Rovelli Carlo (1956 - )

Italský teoretický fyzik, působí na univerzitách v Pittsburghu a Aix-Marseille.

M. H.

"Znamená to, že učiním-li nějaké rozhodnutí, rozhoduji "já"? Ano, samozřejmě, protože by bylo absurdní ptát se, zdali "já" mohu učinit něco jiného, nežli rozhodl celý komplex mých neuronů. Jak s neobyčejnou jasnozřivostí pochopil už holandský filozof Baruch Spinoza, obě věci jsou jedno a totéž. ....

Náš intenzivní pocit vnitřní svobody, jak pronikavě viděl Spinoza, vyvstává ze skutečnosti, že myšlenky a představy, které o sobě máme, jsou neporovnatelně hrubší a útržkovitější, nežli detailní složitost, jež se uvnitř nás odehrává. Sami sobě jsme zdrojem úžasu."

(Rovelli, C.: 7 krátkých přednášek z fyziky, Dokořán, Praha 2016, str. 85 - 86.)

Nad stránkami Rovelliho krátkých přednášek z fyziky jsem si znovu a znovu opakoval:

Je to prostě tak!

Opět jsem se totiž přesvědčil o tom, že bývá velice zajímavé a pozornosti hodné, když se současný specializovaný vědec, známý expert na teoretickou fyziku, pustí do úvah, jejichž obrysy a kontury do značné míry překračují horizont jeho vlastní vysoce odborné disciplíny.

Skutečnost, že jsou jeho úvahy hodné pozoru, může být, resp. v tomto případě (tj. v případě italského fyzika) je dána především tím, že tyto úvahy jsou poměrně provokativní svou výraznou přímostí a otevřeností a rovněž jednoznačností. V zásadě se to s nimi proto má tak, že je možné s nimi buď zcela souhlasit, nebo je prostě odmítnout. Tertium non datur! Jaký poměr bychom tedy měli zaujmout k úvahám italského teoretického fyzika, pro jejichž ilustraci zřejmě dobře poslouží výše uvedené výňatky?

Ne, nejsem žádný "arbiter in rebus", neřku-li dokonce "arbiter elegantiae". A pravděpodobně bych za jiných okolností velice váhal s vyslovením nějakého zásadního kladného či záporného soudu, nicméně ve vztahu k tomu, co italský vědec vložil za obsah do svých popularizačních přednášek o fyzice, v prvé řadě do přednášky sedmé, poslední (Na okraj poznamenávám, že jsem svou pozornost upřel v tomto směru pouze na obsah této poslední, sedmé přednášky nazvané: "My sami", ze které pocházejí také uvedené citace. Ostatních šest přednášek ponechávám stranou, neboť jsou zaměřeny výhradně k problémům současné teoretické fyziky, termodynamiky a kosmologie.), mám v případě rozhodování mezi možnostmi "sic et non" jedno podstatné vodítko - totiž autorovo odvolávání se na názory Barucha Benedikta Spinozy (1632 - 1677).

Carlo Rovelli píše, že holandský myslitel židovského původu, žijící v prvé a druhé polovině XVII. století, s jasnozřivostí sobě vlastní pochopil, že "obě věci jsou jedno a totéž", přičemž oněmi "věcmi" na jedné straně míní italský vědec nějaké rozhodnutí já (tj. nějakou lidskou mentální aktivitu) a na straně druhé komplex neuronů tvořících náš mozek (tj. jakýsi materiální substrát onoho rozhodnutí). Z mého hlediska nemohu než konstatovat, že Baruch Spinoza jistě leccos jasnozřivě pochopil, zato italský teoretik toho mnoho z filosofova stanoviska nepochopil.

Podobně Rovelli píše o tom, že se ve Spinozově díle setkáváme s pronikavým a jednoznačným názorem na lidskou svobodu. S odvoláním se na spinozovské stanovisko tvrdí učený Ital, že s naší svobodou se to má tak, že se vlastně jedná pouze o "intenzivní pocit vnitřní svobody", který jednoduše "vyvstává ze skutečnosti, že myšlenky a představy, které o sobě máme, jsou neporovnatelně hrubší a útržkovitější, nežli detailní složitost, jež se uvnitř nás odehrává". I zde si ovšem po mém soudu současný vědec nedal příliš mnoho práce s tím, aby porozuměl Spinozovu chápání a pojímání lidské svobody.

