Russell Bertrand

Bertrand Russell (1872 - 1970)

Anglický myslitel, typický představitel přesného matematizujícího a logického, resp. rigorózně vědeckého myšlení moderní doby, matematik a logik, novopozitivistický filosof, zručný esejista a veřejný činitel.

Překlad z anglického jazyka:

B. Russell: History of Western Philosophy

Book III: Modern Philosophy

Part I: From the Renaissance to Hume

Chapter 10: Spinoza

Vydáno v nakladatelství Routledge, London 1996, str. 521 - 530.

Úvodní slovo

Překlad textu o B. B. Spinozovi anglického matematika, logika a filosofa Bertranda Russella z jeho zpracování dějin západní filosofie (History of Western Philosophy) vznikl především z prosté potřeby seznámit se podrobněji s názory a historicko-filosofickými výklady jednoho z nejznámějších vědců a myslitelů XX. století a popřípadě je zprostředkovat českému čtenáři, který se zajímá o myšlenky holandského filosofa židovského původu z XVII. století a jejich moderní výklad. Nicméně důvody vzniku překladu spočívaly i v některých dalších okolnostech.

Pokud bychom byť jen zběžně procházeli historii evropského filosofického myšlení, bylo by pro nás poměrně nesnadné nalézt více protikladné myslitele a odlišné osobnosti.

Na straně jedné anglický učenec a exaktní vědec Bertrand Russell (1872 - 1970) - představitel přesného matematického a logického, resp. přísně vědeckého myšlení moderní doby, filosof novopozitivismu, zdatný esejista, veřejný činitel a pacifista .

A na straně druhé holandský myslitel Baruch Benedictus Spinoza (1632 - 1677) - představitel ryzího raně novověkého racionalismu, solitérní filosof židovského původu, v jehož myšlení lze nalézt prvky stoicismu, vliv idejí raně novověké přírodovědy, stopy mysticismu renesanční kabaly i středověké židovské filosofie. Již pouhé porovnání těchto charakteristik stejně jako srovnání životních osudů obou myslitelů vykazuje značnou protikladnost.

V případě Bertranda Russella byl jeho velice dlouhý život naplněn mimořádnými vědeckými a myšlenkovými výkony, řadou zvláštních a překvapivých společensko-politických aktivit, značnou popularitou a proslulostí ve vědeckém světě spojenou s mnohými vědeckými a společenskými poctami doma i v zahraničí.

Baruchu Benediktu Spinozovi byl naopak dopřán poměrně krátký život, který prožil v ústraní, osamocenosti a jisté, až udivující prostotě. V nábožensky exaltovaném prostředí se stal paradoxně bezvěrcem. Z židovských obcí byl exkomunikován a žádné jiné vyznání víry nepřijal. V posledních několika letech života byl navíc vystaven neobyčejné nenávisti a zášti zejména ze strany představitelů oficiálního náboženství kvůli svým společensko-politickým a filosofickým, ba i teologickým stanoviskům a názorům. Nelze také opomenout, že odpor k jeho filosofickým postojům se ještě dlouho po jeho smrti stupňoval dokonce až k úplnému odmítání, opovržení a zatracení.

Je přinejmenším zajímavé a pozornosti hodné, že přes tuto protikladnost dokázal anglický učenec moderní doby nalézt ve svém výkladu Spinozovy filosofie řadu momentů, které je nejen možné, ale i potřebné akceptovat. Domnívám se, ba jsem přesvědčen, že ve světle výše uvedeného srovnání vystoupí tato pozoruhodnost a význam Russellových názorů velice dobře.

Svůj překlad jsem doplnil několika detailnějšími poznámkami, případně také drobnými korekcemi a stručnými komentáři (jejich obsah jsem čerpal zejména ze svých dlouholetých spinozovských studií zachycených především v mé větší spinozovské monografii z roku 2006[1], popřípadě v dalších studiích a statích), které mají dokreslit a osvětlit některé Russellovy závěry. Podrobnější analýzy či komentáře těchto závěrů jsem záměrně neformuloval, neboť se domnívám, že je vhodné ponechat je na kompetenci čtenáře.

M. H.

B. Russell: Spinoza

Spinoza (1632 - 1677) je nejušlechtilejší a nejmilejší [nejlíbeznější][2] z velkých filosofů. Intelektuálně ho někteří jiní překonali, ale morálně [z etického hlediska] čněl a ční nade všemi. Přirozeným důsledkem bylo, že byl během svého života i staletí po své smrti považován za hrozně špatného člověka. Narodil se jako Žid, ale Židé ho exkomunikovali. Stejně tak se ho obávali křesťané, ačkoli v celé jeho filosofii dominuje idea Boha. Ortodoxní stoupenci náboženství ho vinili z ateismu. Leibniz, který mu vděčil za mnohé, tajil svůj dluh vůči němu a pečlivě se střežil toho, aby řekl slovo na jeho obhajobu. Šel dokonce tak daleko, že lhal o rozsahu své osobní známosti s heretickým Židem.[3]

Spinozův život byl velice prostý. Jeho rodina přišla do Holandska [přesněji: do severonizozemské provincie Holland] ze Španělska, či snad z Portugalska, chtějíc tak uniknout před inkvizicí.[4] On sám byl vzdělán v židovských naukách, avšak shledával nemožným setrvávat v ortodoxní židovské víře. Dostal nabídku 1.000 florinů [zlatých] za to, že se na jeden rok zřekne svých pochybností [o víře předků]. Když odmítl, pokusili se ho [snad] zavraždit.[5] Nepodařilo se to, a tak byl nakonec proklet všemi klatbami Deuteronomia[6] a klatbou, již Eliáš pronesl k dětem, které v důsledku toho byly medvědicí roztrhány na kusy.[7] Ale žádná medvědice na Spinozu nezaútočila. On žil tiše, nejprve v Amsterdamu a později v Haagu[8], obstarávaje si živobytí broušením čoček [do optických přístrojů, které byly tehdy velice módní]. Jeho potřeby byly skromné a prosté a během svého života prokazoval vzácný nezájem o peníze. Těch několik málo lidí, kteří ho znali, ho milovalo, i když neschvalovali jeho zásady. Holandská vláda se svým obvyklým liberalismem jeho názory na teologická témata tolerovala, ačkoli na čas se ocitl v politické nepřízni, protože stranil Johannu de Wittovi[9] proti oranžskému rodu (House of Orange). V raném věku 43 let zemřel na tuberkulózu.[10]

Jeho hlavní dílo, Etika, bylo publikováno posmrtně.[11] Než o něm pojednáme, musí být řečeno několik slov o dalších jeho dvou knihách, Traktátu teologicko-politickém[12]a Rozpravě politické.[13] První kniha je kuriózní kombinací biblické kritiky a politické teorie, druhé dílo se týká jen politické teorie. V kritice Bible Spinoza částečně anticipuje moderní pohledy zvláště vzhledem k mnohem pozdější dataci různých knih Starého zákona, než jaká byla tradičně označována. Prostřednictvím toho se snažil ukázat, že Písmo svaté může být interpretováno tak, že to bude slučitelné s liberální teologií.[14]

Spinozova politická teorie je odvozena především z Hobbese[15], a to navzdory velkému rozdílu v charakteru obou mužů. Spinoza tvrdil, že v přirozeném stavu není žádné dobro ani zlo, protože zlo plyne z neposlušnosti vůči zákonu. Také tvrdil, že panovník nemůže činit nic zlého a souhlasil s Hobbesem v tom, že církev má být úplně podřízena státu. Odporoval každé rebelii, dokonce i proti špatné vládě, a považoval problematickou situaci v Anglii za důkaz škod, které vznikají z násilného odporu proti autoritě. S Hobbesem však nesouhlasil ve vztahu k úvahám o demokracii jako nejpřirozenější formě vlády. Rovněž nesouhlasil s tvrzením, že by subjekty měly obětovat panovníkovi všechna svá práva. Za zvláště důležitou považoval svobodu názoru. Tak docela netuším, jak to [tj. důležitost svobody názoru] smiřoval s míněním, že by náboženské otázky měl řešit stát. Soudím, že když to říká, míní to tak, že by měly být řešeny spíše státem než církví. V provincii Holland byl stát mnohem tolerantnější než církev.

Spinozova Etika se zabývá třemi různými tématy. Začíná metafyzikou, pak přechází k psychologii vášní a vůle a nakonec vytváří etiku založenou na předchozí metafyzice a psychologii. Metafyzika je modifikací myšlenek R. Descarta[16], psychologie je reminiscencí na Hobbese, ale etika je originální a tvoří nejhodnotnější část celé knihy. Vztah Spinozy k Descartovi je v některých ohledech ne nepodobný vztahu Plotina k Platonovi. Descartes byl mnohostranný muž plný intelektuální originality, avšak nepříliš zatížený morální opravdovostí. Ačkoli objevil "důkazy" směřující k podpoře ortodoxní víry, mohl by být použit [resp. mohly by být jeho názory použity] skeptiky stejně jako Carneades použil Platona. Spinoza, ač nebyl bez vědeckého zájmu a dokonce napsal pojednání o duze[17], byl hlavně zaměřen na náboženství a mravní ctnosti.[18] Přijal od Descarta a jeho současníků materialistickou a deterministickou fyziku[19] a hodlal uvnitř tohoto rámce nalézt prostor pro úctu a život věnovaný Bohu. Jeho přístup byl skvělý a vzbuzuje obdiv alespoň v těch, kteří nebyli schopni tak úspěšně přemýšlet.

