Theologia Deutsch

anonymní text z přelomu 14./15. století

(H.M.)

"Neboť má-li být dokonalé v některém stvoření poznáno, pak jeho stvořenost, vytvořenost, jáství a svojnost musí pryč, musí být zničeny ...

Dokud si člověk těchto "něco" považuje a lpí na nich, zůstává dokonalé nepoznáno."

(Theologia Deutsch, Vyšehrad, Praha 2007, str. 178)

Poznat dokonalé!

Poznat Bytí!

Poznat ŘÁD! Tedy poznat SMYSL!!

Poznat Já!

Nádherné cíle, skvostné ambice! Co jiného by mohl člověk sledovat, po čem jiném (vznešenějším) by mohl prahnout?

A vskutku! Zdá se, že děje lidského společenství k něčemu takovému (byť spíše skrytě, nezjevně) směřují. Již několik tisíc let! (Zdá se? - Možná právě kvůli tomu je znovu a znovu kladena otázka, zda se nejedná o pouhý sen!)

Je to ale vůbec možné? Může se lidská mysl vzepnout k takovým "nebeským" výšinám?

Tisícery snahy pronikavých duchů jsou svědectvím takového směřování a zároveň dokladem toho, že přece jen něco takového v sobě (alespoň "in potentia") máme. Přesněji řečeno především výsledky těchto snah!

Jsou to ovšem výsledky kusé, fragmentární, avšak podstatné je, že existují. Jejich partikularita není překvapivá, když dobře uvážíme, co napsal neznámý autor v Theologia Deutsch:

Bytí je nějak při-tomno ve všem, co jest (jinak by ne-bylo ani Bytí, ani to, co jest!). Poznat ho znamená zachytit a uchopit nějakým způsobem dokonalost toho, co jest, neboť teprve v tom, že jest, jest vskutku - dohotoveně, dokončeně, dokonale! Proto poznat Bytí by znamenalo poznat dokonalost!

Jenomže takové poznání, jež je vlastně spíše "poznáním" ve významu za-hlédnutí, na-hlédnutí, za-chycení, u-chopení, často jen oka-mžitého, může být dosahováno jen za určitých podmínek - je totiž podmíněno od-vržením všeho, co není pravým Bytím, nýbrž bytím vy-tvořeným, vy-jádřeným náležejícím onomu "něco". A to je velice tvrdá podmínka.

Jak píše neznámý autor Theologia Deutsch: Dokud se na tom, co má být od-vrženo, lpí, dotud onoho "poznání" nemůže být dosaženo!

Mělo by to být signálem k rezignaci? Měly by být všechny ty snahy shledány zcela iluzivními, zmatenými? Měli bychom se smířit s tím, že nelze ony nádherné cíle realizovat, že ony skvostné ambice jsou přemrštěné a neadekvátní?

NE!!!

Rezolutně odmítavá odpověď má jednoduchý důvod - k takovému "poznání" se lze neustále přibližovat, přičemž samo přibližování je novou a novou realizací, byť omezenou a nedostatečnou, oněch cílů, ambicí, snah!

Bytí se pro-jevuje, vy-jadřuje (sice ne-vlastně, vy-tvořeně, ale přesto) v tom, co jest a nějak působí.

Vy-jadřuje se (je při-tomno) nejen v samotném "jest" a "působit", ale také v tom, že ono "jest" a "působit" je jakýmsi uspořádáním! Je totiž roz-lišením v jisté uspořádanosti. Takové roz-lišení děje se tedy v ŘÁDU!

Ano, veškeré vy-jadřování je v zásadě nevlastním bytím, jež by nebylo nebýt Bytí. Avšak Bytí je v něm nějak při-tomno! A nám je ono vy-jádřené tak či onak dostupné, takže soustředit se na něj znamená nutně se nějakým způsobem přibližovat k Bytí.

Asi tak jako ze záře a tepla, které zaznamenáváme a zachycujeme, jsme schopni za určitých podmínek rozpoznávat jeho zdroj.

Čím více do tohoto vy-jadřování, pro-jevování pronikáme, tím více se blížíme.

Blížení se, přibližování - to je to, co lidskou mysl pozvedává do "nebeských" výšin.

Je to velice nesnadné, velmi obtížné, ono lpění, o kterém píše neznámý autor v Theologia Deutsch, je často až příliš pevné, velice přiléhavé, ba až lepkavé.

Ostatně jak napsal ten, který se pokusil opravdu přiblížit co nejvíce - Baruch Spinoza:

"Všechno vznešené je jak obtížné, tak vzácné!"

(Poslední věta ze Spinozovy Etiky.)