Suso, Heinrich (1295 - 1366)

německý filosof

(H.M.)

"Vezmi tedy nejdříve slůvko "sebe" /čili "já"/ a zkoumej ho. Věz, že každý člověk má "sebe" na pět způsobů. Jedno /"já"/ má společné s kamenem, a to je bytnost, druhé má společné s rostlinou, a to je růst, třetí má společné se zvířaty, a to je /smyslové/ vnímání, čtvrté má společné se všemi lidmi, a tím je společná lidská přirozenost, v níž jsou všichni zajedno, páté pak, které je /jen/ jemu vlastní, je jeho lidská osoba - jak ve své vznešenosti, tak své nahodilosti."

(H. Suso: Knížka pravdy, Vyšehrad, Praha 2011, str. 117-118.)

Dnešní svět lidí je podivuhodně rozpolcen - na jedné straně roste sekularizace, racionalita jakožto víra v moc rozumu převládá, na straně druhé stejně tak narůstá víra v cosi utajeného, okultního, ne-racionálního, nad-přirozeného.

A stejně tak rozpolcený či ambivalentní je vztah k mystickým naukám minulosti i současnosti. Na jedné straně odpor, odmítání, drtivá kritika, na straně druhé adorace, obdiv, ba až jisté odevzdání!

Nehodlám přidávat výpovědi, výroky, argumenty ani na tu, ani na onu stranu. Nespatřuji v tom žádný smysl a zdá se mi to v zásadě prakticky bezvýznamné.

Avšak čtu a velice pozorně čtu spisy starých mystiků, byť jejich hlavní směřování v mnoha ohledech nesdílím. Čtu je proto, že jejich myšlení bylo neobyčejně pronikavé a jejich myšlenky mi přinášejí nesmírně bohatou inspiraci.

Susův pokyn: "Vezmi nejdříve slůvko "sebe (=já)" a zkoumej ho!" byl pro mne imperativem mnohem dříve, než jsem četl Knížku pravdy. Ale když jsem ji četl, byl "sekundární proud" mého myšlení velice intenzivně atakován tím, co už v něm bylo dlouho tak či onak obsaženo. JAK JE TO S MÝM JÁ? Jak se to s ním má?

Věnoval jsem se této otázce mnohokrát, napsal o ní řadu dopisů sám sobě a přemýšlel o ní nespočet hodin. Zkoumal jsem "sebe"! A co bylo či je výsledkem?

Souhlasím se Susovým názorem na mnohost "sebe", ale domýšlím ho. Po mém soudu je oněch pět způsobů toho, jak se "mám", pouze obecným pojmenováním a kategorizací nespočetně mnoha způsobů. To, že jsem (bytnost), to, že je mi vlastní růst a rozmnožování, to, že smyslově vnímám, to, že má přirozenost je lidská - to vše realizuji na nespočet způsobů. Kdysi jsem si pro sebe sama označil tyto způsoby jako moje /malá/ "já". To jsou "já", skrze které jsem v neustálé interakci s vnějškem. Vnějškem přitom rozumím to, co je vnější vůči mému pátému způsobu toho, jak mám sám sebe.

Onen pátý způsob - to je mé "nitro", můj "vnitřek". Avšak ani on není jednoduchým, nečleněným, prostým "já". Naopak!

Ostatně i Suso sám to naznačuje - onen pátý způsob, jenž je vlastní jen mně (tj. mé osobě, jak říká Suso), je tím, co má svou stránku vznešenosti a svou stránku nahodilosti.

Ano, tak tomu jest - ve svých úvahách jsem si způsob pátý kdysi rozčlenil takto:

Mé vlastní niterné "já" je vskutku záležitostí nahodilosti. Je totiž v neustálém propojení se zástupy mých /malých/ "já", která zprostředkují můj vztah s vnějškem a přinášejí znovu a znovu impulsy a podněty, ale také tlaky, ataky, vlivy atd. vnějšího světa. V této chaotické změti a bouřlivém proudu je téměř neomezené množství nahodilostí, jež se neustále pokoušejí ztvarovat mé niterné já ať už v pozitivním, či negativním směru, čímž ho v zásadě znesvobodňují.

Ovšem toto mé niterné "já" má i svou, jak píše, Suso, vznešenost, tj. je schopno se povznést (vznášet se), být tím, co se může onomu tlaku přinášenému zástupy mých /malých/ "já" vzepřít a zároveň ho prohlédnout, vhlédnout do jeho povahy, porozumět mu a využít!.

Je vlastní sice mně, ale spolu s tím není tak úplně mnou, resp. mé "já" s ním není jednoduše ztotožnitelné. Ona "vznešenost" je tím, co přesahuje, překračuje mé "niterné já". Proto jsem tuto "vznešenou stránku" kdysi označil jako "Já", které je ve mně, ale není pouze ze mne, ani z kvazi-světa!

Suso, píše o tom, že niterné "já" má v sobě tendenci stavět si ve svém nahodile určovaném bytí své vlastní "já"!

Ano, to je dílo, na kterém spolupracují zástupy /malých/ já s niterným já. Na tom není nic nepřirozeného. Avšak pokud by zůstalo jen u toho, bude výsledkem jen iluzivní ostrůvek jáství, který bude ve své nahodilosti velice snadno potopen do kalného proudu vezdejšího kvazi-světa. Zkoumaje "sebe", dospěl jsem k závěru, že v tomto kalném proudu se bude má jedinečnost nejen rozpouštět, nýbrž bude se rozpouštět tak, že mi zůstane utajen veškerý smysl.

Cestou k (pokud možno úspěšným) pokusům o zachycení smyslu tak může být pouze ono "povznesení", které, jak píše, Suso, je zároveň absolutním odevzdáním a odevzdáním se. Jak je to míněno?

Cesta ke smyslu je vyznačena a vytyčena postupným vzdáním se všeho, co je prvkem nahodilosti a výrazem tlaku vnějšího kvazi-světa, což konec konců vede k odevzdání se tomu, co je prvkem vznešenosti, tj. autonomie a svobody.

Teprve tak mi bude otevřena cesta k porozumění tomu, že pravou, tedy skutečnou pravdu o "sobě" lze zachytit jen v reflexi onoho neustále se ve mně dějícího se prolínání /mnoha malých/ já, niterného já a Já.

Jinou cestu jsem nenahlédl!