Spinozův metafyzický systém je stejného typu, jaký byl zaveden Parmenidem. Existuje jen jedna substance, "Bůh neboli příroda", nic konečného není soběstačné. Descartes přijal tři substance, Boha, mysl a matérii [látku]. Je pravdou, že Bůh, alespoň pro něj, byl co do významu substanciálnější než mysl a matérie [látka], jelikož je stvořil a mohl by je, pokud by chtěl, zničit! Ale s výjimkou ve vztahu k Boží všemohoucnosti byly mysl a matérie [látka] dvě nezávislé substance a byly každá zvláště definovány atributy myšlení a rozlehlosti.[20] Spinoza nic z toho neměl. Pro něj byly myšlení a rozlehlost dvěma atributy Boha. Bůh má také nekonečný počet jiných atributů, musí proto být v každém ohledu nekonečný.[21] Avšak tyto další atributy jsou nám neznámé. Individuální duše a oddělené části matérie [látky] jsou pro Spinozu adjektivní. Nejsou to věci, ale spíše aspekty Božího bytí. Nemůže existovat žádná osobní nesmrtelnost, v jakou věří křesťané, ale pouze neosobní druh [nesmrtelnosti], jenž spočívá ve stále větším a větším sjednocení s Bohem. Konečné věci jsou definovány jejich hranicemi, fyzickými nebo logickými, to znamená [že je o nich nutno] říci, čím nejsou: "všechno určení je negací"[22]. Může existovat jen jedno bytí, které je zcela pozitivní, a Bůh musí být absolutně nekonečný. Proto je Spinoza přiveden ke kompletnímu a čistému panteismu[23].

Cokoli, co jest, je podle Spinozy ovládáno absolutní logickou nutností. Neexistuje nic takového jako svobodná vůle v mentální sféře, nebo náhoda ve fyzickém světě. Cokoli, co se děje, je manifestací nevyzpytatelné Boží přirozenosti, a je logicky nemožné, že by události mohly být jiné, než jsou.[24] To vede k problémům ve vztahu k [objasnění či vysvětlení] hříchu, což [Spinozovi] kritici nemálo zdůrazňovali. Jeden z nich, který si všiml, že podle Spinozy je cokoli nařízeno Bohem a je to proto dobré, se rozhorleně táže: Co je dobrého na tom, že Nero mohl zabít svou matku? Co je dobrého na tom, že Adam jedl jablko? Spinoza odpovídá, že to, co bylo pozitivní v těchto činech, bylo dobré, a co bylo negativní, bylo špatné. Avšak negace existuje jen z hlediska konečných stvoření. V Bohu, který sám je naprosto reálný, neexistuje žádná negace, a proto zlo, ve kterém se nám zdají být [ukryty] hříchy, neexistuje, pokud jsou hříchy nahlíženy jako část celku. Ta či ona podoba této doktríny, byť by byla pěstována maximálně mysticky, nemůže být zřejmě smířena s ortodoxní naukou o hříchu a zatracení. Je totiž úzce propojena s úplným Spinozovým odmítáním svobodné vůle.[25] Ačkoli nebyl Spinoza vůbec polemický a skrýval poctivě své názory, přesto šokoval své současníky. Odpor k jeho učení není proto překvapující.

Etika napodobuje Eukleidův styl s definicemi, axiomy a teorémy.[26] O čemkoli, co následuje po axiomech, se předpokládá, že bude přísně dokázáno deduktivními argumenty. To činí její četbu obtížnou. Moderní student, který nemůže předpokládat, že existují přísné "důkazy" takových věcí, v jejichž založení se vyzná, je pak zadržen rostoucí netrpělivostí s detaily důkazů, které ve skutečnosti není třeba zvládnout. Je třeba číst vyjádření v propozicích a studovat scholia[27], jež obsahují mnohé z toho, co je v Etice nejlepší. Dávat Spinozovi za vinu jeho geometrickou metodu však znamená nedostatek porozumění [vůči jeho filosofickému systému[. Tvrdit, že cokoli může být dokázáno - to byla esence jeho systému, etického stejně jako metafyzického. Proto byla tvorba důkazů podstatná. Nemůžeme přijmout jeho metodu, avšak zejména proto, že nemůžeme akceptovat jeho metafyziku. Nemůžeme uvěřit tomu, že souvislosti a vazby mezi částmi universa jsou logické, protože jsme přesvědčeni, že vědecké zákony musí být objeveny pozorováním a nikoli pouhým rozumováním[28]. Ale pro Spinozu byla geometrická metoda nutná a byla svázána s nejpodstatnější částí jeho učení.

Přecházím nyní ke Spinozově teorii emocí[29]. Ta přichází po metafyzické diskusi o povaze a původu mysli, jež vede k překvapujícímu tvrzení, že "lidská mysl má adekvátní poznání věčné a nekonečné esence Boha"[30]. Ale vášně[31], které jsou diskutovány ve III. knize Etiky, nás matou a zatemňují náš intelektuální náhled celku. "Cokoli", řekli jsme, "je natolik, nakolik je v sobě, snažíc se zachovat ve svém bytí."[32] Z toho vyrůstá láska a nenávist a zápas. Psychologie III. knihy je naprosto egoistická. "Ten, kdo si představuje, že objekt jeho nenávisti je zničen, pocítí potěšení." "Jestliže si představujeme, že někdo má z něčeho rozkoš, kterou může mít jen jedna osoba, budeme po tom toužit, přestože se dotyčný člověk toho nebude chtít vzdát."[33] V této knize jsou dokonce místa, kde se Spinoza vzdává projevu matematicky dokázaného cynismu, když říká: "Zášť roste recipročně bytí a na druhé straně může být potlačena láskou."[34] Podle Spinozy je sebezáchova fundamentálním motivem vášní, avšak sebezáchova změní svůj charakter, když si uvědomíme, že to, co je v nás reálné a pozitivní, je to, co nás spojuje a sjednocuje s celkem, a nikoli to, co zachovává projev oddělenosti [od celku, nikoli od jiného].

Poslední dvě knihy Etiky nazvané "O lidské nesvobodě neboli síle afektů" a "O moci rozumu neboli o lidské svobodě"[35] jsou nejzajímavější. Jsme nesvobodni ve vztahu k tomu, co se v nás děje [a je] určováno vnějšími příčinami, a jsme svobodni ve vztahu k tomu, jak jsme sebe-určeni. Spinoza stejně jako Sokrates a Platon věří, že všechny špatné činy jsou výsledkem rozumového omylu. Člověk, který adekvátně rozumí své vlastní situaci, bude jednat moudře. A dokonce bude šťastný tváří v tvář tomu, co pro jiného bude neštěstím. Nevyzývá k nesobeckosti, je přesvědčen, že v jistém smyslu hledání sama sebe a pečlivější sebezáchova ovládá veškeré lidské chování. "Žádná ctnost nemůže být pochopena jako přednější než snaha o zachování se ve svém vlastním bytí"[36]. Ale tato koncepce toho, co bude moudrý člověk volit jako cíl svého sebezkoumání, je odlišná od obyčejného egoisty: "Největším dobrem mysli je poznání Boha a nejvyšší ctností je Boha znát." [37] Emoce jsou nazývány "vášně", pokud pocházejí z neadekvátních idejí. Vášně v různých lidech mohou být v konfliktu, ale lidé žijící pod vedením rozumu budou spolu souhlasit. Potěšení je samo o sobě dobré, naděje a strach jsou však špatné. A taková je i lidskost a lítost: "Kdo lituje nějakého činu, je dvakrát ubohý a slabý.[38]" Spinoza pojímá čas jako nereálný, a proto všechny emoce, které mají co do činění s událostmi budoucnosti nebo minulosti, odporují rozumu. "Pokud mysl pojímá věc pod diktátem rozumu, je podnícena [afikována][39] stejně, ať se jedná o ideu věci přítomné, minulé nebo budoucí."[40]

Je obtížné něco takového vyslovit, ale je to esence Spinozova systému a uděláme dobře, budeme-li se toho na chvíli držet. V obecném mínění "dobré je vše, co dobře končí". Jestliže se universum postupně zdokonaluje, přemýšlíme o něm lépe, než kdyby se postupně zhoršovalo, byť suma dobra a zla zůstává stejná v obou případech. Jsme daleko více znepokojeni katastrofami v naší vlastní době než v době Čingischánově. Podle Spinozy je to iracionální. Cokoli se děje, je částí věčného bezčasového světa, jak ho vidí Bůh. Vůči němu je datum [časové určení] irelevantní. Moudrý člověk, pokud to dovoluje lidská konečnost, se snaží vidět svět jako Bůh, sub specie aeternitatis, pod aspektem věčnosti. Ale, můžete odpovědět, jistě jsme oprávněně více znepokojeni budoucími neštěstími, která snad mohou být odvrácena, než minulými pohromami, se kterými nemůžeme udělat nic. Na tento argument poskytuje Spinozův determinismus odpovědi: Jen neznalost nás nutí myslet, že můžeme změnit budoucnost. Co bude, bude, a budoucnost je fixována jako neměnná, stejně jako minulost. To je důvod, proč jsou naděje a strach zbytečné, obojí závisí na náhledu na budoucnost jako nejistou, a proto pochází z nedostatku moudrosti.