Proč tak soudím?

V prvé řadě nelze opomíjet jednoduchou skutečnost, že pro holandského filosofa nemohla znamenat "neuronová struktura našeho mozku" nic podstatného, neboť o ní nemohl mít a také neměl žádné ponětí. Nutné je mít na paměti, na jaké úrovni se v té době nacházely lidské znalosti niterných somatických struktur a jejich fungování.

Dopouštět se podobných (v zásadě nijak opodstatněných a potřebných) anachronismů není rozhodně nijak žádoucí. Vždyť nechat bez náležitého posouzení a promyšlení prolínat (nebo dokonce je ztotožňovat) časově, či historicky velice vzdálené myšlenky je při nejmenším sporné, ne-li vysloveně škodlivé. Co asi tak mohla tušit, či dokonce přesně vědět filosofická osobnost XVII. století o "komplexu neuronů"?

Pro zpochybnění Rovelliho závěru navíc stačí prostě pohlédnout na stránky Spinozova hlavního filosofického pojednání[1] a seznámit se s formulací myšlenek, které zřejmě (možná pouze zprostředkovaně, ba dokonce jaksi "from second hand") inspirovaly nepřesné fyzikovy interpretace.

Ano, v sedmém tvrzení druhé knihy Etiky je řeč o tom, že "uspořádání a vzájemná souvislost idejí je totožná s uspořádáním a vzájemnou souvislostí věcí." A v poznámce k tomuto tvrzení pak Spinoza napsal, že "modus rozlehlosti a idea tohoto modu jsou toutéž věcí vyjádřenou dvěma způsoby". Je však přípustné z těchto myšlenek vyvodit závěr, že lidské mentální aktivity (např. v podobě rozhodovacích procesů) a hlavní orgán lidské centrální nervové soustavy - mozek jakožto komplex neuronů - jsou jednou a toutéž věcí? Troufám si tvrdit, že nikoli!

Mimochodem holandský myslitel nikdy neuvažoval o mozku (anatomicko-neurologické znalosti učenců XVII. století takové úvahy neumožňovaly), předmětem jeho úvah není ani duše (kterou v jejím tradovaném pojetí v podstatě odmítal). To, co je naopak výrazně předmětem jeho zájmu, je lidská mysl (mens). Je mysl člověka jednoduše ztotožnitelná s jeho mozkem, resp. s neuronální strukturou mozku?? O něčem takovém Spinoza vůbec nepřemýšlel. I v současnosti se mi ovšem tato otázka jeví jako paradoxní, ba absurdní.

Záměr holandského myslitele směřoval k něčemu jinému - prokázat, že "idea těla a tělo, tj. mysl a tělo (zvýraznil M. H.), jsou totéž individuum, které je chápáno jednou ve smyslu atributu myšlení a podruhé ve smyslu atributu rozlehlosti", jak je vysvětleno v poznámce k 21. tvrzení druhé knihy Etiky. Domnívám se, že pochopit diferenci mezi úvahami Barucha Spinozy a řetězcem úvah italského fyzika není nijak obtížné.

U Rovelliho kromě toho, zdá se, jde o to, že chce vsugerovat čtenáři (či posluchači) především svou vlastní představu o tom, že otázka lidských mentálních aktivit a tedy i otázka lidského "jáství" vlastně není nijak složitá. Všechna tajemství a podivuhodnosti lidského myšlení, souzení, rozhodování, emočních aktivit, prostě "mentální činnosti" jsou jednoduše vysvětlitelná z toho, že se nejedná o nic jiného než o "výslednice bohaté a prchavé interakce miliard neuronů v našem mozku". Proto "není žádné "já" stojící vedle neuronů mého mozku", jak uzavírá teoretický fyzik.[2]

Ale takový závěr nelze označit jinak než jako "nihil novi sub sole"! Už v samotném XVII. století (a pak zejména ve století následujícím) se začali zabývat stejnou myšlenkou (a pokusili se ji rozvíjet) britští empiričtí filosofové. Poučení o cestách a cestičkách, po nichž se ubíraly jejich úvahy, je možné nalézt v každých obsáhlejších dějinách evropské filosofie a přirozeně v samotných dílech empiristicky orientovaných myslitelů (jakým byl například skotský učenec David Hume (1711 - 1776)). A ve stejných nebo podobných kompendiích lze také objevit poučení o tom, že mnohé z oněch cest a cestiček se ukázaly být slepé a tajemství lidského "já" zůstávalo nerozluštěno a dosud rozhodně není odhaleno. (S tím, co tvrdí italský fyzik, by ovšem všechno tajemné a neodhalené postupně zmizelo jak pověstná "pára nad hrncem"!)

