Smetana Augustin (1814- 1851) český filosof

(P.K.)

Význam současného věku

in: Sebrané spisy I. NČAV 1960, s. 157, 172 a 204

Člověk patří dvěma světům: zvířecímu a ideálnímu a vlivem své pohyblivé podstaty upadá jednou do světa zvířecího, po druhé se pozvedá do ideálního.

Cílem filosofie nebylo nic jiného, než vyřešit záhadu lidské bytosti, to je vědomí.

Celé dějiny lidstva se tak jeví jako velký posvátný chrám, který je vystaven na milionech hrobů. Uprostřed tohoto chrámu se zvedá přítomnost jako posvátný oltář, na němž věda, tento posvěcený vznešený kněz lidstva, proměňuje náboženství a právo v lásku a umění, to znamená zvířecko-lidskou stránku člověka v lidsko-ideální. Tato svatá proměna - je obsahem dějin a zároveň - smyslem našeho věku, kdežto všechno ostatní je naproti tomu pro světového ducha pošetilým lomozením, planou hříčkou a slepou náhodou.

Vybrali jsme tyto ukázky z díla pozapomenutého českého filosofického velikána XIX. století pro dokreslení toho, čím se filosofové tohoto věku zabývali a jak předpovídali budoucnění člověka.

Jak je zřejmé, filosofie se příliš neproměnila a otázky na něž se pokouší filosofové odpovídat jsou neměnné, případně mají jen jisté variace. To, co se snad trochu proměnilo je něco, co Smetana předvídal a to je role, kterou v dějinách hraje věda: tento posvěcený vznešený kněz lidstva...

Věda XIX. století a dnešní se přece jen odlišují a věda si nárokuje poznání a proto, že se proměnila v provoz, či dokonce snad ve vědecký průmysl, vytrácí se z ni otázka po smyslu celku světa i dějin. Tím nechceme upírat vědě výsostné postavení, které Smetana metaforicky přirovnává k oltáři, prostřednictvím kterého se proměňuje náboženství a právo. Věda proměňuje téměř vše, drtí vše minulé, ale ne tak, aby po minulosti nic nezbylo, ale aby se minulé proměnilo do přítomného. Dnes, když se rozhlédneme, všude nacházíme vědecké výdobytky, které minulost neznala a které k sobě v přítomnosti a v budoucnosti přicházejí (něm. termín pro budoucnost tj. die Zukunft má svůj základ v zu sich kommen) a do budoucna se ještě více projeví (alespoň v to doufáme). Vše již je v zárodku jakoby obsaženo a postupně to k sobě přichází a věda je oním prostředkem skrze něž se to děje. Proměna světa není bezbolestná. Mnohé novosti ochotně přijímáme, ale mnohé se pro nás stávají nepřijatelnými. To však není obvinění vědy, ale člověka, který, jak píše Smetana má v sobě mnoho zvířecího, ale také má schopnost povznést se k ideálnímu. A překonat onen tlak vědy může jen tehdy, podaří-li se mu vyřešit záhadu vědomí.

Proč právě vědomí je tím rozhodujícím filosofickým problémem?

Vědomí nepochybně určuje počínání každého člověka. Je tím, co rozhoduje o našem směřování. Uvědomujeme-li si naše počiny, pak je můžeme rovněž ovlivnit, kdežto pudy nás jen unášejí a mnohdy tam kam ani nechceme. Jsou to sice naše pudy, jsme to my, kdo takto činíme, ale rozumová úvaha přichází až po činu. Proto je vědomí tak důležité.