Když získáváme, pokud můžeme [nebo pokud je to možné], vidění světa, které je analogické Božímu vidění, vidíme cokoli jako část celku a jako nutné ve vztahu k dobru celku. Proto "je poznání zla neadekvátním poznáním"[41]. Bůh nepoznává zlo, protože žádné zlo nemůže být poznáno. Zjevení zla by se týkalo jen těch částí univerza, které by byly vůči sobě subsistentní.

Spinozův náhled směřuje k osvobození lidí z tyranie strachu. "Svobodný člověk ze všeho nejméně myslí na smrt, jeho moudrost není meditací o smrti, ale o životě."[42] Spinoza žil cele podle tohoto předpisu.[43] Poslední den svého života byl úplně klidný, nevzrušený, jako Sokrates ve Faidonu. Jako kterýkoli jiný den hovořil o věcech, jež zajímaly jeho společníka v debatě[44]. V odlišnosti od jiných filosofů on nejenže věřil své vlastní nauce, ale dokonce ji praktikoval. Nevím o žádné příležitosti, vzdor velkým provokacím, ve které by byl zrazen [svým] hněvem a zlostí v přesvědčení o své etice. Naopak byl dvorný a rozumný, nikdy se nezpronevěřující, nýbrž vždy nejvyšší měrou přesvědčený.

Cokoli se děje z nás samých, je dobré. Jen co přichází zvnějšku, je pro nás špatné. "Všechny věci, jejichž účinnou příčinou je člověk, jsou nutně dobré. Člověku se nemůže přihodit žádné zlo s výjimkou toho, co je z vnějších příčin.[45]" Zřejmě proto se nemůže stát nic zlého universu jako celku, pokud není subjektem[46] vnějších příčin. "Jsme částí univerzální přírody a následujeme její řád. Jestliže máme jasné a rozlišené chápání toho, že část naší přirozenosti, která je definována chápavostí, jinými slovy lepší část nás, bude jistě schopna smířit se s tím, co se nám stane, budeme se snažit v takovém smíření setrvat.[47]" Pokud je člověk nechtějící částí[48] většího celku, je v otroctví, ale pokud skrze pochopení pevně porozuměl realitě celku, je svobodný. Důsledky této nauky jsou rozvedeny v poslední knize Etiky.

Spinoza nečiní jako stoikové předmětem všechny emoce, on činí předmětem jen ty, které jsou "vášněmi", tj. ty, ve kterých objevujeme sami sebe jako pasivní, [tj.] v moci vnějších sil. "Emoce, která je vášní, přestává být vášní, jakmile si vytvoříme její jasnou a rozlišenou ideu.[49]" Pochopení toho, že všechny věci jsou nutné, pomáhá mysli získat moc nad emocemi. "Ten, kdo jasně a rozlišeně rozumí sám sobě a svým emocím, miluje Boha, a tak mnohem a mnohem víc rozumí sobě a svým emocím.[50]" Toto tvrzení nás přivádí k "intelektuální lásce Boha", ve které tkví moudrost. Intelektuální láska Boha je jednota myšlení a emocí: myslím, že se dá říci, že to spočívá v pravdivém myšlení kombinovaném s radostí v chápání pravdy. Všechna radost v pravdivém myšlení je částí intelektuální lásky Boha, proto neobsahuje nic záporného a je proto pravdivě částí celku a nikoli jen zjevně, tak jako je tomu v případě fragmentárních věcí, jež se špatně jeví, pokud jsou separovány v myšlení.

Před chvílí jsem řekl, že intelektuální láska Boha zahrnuje radost, ale snad to byla chyba. Spinoza říká, že Bůh není podnícen [afikován] žádnou emocí libosti nebo bolesti, a tedy říká, že "intelektuální láska mysli k Bohu[51] je částí nekonečné lásky, kterou Bůh miluje sám sebe[52]". Nicméně myslím, že v "intelektuální lásce" existuje něco, co není čirým intelektem. Snad obsažená radost je uvažována jako něco vyššího než libost.

"Láska k Bohu", řekli jsme, "musí zaujímat rozhodující místo v mysli." Vypustil jsem Spinozovy důkazy, ale čině tak, dostal jsem neúplný obraz jeho myšlení. Tak [například] výše uvedená propozice je dokázána v krátkosti. Ocituji důkaz v plnosti, čtenář si tak může představit i další důkazy. Důkaz je následující:

"Protože tato láska je spojena se všemi modifikacemi těla (V, 14) a je všemi podporována (V, 15), proto (V, 11) musí zaujímat rozhodující místo v mysli. Q. E. D."[53]

Tvrzení V, 14, na které výše uvedený důkaz odkazuje, tvrdí: "Mysl může přinášet cosi o tom, čím všechny tělesné modifikace nebo obrazy věcí poukazují k ideji Boha." Tvrzení V, 15 výše citované tvrdí: "Kdo jasně a rozlišeně chápe sám sebe a své emoce, miluje Boha a v poměru k tomu víc a víc rozumí sobě a svým emocím." V, 11 tvrdí: "Pokud mentální obraz odkazuje k víceru předmětům, tak je to nejen častější, ale i živější a zaujímá to mysl ve větší míře."[54]

Výše uvedený důkaz může být vyjádřen také následovně: Každý pokrok v rozumění tomu, co se nám děje, spočívá v odkazu události k ideji Boha, pokud je cokoli vpravdě částí Boha. Toto rozumění čemukoli jako části Boha je láska Boha. Když všechny objekty odkazují k Bohu, idea Boha bude plně okupovat mysl.

Tedy tvrzení, že "láska Boha musí zaujímat rozhodující místo v mysli" primárně není morální napomenutí, nýbrž vylíčení toho, co se musí dít, když získáváme rozumění.

Řekli jsme, že nikdo nemůže Boha nenávidět, ale na druhé straně "ten, kdo miluje Boha, nemůže usilovat o to, aby mu Bůh lásku vrátil." Goethe, který Spinozu obdivoval bez toho, že by mu zpočátku rozuměl,[55] chápe toto tvrzení jako instanci sebezapření. Nic takového to však není, Je to logický důsledek Spinozovy metafyziky. On neříká, že by člověk neměl mít povinnost chtít, aby ho Bůh miloval, říká, že člověk, který miluje Boha, nemůže chtít, aby ho Bůh miloval. To objasňuje důkaz, který říká: "Proto jestliže by člověk měl takto usilovat, toužil by (V, 17, coroll.)[56], aby Bůh, kterého miluje, nebyl Bohem, a tedy by toužil, aby cítil bolest (III, 19)[57], což je absurdní. (III, 28)"[58] V, 17 je propozice vždy odkazující k tomu, co říká, že Bůh nemá žádné emoce libosti či bolesti. Výše uvedené corollarium[59] vyvozuje, že Bůh nikoho nemiluje ani nenávidí. Zde opět není zahrnut etický předpis, ale logická nutnost. Člověk, který miluje Boha a přeje si, aby Bůh miloval jeho, přeje si, aby cítil bolest, což je absurdní.

Tvrzení, že Bůh nemůže nikoho milovat, nemůže být uvažováno v protikladu k tvrzení, že Bůh miluje sebe sama nekonečnou intelektuální láskou. Smí milovat sebe, pokud je to bez falešné víry. A intelektuální láska je v každém případě velice speciální druh lásky.

K tomuto bodu nám Spinoza říká, že nám chce dát "všechny léky proti emocím". Velkým lékem jsou jasné a rozlišené ideje o přirozenosti emocí a jejich poměru k vnějším příčinám. Existuje další výhoda v lásce k Bohu ve srovnání s láskou lidských bytostí: "Spirituální nezdravost a neštěstí může vůbec být přičteno přehnané lásce k něčemu, co je subjektem mnoha změn."[60] Ale jasné a rozlišené poznání "vyvolává lásku k věci neměnné a věčné", a taková láska nemá turbulentní a neklidný charakter lásky k objektu, který je transientní a změnitelný.

Ačkoli osobní přežívání po smrti je iluzí, existuje nicméně něco v lidské mysli, co je věčné. Mysl si může jen představovat nebo vzpomínat, zatímco tělo trvá, ale v Bohu existuje idea, která vyjadřuje esenci toho nebo onoho lidského těla pod formou věčnosti a tato idea je věčnou částí mysli. Intelektuální láska Boha, když je individuálně zakoušena, je obsažena v této věčné části mysli.

Spása, která spočívá v lásce k Bohu, není požadavek ctnosti, nýbrž ctnost sama. Neradujeme se proto, že řídíme naši slast, ale řídíme naši slast proto, že se radujeme. Etika končí těmito slovy:

"Naproti tomu moudrý člověk, pokud se o něm uvažuje jako o takovém, málo zakouší hnutí mysli, a vědom si sám sebe, Boha a jakési věčné nutnosti věcí, nikdy nepřestává být, nýbrž má vždy pravou spokojenost ducha.