Spinozovy myšlenky byly a jsou mnohdy v tomto směru využívány jako inspirace, nicméně způsob, který zvolil Carlo Rovelli a který je spíše pouze nekritickým promítnutím současného, reduktivního přístupu, je odsouzen k nezdaru. (Adjektivum "reduktivní" jsem použil proto, že jsem přesvědčen o tom, že podobné názory v současnosti prostě "redukují" celou problematiku lidského vědomí, sebeuvědomění, jáství atd. na otázky spojené s výzkumem a co možná dokonalým mezoskopickým a matematickým zmapováním neuronální struktury mozku.[3])

Ostatně i o druhém odvolání se na myšlenky holandského filosofa platí, že způsob, který C. Rovelli zvolil, není plně korektní, neboť (aniž by na to výslovně upozornil) využívá jen jeden z momentů Spinozových analýz problému lidské svobody.

Je pravdou, že na řadě míst své Etiky (a nejen tohoto spisu) Spinoza poukazuje na podstatný rys mnoha lidských představ o svobodě - totiž na jejich iluzornost. Pro ilustraci připomeňme pasáže z obsáhlé poznámky ke druhému tvrzení III. knihy Etiky: "A tak nás naše zkušenost stejně jako náš rozum jasně poučují, že lidé se pokládají za svobodné jen proto, že jsou si vědomi svého jednání, ale o příčinách, které je determinují, nevědí vůbec nic. ... rozhodnutí tedy vznikají v mysli s toutéž nutností jako ideje skutečně existujících věcí. Věří-li někdo, že mluví, mlčí nebo jedná ze svobodného rozhodnutí mysli, pak sní s otevřenýma očima."

Tento moment, řekněme jakýsi "záporný moment" potvrzující iluzornost lidských představ o svobodě, Spinoza rád zdůrazňoval. Nakonec právě proto byl mnohými označován za myslitele hlásajícího tezi o "svobodě jakožto poznané nutnosti"(!?).[4]

Nelze však pominout skutečnost, že to je vskutku jen jeden z momentů. Baruch Spinoza traktoval problém lidské svobody daleko hlouběji a s podstatně větší pronikavostí. Výklad toho, jak se s tímto prastarým filosofickým problémem vyrovnával, by byl velice obsáhlý a překročil by horizont těchto stručných poznámek k myšlenkám italského fyzika.

Nicméně alespoň v náznaku je možné konstatovat, že pokud by se holandský myslitel spokojil s výše uvedeným "záporným pojetím lidské svobody", tj. s pojetím svobody jako čisté iluze, nemusel by vůbec usilovně pracovat na své monumentální Etice, která je konec konců, byť to nemusí být na první pohled patrné, především pojednáním o skutečné, neiluzorní lidské svobodě, resp. "o cestě, která vede ke svobodě", jak praví sám filosof v první větě předmluvy k V. knize Etiky, jež nese titul "O moci rozumu neboli o lidské svobodě".

Každý, kdo hodlá alespoň v nejnutnější míře porozumět Spinozovu pojetí lidské svobody, by měl věnovat prostudování této závěrečné knihy Etiky maximální pozornost. Jistě by se mu pak podařilo uvědomit si, že ono "záporné pojetí" zdůrazňoval holandský myslitel především proto, aby ukázal, že takových iluzorních představ a "snění s otevřenýma očima" je třeba se co nejvíce uvarovat, neboť ony zkreslují obraz, který si sami o sobě vytváříme. A především by se mu zároveň podařilo postupně se seznamovat s cestou, která vede ke skutečné, neiluzorní svobodě. (Je to cesta vskutku nelehká a obtížně schůdná, neboť jak sám Spinoza zdůraznil v úplně poslední větě své Etiky: "Všechno vznešené je jak obtížené, tak vzácné.")