Věda nemůže za to, že se pod jejím vlivem cítíme být drcení, že mnohému z toho, co věda činí vůbec nerozumíme (ostatně ani vědečtí pracovníci nevědí nic o tom, co se děje v jiné laboratoři, natož v jiném vědeckém oboru). Požadavek, aby vědečtí pracovníci domýšleli vliv toho, co dělají je dnes téměř nemožné vznášet, neboť jsou zcela soustředění na získávání grantů a sledování počtu citací svých prací. To, co nám zřejmě nejvíce chybí jsou kritéria pro rozhodování, zda něco máme přijmout, či to zavrhnout. A to se týká nejen výsledků vědeckého průmyslu. Jedním z důsledků olbřímího vlivu vědeckého poznání na každodenní prožívání světa je ztráta schopnosti adaptovat se v krátkém časovém úseku na vědecké výdobytky. Je jich mnoho a další neustále přibývají. A i když většina z nich je pozitivní (ve významu ulehčení života jednotlivců, jeho větší zabezpečenosti umožňující odpoutat se od obstarávání), je jich přece jen mnoho a mnozí z nás se nestačí vůči nim adaptovat, používat je ke svému prospěchu. Vědecké, či technologické výdobytky nás nutí přijímat časení, které je pro nás nezvykle prudké, nutí nás osvojovat si používání novostí, proměňovat sebe sama. Mladé generace se již rodí do světa plného novodobých vymožeností, který je pro starší a staré generace obtížně pochopitelný. Stáři tak ztrácí svou autoritu založenou na znalostech a zkušenostech a nemá mladým co předat. Tak dochází k zásadní roztržce v dlouhodobě zajetém prožívání a přirozeně vytvářené stratifikaci. Prudkost a náhlost těchto změn se stále prohlubuje a její ukotvení je v nedohlednu.

Pro nedostatek kritérií, hodnotících pohledů, pro absenci pohledu na vývoj světa jako celku, jak Smetana píše, je zde velký posvátný chrám, který je vystaven na milionech hrobů. Tak tomu bylo v minulosti a je tak tomu podnes. Hegelovský boj na život a na smrt (i když tuto tezi nemůžeme brát doslovně), stále převládá a ten, kdo tento souboj sebevědomí nepodstoupí, předem prohrává.

Dnešní rozhodující kriteria pramení z ekonomik. Jsou to implantace ziskovosti a chamtivosti do celé společenské struktury, které zároveň celou společenskou strukturu a dění ovlivňují. Je to neblahé konstatování, neboť právě ziskovost, jako rozhodující kritérium ničí umění, kde již není tím rozhodujícím krása, ale prodejnost a sebeprezentace tvůrců; je pochroumáno náboženství, které je v nynější podobě velmi podobno středověkému odpustkaření, neboť církev kupčí se svými majetky, místo toho, aby se starala o duchovno a rozprostírala dobro; právníci przní spravedlnost v honbě a za svými honoráři; university ničí vzdělanost, neboť se nestarají o studenty, ale o kreditohodiny, testují místo aby zkoušely a promlouvaly ke studentům se snahou podělit se o vědění, pachtí se po různých citacích a v neposlední řadě i po titulech; média destruují informace, podsouvají virtualitu do té míry, že čtenář či posluchač neví co je fakt a co smyšlenka, navíc jsou v moci různých vzájemně proti sobě bojujících seskupení a tak se každá pravděpodobnost stává realitou ještě dříve, než se uskutečnila; a konečně i sami finančníci naprosto zničili to, co jsou peníze.

Jde tedy o znovu posunutí se k zvířecko-lidské stránce v člověku a právě proto je zde nutnost, aby podobné hlasy, jakým byl i hlas Augustina Smetany stále zaznívaly a napomínaly ty, kteří ničí svobodu a ideje v časově limitovaný prospěch.

Proto na závěr ještě jednou A. Smetana:

Veleubozí politikové se tlačí do houfu, jak to dělají při vznešené bouři zvířata, žijící ve volné přírodě. Tlačí se do houfu ve jménu klidu a pořádku, jehož chtějí dosáhnout za každou cenu, z pouhé sobeckosti, jenom aby mohli dál klidně vést život plný nízkosti a často nepoctivosti, aby - člověku se to hnusí vyslovit, proč si tito ubozí lidé přeji jenom klid a pořádek. ... Oni by přece nejraději zastavili věčný proud dějin a zadrželi zrození blaženého života, který se může uskutečnit jedině v důsledku svobody a zničení starého podlého řádu, protože si svého vlastního špinavého blahobytu cení více než klidu. (199)