Ukázal jsem cestu, která k tomu vede, a třebaže se zdá neschůdná, je možno ji nalézt. A jistě je neschůdná, když bývá nalézána tak zřídka. Kdyby spása byla na dosah ruky a dala se nalézt bez velké námahy, což by se mohlo stát, aby ji takřka všichni lidé opomíjeli? Ale všechno vznešené je jak obtížné, tak vzácné."[61]

Při formování kritického posouzení Spinozova významu jako filosofa je nutné rozlišit jeho etiku od jeho metafyziky a uvážit, jak moc může druhá sloužit k zamítnutí první.[62]

Spinozova metafyzika je nejlepším příkladem toho, co může být nazváno "logickým monismem" - totiž naukou o tom, že svět jako celek je jedinou substancí, z jejíchž částí žádná není pochopitelná jako samostatně existující. Poslední bází [posledním opěrným bodem] pro tento pohled je víra, že každá propozice má jediný subjekt a jediný predikát, což nás vede k závěru, že poměry a pluralita musí být iluzorní. Spinoza myslel, že přirozenost světa a lidského života by mohla být logicky dedukována ze samozřejmých axiomů. Musíme být označeni stejně jako fakt, že 2 a 2 jsou 4, pokud je to vývodem logické nutnosti. Celek této metafyziky je nemožné přijmout, je neslučitelný s moderní logikou a s vědeckou metodou. Fakta musí být odhalena pozorováním a nikoli uvažováním. Když úspěšně odvozujeme budoucnost, činíme tak [skrze] význam principů, které nejsou logicky nutné, nýbrž jsou podepřeny empirickými daty. A pojem substance, na který Spinoza spoléhá, je takový, který ani věda ani filosofie dnes nemůže přijmout.[63]

Ale když přecházíme ke Spinozově etice, cítíme - nebo alespoň já cítím - že něco, ačkoli ne všechno, může být akceptováno, i když metafyzický základ bude odmítnut.[64] Krátce řečeno Spinoza je soustředěn na to, ukázat, jak je možné žít vznešeně, i když rozpoznáváme limity lidské moci. On sám jeho naukou o nutnosti činí tyto limity užšími, než jsou, avšak nepochybně existují. Spinozovy maximy jsou pravděpodobně nejlepší možné. Vezměme například smrt: neexistuje nic, co by mohlo člověka učinit nesmrtelným, a je proto nicotné věnovat čas strachu a lamentacím nad tím, že musíme zemřít. Mít obsesi ze strachu ze smrti je druh otroctví. Spinoza je v právu, když říká, že "svobodný člověk nemyslí na nic méně než na smrt"[65]. Ale v tomto případě je to pouze smrt obecně, která může být takto pojednána. Smrt na nějaké konkrétní onemocnění by, pokud by to bylo možné, mohla být odvrácena lékařskou péčí. Čemu by se v tomto případě dalo vyhnout, je určitý druh úzkosti či teroru, nutná měřítka by mohla být vzata tiše a naše myšlenky by, pokud by to šlo, byly zaměřeny jinam. Stejné myšlenky se vztahují ke všem jiným čistě osobním neštěstím.

Ale jak uvažovat o neštěstích u lidí, které milujete? Mysleme nějakou z věcí, které se v naší době stávají obyvatelům Evropy nebo Číny. Předpokládejme, že jste Žid a vaše rodina byla zmasakrována. Předpokládejme, že jste podzemní pracovník proti nacistům a vaše žena byla zastřelena, protože vás nemohli chytit. Předpokládejme, že váš muž kvůli nějakému čistě imaginárnímu zločinu byl poslán na těžké práce do Arktidy a zemřel zimou a hladem. Předpokládejme, že vaše dcera byla chycena a zabita nepřátelskými vojáky. Můžete si i v těchto souvislostech zachovat filosofický klid?

Jestliže vyznáváte křesťanské učení, řeknete: "Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí!" Znal jsem kvakery, kteří to jistě mohli říci hluboce [procítěně] a kterým se obdivuji, protože toho jsou schopni. Ale před dáváním obdivu si někdo musí být jist, že neštěstí je pociťováno hluboce, jak jen to jde. Jeden nemůže přijmout přístup některých stoiků, kteří říkají: "Co se mi stalo, jestliže mou rodinu obětovali? Stále ještě mohu být ctnostný." Křesťanský princip: "Miluj své nepřátele!" je dobrý, ale stoický princip: "Buď netečný ke svým přátelům!" je špatný. A křesťanský princip neukazuje klid, nýbrž horoucí lásku k nejhoršímu z lidí. Není nic, co by mohlo být proti tomu řečeno s výjimkou toho, že pro většinu z nás je to příliš obtížné věrně praktikovat.

Primitivní reakce na takové neštěstí je odveta. Když MacDuff zjistí, že jeho ženu a děti zabil Macbeth, rozhodne se zabít samotného tyrana. Při velké nespravedlnosti je tato reakce většinou lidí obdivována, ale jako taková vzbuzuje v nezaujatých lidech morální hrůzu. Vcelku to nemůže být ani odsouzeno, protože je to jedna ze sil generujících potrestání a potrestání je někdy nutné. Přesto z hlediska mentálního zdraví jde o to, že impuls k odplatě pravděpodobně je či musí být tak silný, že není-li mu dán průchod, může se celkový pohled člověka na život stát pokřiveným a více či méně nezdravým. Není to univerzální pravda, avšak je to pravda ve velkém procentu případů. Na druhé straně musí být řečeno, že odplata je velice nebezpečný motiv. Pokud to společnost povolí, dovoluje to člověku být soudcem ve svém vlastním případu, což je přesně to, čemu se právo pokouší předcházet. Navíc je to obvykle přehnaný motiv. Způsobí, že je vyvoláno více trestání, než je potřebné. Mučení například by nemělo být trestáno mučením, ale člověk zaujatý potěšením z pomsty bude myslet, že bezbolestná smrt je příliš dobrá pro objekt jeho nenávisti. Přesto - a zde je Spinoza v právu - život ovládaný jednotlivou vášní je blízký životu neslučitelnému s jakýmkoli druhem moudrosti. Odplata jako taková není proto nejlepší reakcí na nespravedlnost.

Spinoza by mohl říci, co říkají křesťané, a také něco navíc. Je-li podle něj hřích důsledkem neznalosti, mohl by "odpustit těm, kteří nevědí, co činí." Ale mohl by vás nutit vyhnout se omezenému rozsahu poznání, ze kterého podle jeho názoru pochází hřích. A mohl by vás pobízet, a to dokonce pod tlakem největšího neštěstí, vyhnout se a být ticho ve světě vaší strasti. Mohl by vás nutit k porozumění tomu ve vztahu k jeho příčinám a k tomu, že je to součást celkového řádu přírody. Jak jsme viděli, on věří, že zášť může být překonána láskou.

"Opětujeme-li nenávist nenávistí, nenávist vzrůstá, naopak opětujeme-li ji láskou, může zaniknout."[66]

"Nenávist, která je přemožena láskou, přechází v lásku, a láska je proto větší, než kdyby ji nenávist nepředcházela."[67]

Přeji si, abych tomu mohl věřit, ale nemohu s výjimkou zvláštních případů, kdy nenávidějící osoba je zcela v moci osoby, která naopak odmítá nenávidět. V takových případech překvapivě může mít nepotrestání reformní efekt. Ale jakmile zlo má moc, není příliš užitečné přesvědčovat ty, kteří budou přisuzovat vašim slovům zlý motiv, že nemají nenávidět. A nemůžete je zbavit moci neodporováním.

Pro Spinozu je problém snazší než pro toho, kdo nemá víru v poslední dobro univerza. Spinoza myslí, že nahlédneme-li své neštěstí jako reálně jsoucí, jako zřetězení příčin od počátku času do jeho konce, uvidíme, že je to neštěstí jen pro nás, ne pro univerzum, ve kterém je pouze [správně] padnoucí disharmonií vážící se na poslední harmonii. Nemohu to přijmout. Myslím, že partikulární události jsou, co jsou, a nestanou se jinými při absorpci [včlenění] do celku. Každý čin krutosti je věčný díl univerza. Nic, co se děje později, nemůže učinit tento čin dobrý spíše než zlý, nebo nemůže udělit dokonalost celku, jehož je částí.

Nicméně když je pro vás příliš [nesnesitelné] muset strpět něco, co je (nebo se vám zdá být) pro lidství horší, je Spinozův princip myšlení o celku nebo o větší věci, než je vaše vlastní hoře, užitečný. Existují dokonce časy, kdy je komfortní reflektovat tento lidský život se vším, co obsahuje ze zla a oběti, jako nekonečnou část života univerza. Takové reflexe nemusí dostačovat ke konstituci náboženství, ale v bolesti plném světě jsou pomocí pro zdraví a protijedem proti paralýze hlubokým zoufalstvím.

[1] Hemelík, M.: Spinoza. Život, doba a myšlenky novověkého filosofa, Filosofia, Praha 2006.

[2] Výrazy v hranatých závorkách jsou doplňky překladatele.

[3] Toto Russellovo poněkud strohé posouzení Leibnizova postoje ke spinozismu je třeba poněkud upřesnit a doplnit.

Poslední skutečný evropský polyhistor Gottfried Wilhelm Leibniz (1646-1716) se o holandského filosofa a jeho myšlenky živě zajímal. Jiný německý učenec té doby Walther Ehrenfried von Tschirnhaus (1651 - 1708) zprostředkoval spolu s některými svými holandskými přáteli kontakt Leibnize se Spinozou.

První Leibnizova zmínka o holandském mysliteli pochází z dopisu Ch. Thomasiovi z roku 1669, kde je filosof židovského původu uváděn jako údajný žák francouzského filosofa a učence René Descarta. (Jedná se o dopis z 20. dubna 1669.) O vydání Traktátu teologicko-politického a o Spinozově autorství tohoto spisu se Leibniz dozvěděl z dopisu J. Graevia.