Opět pro alespoň zběžnou orientaci a základní ilustraci uveďme pasáž z poznámky k závěrečnému 42. tvrzení V. knihy Etiky: "Tím jsem probral vše, co jsem chtěl dokázat o moci mysli nad afekty a o její svobodě. Je z toho zřejmé, jakou moc má moudrý člověk a oč zmůže víc než člověk nevědomý, jenž jedná jen podle svých choutek. Nevědomý člověk, kromě toho, že je všelijak zmítán vnějšími příčinami a není schopen dosáhnout právě spokojenosti, žije navíc jakoby nevědom sám sebe, Boha a věcí, a jakmile přestane podléhat afektům, přestane současně i být. Naproti tomu moudrý člověk, pokud se o něm uvažuje jako o takovém, málo zakouší hnutí mysli, a vědom si sám sebe, Boha a jakési věčné nutnosti věcí, nikdy nepřestává být, nýbrž má vždy pravou spokojenost ducha."

Vrátím-li se k úvahám Carla Rovelliho, rád bych zdůraznil, žesami sobě jsme zdrojem úžasunikoli proto, že jsme "odsouzeni" k italským fyzikem zmiňované nevědomosti a falešným obrazům a představám o sobě samých, nýbrž proto, že bychom měli žasnout zejména nad tím, co naznačoval a promýšlel Baruch Spinoza - totiž (pokud si to všechno uvědomíme) nad našimi možnostmi volby mezi nevědomostí a moudrostí, tj. mezi nesvobodou (iluzorní "svobodou") a svobodou.

Vskutku, pokud si uvědomíme svou možnost volby (a tuto možnost vskutku máme a nemůže nám být nikdy zcizena, pouze námi samými může být potlačena a zasunuta kamsi do sfér neuvědomění, pokud podléháme příliš tlaku vnějších sil odporujících naší přirozenosti - to je po mém soudu hlavní poselství Spinozova filosofování), uvědomíme si, že nejsme předurčeni, determinováni, ba odsouzeni k jedné jediné cestě - tedy vede nás to k tomu, že si uvědomíme svou vlastní individuální svobodu.

Zdrojem "intenzivního pocitu vnitřní svobody" proto nemusí a v plnosti ani nemohou být, pokud má být naše svoboda reálnou a nikoli iluzorní, pouze naše iluzivní, falešné představy o nás samých. Naopak skutečným, nefalšovaným zdrojem je, jak nás nabádá Baruch Spinoza, uvědomění si moci naší vlastní mysli nad našimi afekty, která pramení z moudrosti, tj. z větší a větší schopnosti člověka poznávat sebe sama (svou přirozenost), Boha (tj. věčný řád modálních způsobů existence absolutně nekonečného jsoucna) i věci tvořící přírodu a svět.

[1] Spinoza, B.: Etika, přel. K. Hubka, nakladatelství Svoboda, Praha 1977, zejména str. 115 a násl.

[2] Viz citované vydání Rovelliho přednášek, str. 85.

[3] Ostatně sám Rovelli hned poukazuje na jednu z nejmodernějších teorií založenou na těchto redukujících přístupech. Jedná se o integrovanou informační teorii italského vědce Giulia Tononiho, kteréžto cílem je kvantitativní charakteristika fyzikální diference mezi vědomím (bděním) a nevědomím (bezesný spánek). Viz citované vydání Rovelliho přednášek, str. 83-84. K tomu je možné srovnat následující citát z Tononiho knihy: "Integrovaná informace poměřuje, kolik toho celek dokáže rozlišit nad úrovní svých částí, a Φ je jejím symbolem. Komplex je tím, kde Φ dosahuje maxima a kde přebývá jedno vědomí - jediná entita zkušenosti". (Viz Tononi, G.: Pouť od mozku k duši, Dybbuk, Praha 2015, str. 177.)

[4] Snad nebude nevhodné připomenout, že se tato hrubá parafráze, spíše však notné zkreslení spinozovských myšlenek šířila především zásluhou marxisty-pozitivisty F. Engelse, jenž si reduktivním způsobem vyložil Hegelovu interpretaci spinozovské filosofie.