním spojená existenciální volba!
V iluzorní, virtuální realitě nelze "být skutečně v předstihu", v zásadě se vše koncentruje do "nunc stans" (jakéhosi "stojícího nyní"), je možné tedy být více a více pouze (ač to zní velmi absurdně[5]) "ve stihu". Ono "před - " se rozpouští a ztrácí ve virtuální mlze.
Je třeba si uvědomit, že v takto nově ustavovaném modu bytí člověka se vše ukazuje jako možné, a to vzápětí, téměř okamžitě, na rozdíl od původní bytostné charakteristiky člověka, v níž se projektoval, anebo se alespoň snažil projektovat do budoucna s vědomím důsledků a následků své možné volby.
Volba mezi takto virtuálně rozevřenými okamžitými možnostmi už není skutečnou volbou, nýbrž pouze těkáním, tápáním, bezmyšlenkovitým zmítáním, jež není "rozhodováním v před-stihu", nýbrž je to něco, co je dirigováno pouhou umanutostí po okamžitých prožitcích!
Virtuální realita se tak stává fascinující světem, v němž je možno téměř okamžitě realizovat svou "svobodu od..."! Jenomže to je pouze jedna "tvář" svobody, a to ta méně lidsky významná. Je však velice lákavá a řekl bych ve své atraktivitě až přísavná a lepkavá, jak dosvědčují současné pohyby člověčenství mezi nastupujícími generacemi.
Existenciální volba však vždy znamenala, resp. mohla znamenat silnější, závažnější, lidsky bytostnější realizaci "svobody k...", tj. skutečně lidské svobody. Bylo to obtížnější, náročnější, avšak bylo to možné a znovu a znovu potvrzující lidství v jeho základní ontologické charakteristice.
Koncentrace nového modu bytí člověka na "svobodu od..." ve skutečnosti znamená stálé zužování prostoru možnosti skutečně lidské svobody k ..., a proto také rostoucí míru znesvobodnění a tedy ne-lidskosti!
Text M. Puchnera je ve svém vyznění příjemnou vzpomínkou na lidské rozměry minulosti a rozhodně stojí za to si v něm číst. (Mimo jiné i pro velice dobrou čtivost celého textu svědčící o literárních kvalitách autorových.)
Mohl a podle mého názoru by měl být ovšem také výrazným upozorněním na přicházející "nešťastnou" budoucnost. Bohužel autor takové upozornění či varování ve smyslu alespoň náčrtu toho, co "počítači poháněná literární revoluce přinese" (jak se praví v jedné recenzi této knihy[6]), nenabízí!
[1] Blíže o tom pojednává publikace: Rovelli, C.: Realita není, čím se zdá (Cesta ke kvantové gravitaci), Dokořán a Argo, Praha 2018, str. 202 a násl.
[2] Tamtéž, str. 205.
[3] Vopěnka, P.: Prolegomena, Karolinum, Praha 2014, str.38.
[4] Vopěnka, P.: I. Velká iluze matematiky 20. století, Karolinum, Praha 2015, str. 118.
[5] Ostatně troufnu si tvrdit, že absurdita se stává všednodenní záležitostí lidského pobývání ve vezdejšnu. Prozíravější autoři (filosofové, literáti aj.) to dobře tušili už v minulosti, leč nebylo jim dopřáno příliš velké pozornosti.
[6] https://www.fanzine.cz/recenze-knihy-martina-puchnera-svět-ve-slovech (cit. dne 17.1.2019)