V roce 1671 odjel Leibniz do Paříže, kde se mimo jiné setkal s řadou představitelů tehdejšího učeného světa a zároveň lidí, kteří byli se Spinozou v kontaktu (F. van den Enden, Ch. Huyghens, von Tschirnhaus). Pravděpodobně v diskusích mezi těmi muži bylo proto často zmiňováno také Spinozovo jméno jakožto autora onoho "zatracovaného" spisu.

G. W. Leibniz sám, přestože měl k textu Traktátu teologicko-politického řadu výhrad, se na Spinozu obrátil v roce 1671 dopisem, který zřejmě byl počátkem více či méně pravidelné korespondence mezi oběma muži. (Některé dopisy z této korespondence se dochovaly.)

V roce 1675 byl Leibniz informován Tschirnhausem, že Spinoza sepsal velké pojednání o nejdůležitějších filosofických tématech - Bohu, substanci, přírodě, člověku, svobodě, afektech atd. Tato informace nejspíše podnítila jeho "filosofickou, resp. učeneckou" zvědavost.

Když pak v roce 1676 pobýval Leibniz několik týdnů v Holandsku, využil této příležitosti a setkal s několika lidmi ze Spinozova nejbližšího okolí - G. Schullerem, L. Meyerem, J. Bouwmeesterem, J. Huddem, J. Jelleszem - a nakonec se odhodlal k tomu, aby tehdy již dosti churavého filosofa navštívil v jeho bytě na Paviljoensgrachtu v Haagu. Osobní setkání obou filosofů tedy vskutku proběhlo.

Spinozova osobnost a jeho filosofie nepochybně Leibnize v určité míře zaujaly, protože později na osobní setkání reaguje v některých ze svých velmi početných dopisů evropským učencům. Hlavní spinozovské myšlenky se však pro něj jevily příliš provokativními a paradoxními. Navíc pro něj, jako pro přírodovědce, matematika a logika, nebyly některé spinozovské postupy a "geometrický" způsob výstavby filosofického systému přijatelné. To bylo důvodem jisté distance mezi oběma mysliteli.

Naproti tomu existují dochované zprávy o tom, že po Spinozově smrti usiloval Leibniz (s velkou osobní angažovaností a zprostředkováním G. H. Schullera, mladého lékaře, jenž byl snad přítomen posledním chvílím v životě B. Spinozy) o to, aby co nejdříve získal Spinozova posmrtně vydaná díla (Opera posthuma), neboť do té doby vlastnil pouze některé výňatky z opisu rukopisné verze Etiky. Když je získal, věnoval určitý čas jejich studiu, při kterém si na okraj knihy činil nejrůznější poznámky. Tento exemplář se dochoval do současnosti. Poznámky německého filosofa a učence představují poměrně cenný studijní materiál a dokument o názorových shodách a rozdílech mezi oběma mysliteli novověkého evropského racionalismu.

O poměru G. W. Leibnize ke spinozismu, popřípadě o samotných vztazích obou myslitelů existuje početná literatura: Friedmann,G.: Leibniz et Spinoza, II.ed., Paris 1962; Woolhouse, R.S.: Descartes, Spinoza, Leibniz: The Concept of Substance in Seventeenth-Century Metaphysics, London-New York 1993; Lagreé, J.: Leibniz et Spinoza, v: Disguised and Overt Spinozism, eds. W. van Bunge and W.Klever; Bouveresse, R.: Spinoza et Leibniz, Paris 1992 a další tituly. Bližší detaily výše uvedených informací viz Hemelík, M.: Spinoza. Život, doba a myšlenky novověkého filosofa, Filosofia, Praha 2006, str. 274 a násl.

[4] Také zde je vhodné připojit k Russellově informaci některé doplňky. Spinozovi předci přišli sice do Amsterdamu z Portugalska a rovněž z jiných evropských regionů, avšak původně rodina d´Espinoza pocházela ze Španělska, kde také existovaly v minulsti dvě její větve - křesťanská a židovská, jež se později proměnila ve větev marranskou. ("Marranos" bylo hanlivé španělské označení Židů, kteří násilím donuceni konvertovali ke křesťanství.) Její členové patřili k mohutnému proudu marranskýchuprchlíků putujících do jižní Francie, Itálie a blízkého Východu, ale také na sever Evropy. V severních regionech Evropy se pro tyto uprchlíky stalo velice přitažlivým zejména tolerantní prostředí a jakási obecná vstřícnost, která byla v těchto zemích vůči židovským imigrantům uplatňována.

I přesto však jejich příchod a případné usazení nebylo hladce probíhajícím procesem. Čekali je různé peripetie a leckdy rovněž větší či menší protivenství. Proti tomu, čemu byli vystaveni ve své původní vlasti, to však bylo neporovnatelně snesitelnější a méně nebezpečné.

Mezi sefardskými imigranty přicházejícími do Nizozemí se již v prvních desetiletích 17. století objevovali příslušníci rodu d´Espinoza. Zprávy o nich poskytují dochované záznamy amsterdamské kongregace Bejt Ja´akov a od roku 1639 také záznamy vzdělávacího bratrstva spojených amsterdamských kongregací Talmud Tora. V těchto dokumentech a archívních materiálech se jméno de Spinoza (případně se zde setkáme i s tvary d´Espinoza, Espinoza) objevuje již kolem roku 1616.

Jednalo se tehdy o záznam jedné platby Avrahama Jesuruma de Spinozy, který se usadil se svou ženou Sárou v Amsterdamu, kde provozoval obchodní firmu (byla zaměřena na dovoz ovoce a ořechů z Portugalska). V obchodních registrech ovšem byl veden pod jménem Emanuel Rodriguez Spinosa. Obchod mu vzkvétal a on sám patřil k prominentním osobnostem kongregace Bejt Ja´akov. (Opakovaně zde zastával úřad v představenstvu kongregace.)

Ve starší spinozovské literatuře se objevoval názor, že právě Avraham Jesurum de Spinoza byl otcem Miguela d´Espinozy a tedy filosofovým dědem. Jak ukázala podrobnější zkoumání archívních materiálů, byla skutečnost poněkud jiná. Avraham de Spinoza měl bratra Jicchaka, který žil v portugalské Vidigueře a někdy počátkem 17. století odešel do francouzského Nantes a později se usadil v Rotterdamu, kde (podobně jako jeho bratr) provozoval obchodní činnost. Pravděpodobně v roce 1588 se mu ještě v portugalské Vidigueře narodil syn Miguel, otec filosofa. Někdy před rokem 1623 přišel Miguel d´Espinoza do Amsterdamu a usadil se zde. Bližší detaily výše uvedených informací rovněž viz Hemelík, M.: cit. dílo, str. 127 a násl.

[5] Někteří ze starších Spinozových životopisců ochotně vyprávěli dramatickou historii. Francouzský literát a učenec Pierre Bayle ve svém Historickém a kritickém slovníku (Dictionnaire historique et critique) poprvé vylíčil průběh vražedného pokusu, který byl údajně na Spinozu spáchán. (Od francouzského učence ji přebral do svého spinozovského životopisu též autor prvního takového životopisného sepsání Johan Colerus.) Podle tohoto popisu měl být někdy během roku 1655 napaden mladý Spinoza při jedné své večerní cestě domů. Za tmy byl přepaden několika útočníky, kteří ho poranili nožem. Zranění však nebyla nijak vážná (ochránil ho dlouhý plášť) a B. de Spinoza tak údajný atentát přežil bez větší úhony. Celá historka má ovšem spíše legendární charakter. Opět lze bližší vylíčení nalézt v: Hemelík, M.: cit. dílo, str. 104 a násl.

[6] Viz zejména V. knihu Mojžíšovu (Deuteronomium), kapitola 28, verše 15 - 68.

[7] Znění klatby nad Spinozou: "Z rozhodnutí andělů a podle soudu svatých vypovídáme, vylučujeme a proklínáme i zatracujeme Barucha Spinozu za souhlasu požehnaného Boha a této svaté obce před posvátnými knihami Tóry s jejich 613 předpisy v nich obsaženými; proklínáme jej kletbou, kterou Jozue proklel Jericho, zatracením, kterým Eliáš zatratil chlapce, všemi kletbami předepsanými v zákoně. Budiž proklet ve dne i v noci, proklet lehaje vstávaje, proklet, když vychází i když vchází. Adonaj ať mu nikdy neodpustí; roznítí zlobu svou a zanícení své proti člověku tomuto, a na něm leží všechny kletby zapsané v knize tohoto zákona. Adonaj zahladí jeho jméno pod nebesy a oddělí jej ke zlému ode všech kmenů Israele všemi kletbami oblohy zapsanými v knize zákona. A vy, kdož se držíte pravého Boha, žijte dnes všichni a prospívejte. Varujeme každého, aby se s ním ústně ani písemně nestýkal, aby mu přízně neprokazoval, aby s ním pod jednou střechou nepobýval ani čtyři lokte od něho, ani aby písma nečetl, které by od něho učiněno nebo napsáno bylo." Hemelík. M.: cit. dílo, str. 108.

[8] B. Spinoza během svého života v podstatě neopustil provincii Holland. Jsou známa celkem čtyři místa jeho pobytu - Amsterdam v letech 1632 - 1660, Rijnsburg (obec nedaleko Leidenu) 1660 - 1663, Voorburg (dnes již haagské předměstí) 1663 - 1669 a Den Haag 1669 - 1677.

[9] Johann de Witt se narodil v roce 1625 v Dordrechtu ve velice zámožné holandské rodině. Jeho otec vícekrát zastával úřad dordrechtského purkmistra. On sám studoval matematiku na universitě v Leidenu jako posluchač pověstné Nederduytse School voor Mathematique. To se projevilo například v tom, že se později (i přes svou výraznou politickou kariéru) stal autorem matematických traktátů. Například napsal pojednání o pojistné matematice a jako autor první učebnice analytické geometrie Elementa curvarum linearum (1659-1661) se zařadil mezi přední evropské matematiky své doby, kteří rozvíjeli původní ideje a postupy karteziánské matematiky. V mládí také hodně se svým bratrem Cornelisem cestoval - Francie, Itálie, Švýcarsko.

V politické kariéře zaznamenal Johann de Witt značné úspěchy. V roce 1653 se dostal do čela nejbohatší severonizozemské provincie Holland. Ve vedení provincie tak stanul vynikající politik a prozíravý státník. Byl rozhodným zastáncem nových, moderních politických principů a hlasatelem republikánských idejí, což se přirozeně výrazným způsobem křížilo se zájmy představitelů oranžského rodu (House of Orange) s jejich monarchistickými ambicemi. Své myšlenky prosazoval především v každodenní politické praxi. Dominantní postavení provincie Holland pak zaručovalo, že politika J. de Witta výrazně zasahovala rovněž do politické situace v jiných severonizozemských provinciích. Její vliv byl natolik pronikavý a silný, že J. de Witt například dokázal dokonce prosadit požadavek Angličanů, kteří si v tajném dodatku k mírové smlouvě s Nizozemím z roku 1654 (námořní válečné konflikty severonizozemských provincií s anglickým královstvím byli tehdy velice časté) vymínili, že příslušníci rodu Oranjes budou vytlačeni z politiky a bude jim znemožněno zastávat důležité posty v politickém systému Spojených nizozemských provincií.

V roce 1672 však podnikl francouzský král Ludvík XIV. rozsáhlou vojenskou intervenci do Nizozemí. Díky své početní převaze záhy slavila francouzská vojska výrazné úspěchy. Na vnitropolitické nizozemské scéně se začal intenzivně hledat viník celé situace, ve které byla ohrožována holá existence samostatného Nizozemí. Veškerý hněv a zloba se nakonec obrátily proti J. de Wittovi. On měl být hlavním viníkem toho, že se Spojené provincie severního Nizozemí ocitly na prahu katastrofy. V srpnu roku 1672 se rozvášněný dav haagské lůzy zmocnil J. de Witta a jeho bratra Cornelise (1623-1672), který byl v napjaté situaci zatčen a uvězněn. Dav se obou bratrů zmocnil v době, kdy J. de Witt svého bratra navštívil ve vězení. Bratři byli vyvlečeni z budovy a veřejně lynčováni v haagských ulicích. Spinoza hodlal proti tomuto nevídaně barbarskému aktu veřejně protestovat, avšak naštěstí ho od tohoto úmyslu odradil jeho tehdejší haagský pan domácí, malíř van der Spyck.

O nějakých bližších osobních kontaktech mezi J. de Wittem a B. Spinozou nejsou ovšem k dispozici žádné konkrétní zprávy. Některé indicie naznačují, že původně dobrý poměr významného politika ke Spinozovým koncepcím narušilo filosofovo autorství Traktátu teologicko-politického. Povaha tohoto spisu překročila míru tolerance dokonce i u tak liberálního politika, jakým J. de Witt byl. Pro Spinozu samotného však zůstal de Witt rovněž po roce 1670 mužem na svém místě a filosofova emocionální reakce na jeho pozdější násilnou smrt to dobře dosvědčuje. Blíže jsou všechny události popsány v: Hemelík, M.: cit. dílo, str. 55 a násl.

[10] Již během léta roku 1665 (tj. ve věku necelých 33 let) se u Spinozy objevily první příznaky zhoubné choroby, protože měl výrazné dýchací potíže. Podle jeho vlastního vyjádření v jednom z dopisů mu tehdy byl lékem odvar z poupat růží (vydatný zdroj vitamínu C). Na přelomu let 1676 a 1677 se přes výbornou a starostlivou péči pana domácího van der Spycka a jeho ženy a lékařský dohled mladého lékaře Schullera začaly u Spinozy dosti často projevovat velice závažné projevy zhoubné choroby - stavy tělesné slabosti, špatného a přerývaného dýchání a chrlení krve. Více než jedno desetiletí se tedy Spinoza potýkal se zákeřnou chorobou.

Tuberkulóza, choroba, kterou si pravděpodobně nesl ve svých genech (jeho vlastní matka zemřela rovněž na tuberkulózu, stejně jako někteří jeho sourozenci) a která byla vydatně podpořena neustálým vdechováním neobyčejně jemného (a proto silně škodlivého) skelného prachu při broušení čoček do optických přístrojů, si začala vybírat svou daň. Blíže opět viz Hemelík, M.: cit. dílo, str. 124 a násl.

[11] První posmrtná edice Spinozových děl, včetně Etiky, byla v latinském jazyce vydána v prosinci roku 1677 pod názvem B. D. S. Opera posthuma quorum series post praefationem exhibetur. Holandská verze pod názvem De Nagelate Schriften van B. D. S. als Zedekunst, Staatkunde, Verbetering van t´Verstant, Brieven en Antwoorden. byla vydána v roce následujícím.

[12] Byl vydán tzv. clandestinsky (tj. anonymně bez jména autora, s falešným udáním vydavatele a nesprávným místem vydání) v roce 1670. Jako vydavatel byl označen H. Kührath a místem vydání měl být Hamburg. Ve skutečnosti byl vydán v Amsterodamu u nakladatele J. Rieuwertsze st., jenž náležel do okruhu Spinozových amsterdamských přátel. Důvodem k takovému vydání byla snaha ochránit autora před případnými ataky. V případě B. Spinozy se však jeho autorství prozradilo velice brzy.

[13] Byla vydána v rámci Posmrtných děl.

[14] Zdá se, že pro B. Russella byly ze Spinozova myslitelského díla významné a zajímavé pouze tyto tři spisy, které zřejmě považoval za rozhodující texty. Všechna ostatní filosofova zčásti nedokončená pojednání (Pojednání o nápravě rozumu, Principy filosofie René Descarta, Metafyzické myšlenky, Krátké pojednání o Bohu, člověku a jeho blahu, Kompendium hebrejské gramatiky) či dochovanou korespondenci ponechává stranou. Detailní důvody této skutečnosti lze jen domýšlet.

[15] Thomas Hobbes (1588 - 1679) byl jeden z nejvýznamnějších anglických myslitelů 17. století. Jeho spis De cive měl Spinoza ve své příruční knihovně. Další Hobbesův spis Leviathan přeložil do holandštiny člen spinozovského kruhu přátel Abraham van Berckel. Anglický filosof byl považován za radikálního myslitele a v nizozemských provinciích byl zejména jeho Leviathan zakazován spolu se Spinozovým Traktátem teologicko-politickým.

Vztahu obou myslitelů a zejména vzájemnému poměru jejich vyhraněných politicko-filosofických názorů byla vždy věnována výrazná pozornost. Dokonce i v českém prostředí se této otázce velmi podrobně a detailně věnoval ve své monografické práci J. Dvorský - viz Dvorský, J.: Spinoza. Slavný a neohrožený filosof státního demokratismu. Hranice nad Bečvou 1932.

V poslední době se pak v evropské a světové historicko-filosofické literatuře dává opravdu značný prostor určitým hobbesovsko-spinozovským zkoumáním. Pro bližší obeznámení může posloužit obsáhlý sborník z řady Studia Spinozana - viz Spinoza and Hobbes, v: Studia Spinozana 3(1987). Jeho editoři (M. Bertman, H. de Dijn, M. Walther) upozornili na to, že v posledních desetiletích existuje jakýsi souběh: hobbesovská zkoumání tendují k zachycení závislosti filosofovy politické teorie na jeho metodologických stanoviscích a teorii jazyka; spinozovská zkoumání zase v rostoucí míře sledují poměr Spinozovy filosofie společnosti k jeho ontologickým východiskům. To vytváří výborné předpoklady pro plodné a zajímavé komparativní studie. (Cit. dle výše uvedeného sborníku, str. 23)

Nicméně je k tomu třeba poznamenat, že se v rámci takového vývoje badatelského zájmu znovu probírají témata, o nichž se již delší dobu vedou diskuse a polemiky. Jedná se o to, že nejnovější interpretace tohoto vztahu jsou často v příkrém rozporu s tradičními představami o jisté myšlenkové linii Hobbes-Spinoza-Rousseau. Tento tradiční výklad lze například dokumentovat na názoru, který vyslovil v roce 1925 B. Ch. E. Vaughan: "Spinoza, s jeho rychlým (pokud ne současným) přenosem "obecné vůle" z celých občanských těles na jejich autorizovanou vládu vytváří spojující linii mezi Hobbesem a Rousseauem. Později jmenovanému ale stojí mnohem blíže než dříve jmenovanému." ("Spinoza, with his speedy (if not simultaneous) transfer of the "common will" from the whole body of citizens to their authorised Governement, supplies the connecting link between Hobbes and Rousseau. But he stands much nearer to the latter than to the former." Vaughan, B.Ch.E.: Studies in the History of Political Philosophy before and after Rousseau, I, Manchester 1925, str. 125, přeložil M. H.)

Moderní výklady často poukazují na to, že sice mezi těmito mysliteli existují jisté podobnosti, ty by však neměly zakrývat základní rozdíly. Zejména nelze ponechávat stranou v základu ležící rozdíl, který tkví v tom, že oproti Hobbesovi a Rousseauovi nebyl B. Spinoza žádným "filosofem práva". Přehledně podává v tomto směru argumentaci například G. Geismann, viz Geismann, G.: Spinoza jenseits von Hobbes und Rousseau, v: Zeitschrift für philosophische Forschung, 43(1989), str. 405-431. Detailní informace o těchto diskusích viz Hemelík, M.: cit. dílo, str. 431 a násl..

[16] Francouzský filosof, matematik, lékař a učenec René Descartes (Renatus Cartesius) (1596 - 1650) byl tvůrcem radikálně nových přístupů ve filosofii, matematice a přírodní vědě. B. Russell hovoří o tom, že Spinozovo metafyzické učení je modifikací Descartovy nauky. Tento soud lze přijmout za předpokladu, že modifikací může být leckdy rozuměna velice radikální proměna východisek, postupů i konsekvencí metafyzických úvah. Ve vztahu k následujícím pasážím Russellova textu se zdá, že si toho anglický myslitel byl z větší části vědom.

[17] Na tomto místě je nutné tvrzení B. Russella o Spinozově autorství pojednání o duze poopravit, neboť je zastaralé a není obecně přijímáno. Spinozův životopisec J. Colerus se zmiňuje o Spinozově spisu Traktát o duze. Důvodem k takové zmínce byla mimo jiné informace J. Jellesze v předmluvě k holandskému posmrtnému vydání Spinozových děl De Nagelate Schriften, kde psal nejen o tom, že Spinoza nějaký takový spis sepsal (jakési "... malé pojednání o duze..."), ale také o tom, že jej před smrtí asi spálil. Johan Colerus podává navíc zprávu o tom, že poznal několik lidí, kteří tento spisek četli a autora odrazovali od toho, aby jej publikoval. Jsou to ovšem zprávy nejasné a dosti neurčité.

Rozhodnout v současnosti problém Spinozova autorství je prakticky nemožné. Mnohé sice napovídá tomu, že Spinoza jako praktický optik a fyzikální experimentátor mohl sepsat či je dokonce pravděpodobné, že sepsal nějaké pojednání z oblasti matematické přírodovědy, avšak nic takového se do dnešních dnů nedochovalo a to, co bylo za něco takového považováno, totiž spisek, který byl anonymně vydán v roce 1687 v Haagu u nakladatele Levyna van Dijcka a který obsahoval dvě drobná pojednání: Reeckening van Kanssen (Kalkulace šancí) a Stelskonstige reeckening van den Regenboog (Algebraický výpočet duhy), se dnes pokládá za pseudospinozovský dílko.

Na základě informace o tom, že Spinoza sepsal nějaké pojednání o duze, a s odvoláním na to, že se dochoval jeho dopis J. van der Meerovi, v němž se věnuje výpočtu šancí hráčů při hazardní hře, uvažovali někteří historici filosofie o tom, že obě drobná pojednání jsou Spinozovým dílem. Ostatně proto také například Jan van Vloten připojil oba spisky ke svému vydání Spinozova souborného díla a C. Gebhardt učinil totéž. Předlohou vydání byl jediný exemplář knížečky, který se dochoval v majetku matematika Bierense de Haana.

V současnosti je již situace jiná. Řada zkoumání přinesla přesvědčivé doklady o tom, že Spinoza není autorem těchto "matematických cvičení". Argumenty jsou historické a archívní, ale také lingvistické. Jeden z badatelů, J. de Vet, se pokusil prokázat, že autorem obou zmíněných spisků byl Samuel Dierkens, magistrátní úředník z Haagu. J. M. Petry ovšem tuto hypotézu vyvrátil.

[18] Takto formulované zaměření spinozovského filosofování po mém soudu příliš neodpovídá reálnému stavu. Spektrum Spinozova odborného zájmu bylo daleko širší. Zejména je třeba zmínit, že vědecký (ve smyslu raně novověkého rozvíjení vědeckého myšlení) zájem nebyl pro Spinozu něčím okrajovým. Svědčí o tom zejména jeho dochovaná korespondence s učenými muži i laiky. Jsou v ní probírány mnohé otázky z okruhu fyziky, optiky, chemie, matematiky atd.

[19] Nejobecnější charakteristikou způsobů, kterými se všechna tělesa mění, míní Spinoza mechanické principy vzájemného kauzálního působení tělesa na těleso, kterými se tělesa vzájemně uvádějí do klidu a pohybu jakožto základních forem determinace. V tomto směru byla pro Spinozu rozhodující inspirací karteziánská filosofie a věda. Mechanistický ráz kartezianismu je mu velice blízký zejména proto, že jsou v jeho rámci odmítnuty jiné formy působení, zvláště koncept finality, a tzv. substanciální síly vůbec. Účelová příčinnost jako princip porozumění dějům přírody byla pro holandského myslitele zcela nepřijatelná, což několikráte explicitně vyjádřil ve svých spisech. Vzhledem k tomu, že svůj vlastní (původní) koncept přírodní filosofie a soustavu vysvětlení fyzikálních dějů (dějů světa těles) nevypracoval, resp. nestihl vypracovat, přejal zkraje mnohé principy a postupy především z karteziánské fyziky. Za zvláště důležité a pozornosti hodné považoval následující principy Descartovy fyzikální teorie, popřípadě své vlastní modifikace těchto principů:

Přes svůj veskrze pozitivní vztah ke karteziánské fyzikální teorii měl ovšem Spinoza určité výhrady k tomu, že tento fyzikální výklad je poněkud příliš vázán na určité metafyzické předpoklady, které pro něj nebyly z hlediska jeho vlastních filosofických východisek přijatelné. Bylo to spojeno s tím, že Spinoza rozuměl a vykládal odlišným způsobem některé základní pojmy (substance, atribut, modus, pohyb, nekonečno apod.) a zároveň byl nesmírně opatrný a nedůvěřivý vůči různým, pomocí abstrakce získaným nástrojům. Pro detailnější vysvětlení poslouží opět: Hemelík, M.: cit. dílo, str. 442 a násl.

[20] "... jméno substance nepřísluší Bohu a věcem stvořeným ve stejném smyslu, tj., není možno rozlišeně pochopit žádný význam toho jména, který by byl společný Bohu a věcem stvořeným. ... Substance tělesná a mysl, čili stvořená substance myslící, však mohou být pochopeny obecným pojmem jako věci, které k existování potřebují pouze Boží součinnost." (Descartes, R.: Principy filosofie, Filosofia, Praha 1998, str. 53.)

[21] Důsledek a) tvrz. 14, I. knihy: "... Bůh je jediný, tzn. v přírodě existuje jen jedna substance, a ta je absolutně nekonečná..."

Důsledek b) tvrz. 14, I. knihy: "... Věc rozlehlá a věc myslící jsou buď atributy Boha, nebo stavy atributů Boha."

(Pro potřebu citací z českého překladu Spinozova hlavního filosofického díla budeme používat vydání Spinoza, B.: Etika, př. K. Hubka, Svoboda, Praha 1977, dále jen Etika. Uvedené pasáže viz Etika, str. 69.)

[22] Ve Spinozově dopise Jelleszovi z června 1674 se vyskytuje původní formulace vztahu mezi determinací a popřením: "...determinatio negatio est...", (Opera IV, str. 240, český překlad M. Hemelík - viz E-LOGOS/2004.) Později pak výrazně proslavil tuto tezi německý filosof G. W. F. Hegel. "Že určenost je afirmativně kladené popření, je Spinozova věta: Omnis determinatio est negatio. Tato věta je nekonečně důležitá;..." ("Die Bestimmtheit ist die Negation als affirmativ gesetzt, ist der Satz des Spinoza: Omnis determinatio est negatio. Dieser Satz ist von unendlicher Wichtigkeit;..." (Hegel, G. W. F.: Wissenschaft der Logik, I, hrsg. G. Lasson, F.Meiner Hamburg 1951, str. 100.(Překlad M. H.)

[23] Tento názor prezentovaný anglickým filosofem je dodnes vcelku běžně tradován, nicméně vyskytly se a vyskytují také názory, které Spinozův filosofický systém shledávají spíše jako systém panenteistický (Panenteismus je myšlenkový směr, který nejlépe vystihuje původně kabalistická teze: "Božím místem je svět, ale svět není místem Božím."), popřípadě naopak souvislost panteismu a spinozismu popírají. Blíže o odborných diskusích a sporech na toto téma viz Hemelík, M.: cit. dílo, str. 376 a násl.

[24] Tvrz. 33, I. knihy: "Věci nemohly být Bohem vytvořeny žádným jiným způsobem, ani v žádném jiném uspořádání než v takovém, v jakém byly vytvořeny." (Etika, str. 91 - 92.)

[25] Tvrz. 32, I. knihy: "Vůle nemůže být nazývána příčinou svobodnou, nýbrž pouze nutnou." (Etika, str. 90.)

Důsledek a) tvrz. 32: "Bůh nejedná ze svobodné vůle." (Etika, str. 91.)

B. Russell nijak podrobně nerozvádí složitou problematiku Spinozova pojetí svobody (zejména ve vztahu ke jsoucnu člověka), které přirozeně souvisí s jeho striktním odmítáním svobodné vůle. Zdá se, že pro anglického filosofova je popření svobodné vůle naprosto zřejmé a není třeba ho vysvětlovat. V tomto směru se jeho výklad spinozismu neliší od mnoha jiných, také dnes běžně tradovaných. Ve skutečnosti je tato problematika velice komplikovaná a dosud je předmětem mnoha diskusí a polemik. Blíže k tomu viz Hemelík, M.: cit. dílo, str. 377 a násl.

[26] Jedná se o styl, který Eukleides použil ve svém proslulém spise Základy geometrie. Viz Eukleides: Základy, přeložil F. Servít, JČM, Praha 1907. Tento styl byl v raně novověké filosofii a přírodovědě hojně využíván.

[27] Scholia jsou delší či kratší poznámky, které Spinoza vkládal do textu Etiky zejména tam, kde se domníval, že je třeba blíže a jasnějším způsobem vysvětlit tvrzení a jejich důkazy či důsledky.

[28] B. Russell přirozeně odmítá Spinozovu metodu založenou na metafyzickém základu. Ostatně jako přední představitel logického empirismu či novopozitivistické filosofie a vyznavač moderního vědeckého přístupu se ani nemohl vyjádřit jiným způsobem.

[29] B. Russell používá zásadně anglický termín "emotion" pro Spinozův pojem "affectus". Řečeno původní spinozovskou terminologií jedná se proto o teorii afektů.

[30] Tučně uvedené citace ze Spinozových textů jsou přeloženy z anglického znění uváděného v Russellově textu. Z důvodů přesnosti a dobré orientace uvádím u příslušných pasáží také český překlad z latinského originálu, jehož autorem je K. Hubka. Tvrz. 30, V. knihy: "Pokud naše mysl poznává sebe a své tělo pod způsobem věčnosti, potud obsahuje nutně poznání Boha a ví, že je v Bohu a že ji lze z Boha pochopit." (Etika, str. 366 - 367.)

Důkaz tvrz. 31, V. knihy: "Mysl ... proto pokud je věčná, má poznání Boha, a toto poznání je nutně adekvátní..." (Etika, str. 367.)

[31] Vášněmi je zde třeba rozumět pasivní afekty pocházející z neadekvátního poznání. Viz dále v textu.

[32] Tvrz. 6, III. knihy: "Každá věc, pokud je sama v sobě, snaží se setrvávat ve svém bytí." (Etika, str. 188.)

[33] Důkaz tvrz. 32, III. knihy: "Pouhá představa, že se někdo těší z nějaké věci, může způsobit, že tuto věc budeme milovat a budeme toužit, abychom se z ní mohli těšit. Ale představujeme si, že této naší radosti stojí v cestě, že se z téže věci těší on. Tedy se budeme snažit, aby tuto věc nevlastnil." (Etika, str. 210.)

[34] Tvrz. 43, III. knihy: "Opětujeme-li nenávist nenávistí, nenávist vzrůstá, naopak opětujeme-li ji láskou, může zaniknout." (Etika, str. 220.)

[35] V Russellově textu jsou názvy uvedeny v tomto znění: "Of human bondage, or the strength of the emotions" (O lidském otroctví neboli síle emocí) a "Of the power of the understanding, or human freedom" (O moci porozumění neboli lidské svobodě). V překladu jsem použil názvy z Hubkova překladu Etiky.

[36] Důsledek tvrz. 22, IV. knihy: "Snaha po sebezachování je první a jediný základ zdatnosti. ... nelze si myslet žádný jiný princip, který by byl přednější než tento, a bez něho nemůžeme myslet žádnou ctnost." (Etika, str. 284.)

[37] Tvrz. 28, IV. knihy: "Pro mysl je nejvyšším dobrem poznání Boha a nejvyšší ctností poznávání Boha." (Etika, str. 287.)

[38] Tvrz. 54, IV. knihy: "Lítost není ctnost, neboli nevzniká z rozumu, nýbrž ten, kdo lituje nějakého činu, je dvojnásob ubohý neboli bezmocný." (Etika, str. 312.)

[39] V Russellově textu je použit výraz "is affected" (je podnícena). Toto anglické sloveso má svůj původ v latinském slovese "afficio, afficere, affeci, affectum" (uvádět v jistý stav, měnit, podněcovat, způsobovat aj.), od kterého je odvozen i Spinozou používaný termín "affectus".

[40] Tvrz. 62, IV. knihy: "Pokud mysl chápe věci podle příkazů rozumu, je podněcována stejně, ať je to idea věci budoucí, minulé nebo přítomné." (Etika, str. 321.)

[41] Tvrz. 64, IV. knihy: "Poznání zla je neadekvátní poznání." (Etika, str. 323.)

[42] Tvrz. 67, IV. knihy: "Svobodný člověk přemýšlí ze všeho nejméně o smrti a jeho moudrost záleží v přemýšlení o životě, a nikoli o smrti." (Etika, str. 325.)

[43] Pro B. Russella je spinozovská myšlenka hodna respektu a akceptace, byť je si vědom jejího metafyzického základu. Zde je ovšem možné poznamenat, že někteří současní autoři dokonce chápou toto Spinozovo stanovisko jako vyjádření základní (!) tendence západní metafyziky: "... připomenout nám naši účast na věčném a vyzvat nás, abychom se tak povznesli nad nahodilost a konečnost individuálního žití." (Dasturová, F.: Smrt. Esej o konečnosti., Karolinum, Praha 2017, str. 9.)

[44] Tímto společníkem býval zřejmě jeho haagský pan domácí, malíř van der Spyck, popřípadě mladý lékař G. H. Schuller.

[45] Kap. 6, IV. knihy: "Protože všechno to, čeho je člověk účinnou příčinou, je nutně dobré, nemůže člověka stihnout jiné zlo než to, které je vyvoláno vnějšími příčinami, ..." (Etika, str. 332.)

[46] B. Russell zde zřejmě míní pojem "subject" ve významu "předmět působení".

[47] Kap. 32, IV. knihy: "... a že jsme částí přírody, jejímuž řádu jsme podřízeni. Jestliže to jasně a zřetelně pochopíme, pak ta část v nás, která je definována rozumností, tj. naše lepší část, dosáhne svého klidu a bude se snažit v tomto klidu setrvat." (Etika, str. 340.)

[48] Tj. částí, jež kvůli nepochopení a neporozumění něčemu z celku tomu nepřitakává, či to nechce nebo odmítá.

[49] Tvrz. 3, V. knihy: "Afekt, který je vášní, přestane být vášní, jakmile si o něm vytvoříme jasnou a přesnou ideu." (Etika, str. 348.)

[50] Tvrz. 15, V. knihy: "Kdo chápe sebe a své afekty jasně a přesně, miluje Boha, a to tím více, čím více chápe sebe a své afekty." (Etika, str. 357.)

[51] Pro vyjádření latinského Spinozova výrazu "amor Dei intellectualis" používá B. Russell anglické výrazy "love of God" a "love towards God", tj. "intelektuální láska Boha" a "intelektuální láska k Bohu". To odpovídá tomu, že Spinoza použil latinský genitiv, který může být pochopen jako genitiv podmětový ("amor Dei" jakožto "láska Boha") stejně jako genitiv předmětový ("amor Dei" jakožto "láska k Bohu"). V tomto smyslu je jeho výklad přesný.

[52] Tvrz. 36, V. knihy: " ... rozumová láska mysli k Bohu je částí nekonečné lásky, jíž Bůh miluje sám sebe." (Etika, str. 370.)

[53] Etika, str. 357.

[54] Etika, str. 356 - 357.

[55] Vzhledem k tomu, že B. Russell až na výjimky neuvádí odkazy, není jasné, na jaké výroky německého básníka v tomto směru poukazuje.

[56] Etika, str. 358.

[57] Etika, str. 199.

[58] Etika, str. 206.

[59] Pojem "corollarium" (v anglickém jazyce "corollary", v německém jazyce "Zusatz", v holandském jazyce "bijkomende stelling") označuje ve Spinozově Etice "přídavnou větu, přídavek", jež vyplývá a rozvíjí předcházející tvrzení. V českém Hubkově překladu je použit český výraz "důsledek".

[60] " ... že duševní nemoci a trápení mají svůj původ především v přílišné lásce k věcem, které jsou vystaveny mnoha proměnám a které nikdy nemohou být zcela v naší moci. ..." (Etika, str. 361.)

[61] Etika, str. 377.

[62] V následujících pasážích B. Russell formuluje zásadní kritický postoj k metafyzickým základům Spinozova filosofického systému. Činí tak jako jeden z hlavních představitelů logického empirismu. Zároveň však připouští, že přes zásadní výhrady vůči metafyzickým základům je možné akceptovat mnohé ze Spinozových etických názorů!

[63] Není pochyb o tom, že Russell formuluje své závěry z pozic myslitele, který si je vědom zásadního rozdílu mezi raně novověkou a moderní vědou!

[64] B. Russell své stanovisko formuluje jasně, což svědčí o vskutku upřímné snaze porozumět (i přes nesporné výhrady a odmítání) smyslu Spinozova filosofování.

[65] Etika, str. 325.

[66] Etika, str. 220.

[67] Etika, str. 220-221.